Láska, příroda a stroje

Exprezident Václav Klaus ve svém novoročním zamyšlení mimo jiné napsal:

Prožíváme velkou generační výměnu. Do dospělého věku již dorostly dvě silné a sebevědomé generace, pro něž je komunistická totalita už jen slovem z učebnice. Jsou naplno ve vleku moderních ideologií (či pseudoideologií) dnešní post-demokratické éry. Jsou obětí přebytku snadno dostupných informací, které jsou produktem moderních informačních technologií. Moc jim neříká už ani slovo republika, jsou odtrženi od hodnot a tradic, které předchozí generace vnímaly velmi silně.

S tím vcelku souhlasím. Sám mám leckdy potíže ztotožnit se s hodnotami okolní společnosti a nepochybuji o tom, že většina lidí některé mé hodnoty ani nezná. Nic to nevyjádří lépe než jedna má báseň:

Třeseme, třeseme, žebříčkem hodnot,
třeseme, třeseme, celičký den,
náš vznešený úkol bude pak hotov,
až poslední ideál setřesem.

Domnívám se, že pozorný čtenář si může udělat vcelku jasnou představu o tom, co uznávám a neuznávám, sám, stačí pozorně číst mou tvorbu. Tři základní ideály, které i po všech otřesech žebříčku hodnot zbyly, bych rád zdůraznil. Jsou to: láska, příroda a stroje. Láska je (pro mě nezvykle) míněna v širokospektrálním smyslu toho slova zahrnujícím vše od lásky milenecké přes mateřskou lásku, františkánskou lásku k bližnímu až po lásku, kterou chová kočka ke svému chovateli. Každý mi jistě potvrdí, jak rozdílné jsou to jevy. Bez přírody by nebyl možný život a bez strojů by nebylo blahobytu. Za tím si stojím.

Co se naopak do tohoto výběru nedostalo?

Není tam umění. To není tím, že bych umění neuznával, to bych si protiřečil, ale spíš tím, že když rozlousknete umění, které mě oslovuje, najdete v něm lásku, přírodu nebo stroje.

Není tam vlast. To není tím, že bych neměl rád svou rodnou hroudu. Odloučení od vlasti bych patrně těžce nesl a obdivuji emigranty, kteří dokázali žít, ale hlavně tvořit v cizině. Spíš se to zakládá na mém názoru, že každá zem je krásná, sice jiným způsobem ale krásná. Také věřím, že bychom si měli brát z ciziny to nejlepší a také to nejlepší na oplátku nabídnout. To však není nic nového - domnívám se, že alespoň polovinu dominant naší matičky měst Prahy navrhli cizí architekti a my teď ty památky ukazujeme cizím turistům.

Ve výběru není sport. Pro mě je pohyb jen prostředek, nikoliv cíl. Chodím na dlouhé procházky, ale ne pro "radost z pohybu". Kilometr (chůze) je pro mě kousek, ale nebudu si ho vybírat tím nejtvrdším terénem. To však neznamená, že bych neobdivoval sportovce, jenom obdivuji vytrvalost a důslednost při tréninku více než výsledné trojité salto s pěti vruty.

V mém výběru není majetek (z povahy věci obzvláště ne ve formě peněz). To je pro mě také jen prostředek, nikoliv cíl. Nový nabušený počítač si nepořizuji proto, že "chci mít tu hrozně cool novinku", nýbrž spíše proto, že na něm rychleji poběží program na počítačovou animaci. Počítač se tak v mých očích příliš neliší od soustruhu, obojí je z mého pohledu jenom druh nářadí.

Nakonec bych chtěl věnovat pár slov jedné hodnotě, kterou jsem vlivem okolní společnosti zavrhl. Jedná se o Vánoce. V dětství jsem nebyl takový zavilý nepřítel Vánoc jako dnes. Naopak - na Vánoce jsem se těšil. To až tma, předvánoční shon a zmrzlí bezdomovci na jedné straně a dlouhotrvající reklamní masáž spojená se zneužíváním symbolů Vánoc (především koled) na druhé straně mi tyto svátky dokázaly znechutit natolik, že jsem tento rok měl už jen krůček k jejich všeobecnému bojkotu.

Láska, příroda a stroje nejsou jediné hodnoty, které uznávám. Jejich výlučné postavení spočívá především v tom, že jsou inspirační zdroje mé básnické tvorby. V tvorbě prozaické se uplatňují například ještě spravedlnost, objektivní věda a silný černý čaj, to jsou však hodnoty složitější a hlavně subjektivní, jejich uplatňování tudíž v některých situacích neuznávám.

A co vy? Na jaké hodnoty nedáte dopustit?

PS: V dualismus nevěřím, tak mi sem prosím nepište "dobro", ať vám nemusím dokazovat jeho objektivní neexistenci.