Sníh, který umí hřát

Stopy, které za sebou nechávám ve sněhu, vedou k zasněžené lavičce, stojící kousek od zamrzlého rybníka.
Rukavicí smetu bílou pokrývku a posadím se, abych mohla své boty s kožíškem vyměnit za mé, tolik oblíbené brusle.
Poslední krok a obě se dotknou svým ostřím ledu.
Konečně se mohu bezstarostně rozjet po té ledové ploše, která, jak se mi zdá, se táhne do nekonečné dálky.
Kdosi včera odhrnul všechen sníh a dnes tu leží jen bílý poprašek, který zaznamenává každé mé sklouznutí.
Teď rybník patří jen mě, proto se mohu nerušeně kochat tou neskutečnou krásou, co tu zanechal sníh a mráz. Na každém kousku tu leží bílá pokrývka, holé stromy se sklání pod jeho tíhou a na konci jejich větví visí čiré rampouchy. Hráz se třpytí ve slabém slunečním svitu a já si tu připadám jako v jiném světě, jehož se nedotkla lidská ruka. Vše je tu v klidné harmonii uloženo k zimnímu odpočinku pod čistě bílou peřinou.
Ticho a klid ruší snad jen můj dech.
Užívám si tu volnost kterou cítím, sněhové vločky mě hladí po tváři a já mám pocit že mi narostla křídla a každou chvílí se mám vznést.

Jako pokaždé, tak i dnes opouštím toto ledové království s příjemným pocitem a čistou myslí připravená čelit realitě dnešního světa.