Skříň na půdě

Skříň zela prázdnotou. Již léta tam stála a nikdo už ji nepoužíval, ba většina už dávno zapomněla její účel, a čemu tam všem sloužila. A tak jen prach a špína pokrývali její dřevěnou schránku a jen tma obývala její útroby. Už desítky let tam takto v naprostém zapomnění daleko od nás všech, našich hloupých tajemství i našich neužitečných životů tiše seděla a čekala. Na co čekala, proč tak dlouho, ani jestli její očekávání nějaký někdy naplní, vám nemohu říci. Sám nevím, lhal bych tedy, pokud bych si troufal něco říci. Mohu vám jen vyložit, jak se tam kdysi dostala a kdo takto, a ne jinak, určil její úděl tam na hoře na půdě. Příběh tento, s vaším ctěným dovolením, náležitě zkrátím.
Ta půda patřila starému truhláři Saabelnovi, který žil před dávnou dobou v jednom nám vzdáleném městě. Zručný truhlář, vážený i ctěný jak bohatou smetánkou za nejkvalitnější nábytek v celém městě, tak chudými za postele do jejich sklepních obydlí jen za velký úsměv. Saabeln si neměl nač stěžovat i nestěžoval si za celá dlouhá léta jediné živé duši, nikomu z řad obdivovatelů jeho mistrné práce a nezištného srdce. Chodíval do parku ne daleko od jeho obyčejného domu, kde vždy jednu noc v roce rozmlouval se starým bukem přímo vprostřed těch všech ostatních. Seděl na lavici, kterou sám vyrobil pro to vzkvétající město a vyprávěl to, co ty živé duše nikdy trápit nemělo. Svým vyprávěním, všech drobných útrap těm stoletým větvím, se zbavoval jejich tíhy i váhy, která by i jemu, šťastnému občanu a dobrému člověku, mohla způsobit nejeden bol a nejednu starost. Vždy když se Saabeln vypověděl ze všech těchto, odcházel znovu domů spokojeně pracovat, zbaven tíhy oněch zlých věcí. Takto opakovalo se léta, už vypadalo, že takto bude až do jeho ctěné smrti, ne však tak osud, ten se takto nerozhodl. Jednoho dne, do toho prosluněného dne prosluněného člověka, přivezl povoz ohromný kmen velmi starého buku. Saabeln poznal ihned, že buků takových není v širém okolí více a optal se bohatého pána, odkud tento jest. Vážený muž pravil, že samozřejmě, že pochází z toho prastarého parku, který on, Saabeln, ráčil vyzdobit překrásnými lavičkami a náležitě důstojnými krmítky. Saabeln neměl rád výčitek, ba ani truchlení nesedělo příliš té zvyklé povaze jeho a dal se tedy do zpracování v nádherný stůl, židle a polici, kterou by se mohl pyšnit i císař každé veliké země. Když s dílem tímto byl hotov, zbylo jen pár prken a on se z úcty k té prastaré dřevině rozhodl, zpracovat i ta. Rozhodl se pro skříň nevelkých rozměrů, která snadno by se prodala některému z oněch vážených občanů. Tehdy se však Saabelnovi nevedlo nikterak dobře, žádná z pil mu neseděla do ruky a žádný z hoblíků nepadnul na ten hrubý materiál. Skříň jen těžko by někdo označil za povedenou práci zručného truhláře mistrných schopností. V jeho obchodě nestála dlouho, ne déle než si usmyslila řádně vyschnout a už i Saabeln musel souhlasit s umístěním jejím někde jinde. Rozhodl se ten večer v obchodě, že v pracovně je místo a snad by tam se hodila. Když poprvé pohnuli s jejím těžkým tělem, odpadly obě dveře na zem a záda je rychle následovala. Saabeln se nemálo natrápil s přiděláváním obou zpátky i zad, přesto však stále odpadávaly a on už vzdal svůj boj. Teď už ani do pracovny se ta skříň nehodila, tím méně na prodej jednomu z nemalého počtu návštěvníků, tím spíše dar byl by to nemilý a on nechtěl nikoho obdarovat takto. Rozhodl se odložit ji právě na naši půdu, neměla už pro něj více cenu, než cenu vzpomínek a dávno zašlých útrap. Saabeln rychle našel si v tom městě jiný buk, podobný, snad mnozí dokonce by řekli, že naprosto stejný, kdyby o této slabosti Saabelnovi ,věděli.
Takto se tam naše skříň dostala, a proto tam snad stále byla. Mohl bych vám vykládat, jak tu skříň jednou z dětí někdo snesl zpátky dolů, snad prodal někomu, kdo rád se díval skrze věci na stěnu. Ale lhal bych, proto takto příběh svůj končit nebudu. Jen bych si snad poznámku nakonec dovolil, že Saabeln nakonec u toho buku jednoho dne sladkou smrtí spočinul. A skříň na půdě stojí dodnes. Prázdná, zapomněná.