Šin šin te... 1

Nepamatuju si ten krásně barevný svět, vlastně si nepamatuju skoro nic, jen své jméno. A to ani nevím, jak se vyslovuje, má ústa vypověděla službu a nedala se otevřít, abych nemohla vydat sebemenší hlásku, něco mi v tom bránilo, ale stejně jsem nepotřebovala s někým mluvit, nikdo tady nebyl, aby si se mnou povídal. Odřízli mě od všeho.
Pamatuju si názvy barev, ale mé oči na ně již zapomněly, jen v duchu si je někdy vyjmenovávám.
Nemám pojem o čase, okolní svět na mě zapomněl před pár týdny, lety, stoletími, kdo ví…
Ani vlastně nevím, jak chutná jídlo a jak vůbec vypadá.
Nevím, kde jsem, co nebo kdo jsem, proč jsem tady, proč mi tak ubližují a proč se u toho baví. Jejich chtivost po mé krvi a utrpení cítím každým dnem, dotýkají se mě nějakými věcmi, co nevím, co jsou a proč jejich dotek tak bolí. Vím jen, že jsou chladné, jako kus ledu, to přirovnání jsem jako malá slyšela, nikdy jsem neměla příležitost zakusit přírodní živly osobně.
Neznám rozdíl mezi bděním a spánkem, jen ve spánku utíká čas rychleji než jindy. Ale většinou, když bdím, tak si myslím, že jen sním a toto všechno je jen pouhý sen. Ach, kéž by.
Nikoho jsem se ještě nikdy nedotkla, nikdy jsem neviděla živé stvoření, nikdy jsem nedovolila své mysli myslet na něco jiného než na to, že jsem ve tmě a že v ní taky zůstanu.
Bojím se.
Netuším, co ty miliardy sekund mé tělo dělá, netuším, jestli sedím, stojím anebo ležím. To netuším.
Vím vůbec něco?
Ano, své jméno.
Tajný subjekt B-68.

Neposlali mě sem za trest, měla to být odměna, za mou tvrdou práci. Za to, že se dokážu obětovat pro ostatní, tomu taky odpovídají stopy po kulkách po celém mém těle.
Mělo by to tady být opuštěné, bez jakékoli známky života, ale senzory říkají něco úplně jiného. V nejvzdálenější místnosti celého tohoto komplexu bliká jedno jediné světélko označující život, který při prvním prohledáváním nebyl nalezen. Jakmile vědci tuto oblast prohlásili za čistou a našli tuto malinkou tečku, tak jsem dostal rozkaz se sem vydat.
Moc se mi nechtělo, už jsem tady byl s první jednotkou a to jsem byl rád, že nejsem sám.
Všude se tu válí těla, která ani nezačala hnít. Nahání to tu strach, všude lidé, s otevřenýma očima, zkroucení bolestí a strachy otevřenými ústy v posledním výkřiku. Ve špinavých klecích leží holohlaví lidé jakéhokoli věku, děti, starci, u kterých si dokážu představit, že tady strávili celý život a i dokonce těhotné ženy, jenž v tomto hnusu, kde by neměla žít ani zvířaty, měly porodit děti se stejným osudem, jako ti ostatní chudáci zde.
Běhá mi z toho mráz po zádech, ale tato akce byla označena jako tajná, takže čím míň lidí o ní ví, tím líp.
Po stropech se plazí chuchvalce pavučin a prachu je tady jeho na sto let neobydleném zámku.
Nechápu, jak na takovémto místě mohlo něco přežít.
Odhrnu si záclonu pavučin a podívám se na senzor životních funkcí. Jsem blízko, v tomto bludišti chodeb už vězím přes hodinu a teď jsem konečně u svého cíle. Ještě nikdy v životě jsem se tak moc netěšil na denní světlo. Identické chodby se zde proplétají jako dva nesmrtelní hadi.
Přístroj jednou krátce pípne, měl bych být na místě. Polknu a pro uklidnění mi ruka sjede k jílci nože.
Ze zdi na mě vykukují jedny dvoukřídlé dveře, jedny, na konci chodby, jedny jediné, co uvnitř schovávají cenou známku života, která tady přežila deset let bez potravy a která se tady objevila jen tak náhodou.
Nadechnu se a dveře otevřu, jde to mnohem lehčeji, než jsem si myslel.
Po strávení několik hodin v přítmí ně jasná bílá záře oslepí. Na chvíli nic nevidím a překvapením syknu.
Chvíli mi trvá, než si mé oči zvyknout a nezvyklé světlo a začnu si zvědavě všímat svého okolí.
Jsem schopen jediné věci a to zařvat pár pořádně sprostých slov.
Tohle není možné.
Celá místnost je vymalována sytě zelenou barvou, po zdech jsou pověšeny detailní snímky něčích očí, ale pořád těch stejných, všechny se dívají před sebe. Jsou tu pohovky s chlupatými polštářky, konferenční stolky, rozkvetlé květiny, skříně a plyšoví medvědi. Nespočet plyšáků ležící na čistě bílém koberci.
Nejdivnější je tady, ale to, že tady není ani smítko prachu, nic, co by naznačovalo, že tyto místnost tady je stejně dlouho, jako laboratoře.
Vytáhnu si zbraň, odjistím ji a vejdu do pokoje. Dveře se za mnou automaticky zaklapnou.
„Jak to vypadá, Hiroki?“ ozve se z vysílačky známý hlas kapitána Mizuiry.
„Zatím, dobře, jsem na…“ vyvalím oči „…místě.“ Dokončím větu a poklesne mi brada.
„Je zatím vše v pořádku? Našels něco?“
„Tohle byste měl vidět na vlastí oči.“ Zašeptám a vysílačka zapraská.
„Cos našel?!“ ozve se po pár sekundách ticha kapitánův hlas plný nadšení.
„Naši známku života, pane.“ Řeknu a pořád se nemůžu přestat dívat na skleněnou stěnu, kterou mi před chvíli ještě zakrývaly dveře, oddělující tuto místnost od další, ale menší.
Uprostřed se vznáší to, pro co jsem přišel. Malá červená tečka, která označovala vyspělý život. Dívka s dlouhými světle zelenými vlasy napojená na milióny přístrojů, dívka jen ve volném tričku s maskou přes oči a ucpanými ústy.
Po zádech mi přeběhne mráz po zádech. Jak dlouho tady může asi být? BOŽE!
„HIROKI! Co tam ksakru máš?!“ zaduní místností Muzuirův hlas, jenž mě vrátí do mého těla.
„Je tady nějaká holka, nejspíš v bezvědomí.“ Vypadne ze mě a začnu se přibližovat.
„Přiveď ji sem, za hodinu tě budeme očekávat venku, tak si pospěš, asi za tři hodiny bude svítat.“
„Ano, pane.“ Řeknu, vrátím devítku zpátky do pouzdra a přejdu ke skleněné stěně. Boty neslyšně dopadají na čistě bílý koberec. Jsou tam jen jedny dveře a dotyková konzole. Jsou na ní vyobrazeny dívčiny životní funkce, a různé jiné znaky, kterým nerozumím, ale úplně mi stačí, že žije.

Zvuk.
Zmocní se mě strach. Prožere se mými vnitřnostmi a pak jako ďáblovo dítě vyjde na světlo.
Někdo tady je, v mé nicotě, bojím se.
Někdo mi chce ublížit, nechce mě nechat zemřít! Zase to bude bolet, stejně jako milionkrát předtím.
Mluví, mluví… po zádech mi přejedou tisíce ostrých nožů strachu. Postupně se mi zatnou mezi lopatky a já se trochu pohnu. O malý kousíček, ale i to je největší pohyb, který jsem za tu dobu, co si pamatuju můj největší výkon.

Pohnula se, viděl jsem to. Sice jen o kousek, ale i to naznačuje, že ví, že tady jsem.
„Počkej, já ti pomůžu!“ křiknu, zmáčknu „tlačítko“ pro otevření dveří a zrušení nulové gravitace. Vběhnu dovnitř a chytím ji jen kousek nad zemí do náruče. Je neuvěřitelně lehká.

Jeho hlas… hlas, hlas… prodere se mi do hlavy a ta se mi skoro rozskočí.
Najednou mě nic nedrží a já padám, ne, ne, ne… zabije mě, zabije! Chci křičet, ať to hlavně nebolí a je to rychlé, ale má ústa neznají slova.
Strach se ze mě dere jako mé zběsile bušící srdce.
Něco se mě dotkne a já na své kůži ucítím něco, něco… něčí…
Stach, hrůza, nevědomost, všechno co neznám se ve mně shromáždí a z hrdla mi vyjde něco divného, hlasitého, bolestného, co je plné strašlivé ničivé energie.
Křik.

Pořádně ji chytím, ale zažiju reakci, kterou jsem vůbec nečekal. Začne hlasitě křičet. Tak jak jsem to ještě nikdy nezažil.
Vysmekne se mi a spadne na zem, ale nepřestane ječet, dokonce se její křik ještě zesílí. Jakmile se mi uvolní ruce, tak si je přitisknu k uši. Moje ušní bubínky kvílí bolestí.
Její pronikavý hlas mi pronikne do hloubi duše a začne ze mě vysávat mou energii.
Ochabují mi ruce, mlží se mi před očima a podlamují se mi kolena. Zřítím se na zem a upadnu do bezvědomí.

+ + +

První co si uvědomím je to, že mě bolí hlava a ruka.
Otevřu oči a posadím se, ale zatočí se mi hlava. Ruce mám jako z olova a oční víčka taky.
Můj pohled zabloudí na levou ruku. Trčí mi z ní malý střep. Zakleju a vytrhnu si ho z paže. Ze zadní kapsičky na opasku si vytáhnu jeden erární obvaz a převážu si jím ránu.
Při tom mi oči zabloudí k hodinkám a tiše zakleju. Před hodinou vyšlo slunce, ale pak se zaměřím i na menší čísílka a polknu.
Byl jsem v limbu celý den.
„Sakra, Mizuira mě zabije…“ utrousím jen tak.
„Šin šin te…“ zašeptá tichý hlásek, jemný jako padající sníh. Zvednu hlavu, ona dívka sedí v rohu, co nejdál ode mě, má zavřené oči, malými dlaněmi zakrytá ústa a pořád dokolečka opakuje stejná slova: „Šin šin te…“ mluví tak, jak můj táta. Stejnou řečí.
„Neboj, všechno bude dobrý“ řeknu a pomalu vstanu. Dívka se pohne, ustrašeně zakvílí a přitiskne si dlaně na uši.
Přejdu k ní a opřu se o zeď.
„Já ti nechci ublížit.“ zašeptám co nejtišeji. Ona se na mě otočí, dá si roce do klína a otevře oči.
Má je jasně fialové, jako fialky, jejichž obrázky jsem vídal v knížkách, které mi dávala máma k narozeninám. Fialové, jako nějaký drahý kámen. Lesklé, ale plné strachu.
„Nemusíš se mě bát, přišel jsem ti pomoct, neboj.“ Ujistím ji a chci ji pohladit po ruce, ale ona ucukne. Podívá se na mě pohledem, jenž mi jasně říká: „Neznám tě a nevím, kdo jsi, nepřibližuj se.“
„Promiň.“ Hlesnu. Doufám, že mi rozumí, ale radši přidám: „Komenda say.“ Dívka se usměje, ukáže na mě prstem.
„Ty.“

Šin šin te = tiše padá
Komenda say = moc se omlouvám