Vždyť jsou Vánoce!

Nikdy jsem neměl rád psy, vážně ne. Nebudete tomu věřit, ale i přes to se tu zrovna jeden hnědej voříšek povaluje u krbu a čeká, až dostane nažrat.

Bylo třiadvacátýho prosince a já jsem se vypravil do nedalekého lesa pro menší smrček. Moje žena totiž milovala Vánoce, a tak jsem se rozhod, že každý rok si obstarám malý voňavý stromek a umístím ho vedle támhletoho křesla, kde Helena sedávala.

Zrovna jeden takový jsem si vyhlídl. Vykročil jsem s pilkou v ruce, zohnul se, abych ho mohl uřezat, ale vtom uvidím, že se tam cosi krčí. Jakmile mě to uvidělo, začalo to vrčet. Aha, pes. No to snad ne. „No tak, uhni, ty psisko,“ řekl jsem nevrle a trochu jsem podupnul nohou a doufal, že se lekne a zmizí. „Hele, najdi si jinej stromek, jo?“ Po chvíli se pes sebral, zřejmě proto, že jsem mu zamával před očima pilkou, kterou jsem následně stromek konečně uřezal. Když jsem se se stromkem dopotácel ke dveřím svého domku, už jsem viděl sám sebe v křesle u krbu a s horkým čajem v ruce. Stromek jsem dal na zahradu a už otevíral dveře do domu, když mě zarazil nějaký zvuk. Kňourání. Ten zatracenej vořech mě pronásledoval až sem! Ne, ke mně nepůjde ani náhodou. Rychle jsem tedy vklouzl dovnitř. Snad už zmizí a nechá mě být.

Následující ráno se asi v osm hodin ozvalo zvenku zaštěkání. Ten pes tady čekal celou noc! Vyhrabal jsem se z postele, oblékl župan a šel ke dveřím. Pes tam ležel chudák skrčenej, třásl se zimou a jako by říkal: „Jindřichu, no tak, vždyť jsou Vánoce!“ A přesně to by taky řekla Helena. „No tak pojď,“ pověděl jsem a vyloudil ze sebe úsměv. Řeknu vám, to byly ty nejlepší Vánoce od Heleniny smrti. Nebyl jsem totiž sám.