Jeden z mnoha

…Kvílení sirén,křik,řinčení vybaveni,zvuky motoru nalétávajících letadel.
Probudím se a koukám kolem sebe.Provizorní kryty naší jednotky byl zničené.Rychle si chci obout boty,popadnout svou zbraň a vypadnout odsud.Ale první co vidím je kamarád Greg,tedy spise to co z něho zbylo.Při náletu mu střepina která proletěla stěnou našeho krytu usekla hlavu.Chvíli se na něj dívám,když v tom mě z mého šoku vytrhne seržant McCayn.Křičí na mě,,Už odtud vypadni,je nálet!!!!,,Beru rychle svou zbraň,kterou jsem v tom šoku upustil a utíkám co my síly stačí skrýt se někam hodně daleko.po 10 minutách nálet skončil.Těch deset minut mi však připadalo jako cela věčnost.Byl to můj první nálet.První nálet po příchodu do Francie.Vracíme se zpět do našeho tábora,abychom spočítali škody a pohřbili naše kamarády.Stale ještě v šoku z pohledu na mrtvého Grega se vracím.Procházím kolem zohyzděných těl.Spoustu jich ani nepoznávám.Obličeje jsou zohaveny,popáleny a části tel kamarádu jsou poházeny na metry daleko.
Začínáme počítat škody,když v tom přijde rozkaz.,,Okamžitě se sbalte a vyrazte směrem k městu Rouen.Nepřátelské jednotky se stahují vaším směrem,,.Dále v rozkazu bylo,že na předměstí města Rouen se máme setkat 302th. armádou ,doplnit zásoby a společně město dobít.
Okamžitě se chystáme k odchodu,na nic není čas.Bereme jen ty nejdůležitější věci,ošetřujeme narychlo zraněné a vše nakládáme na automobily,které nálet nějak vážně nepoškodil.Mrtvé není čas zakopat.Jen je dáváme všechny do jednoho zákopu,aby nebyli rozprostřeny na velké ploše.
Po zabalení jsem se okamžitě vydali na pochod.Pochod bude dlouhý nějakých 180-200km.Jen doufám,že cestou nepotkáme nějaké nepřátelské jednotky,které by nám přesun jedovatě znepříjemnili.
Nálet byl kolem jedné hodiny ráno,teď je šest hodin ráno.Zastavujeme abychom si nachválí odpočinuli a doplnili energii.Vážně zranění kamarádi pomalu umírají,všude je cítit krav.Připadám si jako v nějakém lazaretu.Na pohřbívání není čas.Necháváme je ležet tam kde právě jsme.Jen do mapy a do spisu uvádíme místa jejich posledního odpočinku,aby rodiny věděli,kde jejich synové naposledy vydechli.Přijde mi to velice barbarské,ale v zhledem k okolnostem to ani jinak nejde.Zapaluji si cigaretu a koukám na mrtvé spolubojovníky.Ve vzpomínkách se vracím domu.Mé Vzpomínky se vrací k mým rodičům a sourozencům,kteří jsou doma a válku vnímají jen z rozhlasu,či z novinových titulků.Vzpomínám na krásný usměv mé matky,na její oči,ano na ty oči,na ty nádherné oči,ve kterých bylo vždy takové nějaké teplo,kouzlo.Ve vzpomínkách si vybavuji maminku stojící u plotny a pečící její výborné koláče.A já se svými sourozenci běháme kolem ní a potají uždibujeme.Jak se asi mají.Jak se asi má má rodina.Co by dělali kdybych zemřel??Zemřel a oni by nevěděli kde jsem pochován.Vlastně by nevěděli nic.V tom mě přeruší z mých myšlenek křik.,,Nasedat jede se dál.,,
Naskakuji na korbu nákladního auta a kolona vyráží zase dal.Všichni mlčí.Zvuk motoru burácí a občas ho přeruší nějaké zasténaní vojáka.
Po 70km zastavujeme ve vesnice.Zde jsme se náhodou setkali s několika jednotkami naší armády,které míří jako mi do města Rouen.Všichni máme velikou radost,že se potkáváme s kamarády,které jsme neviděli od nalodění v Anglii.Vyprávíme si zážitky a zjišťujeme,že nikdo jiný,než naše jednotka nezažil zatím takovou podobu války.Žádné nálety jen slabý odpor ustupujících jednotek.
Odcházím se zeptat velících důstojníků,jak to vypadá s nepřátelskými jednotkami,které nás pronásledovali.Čekal jsem odpověď ve stylu,ze se zde budeme muset zakopat a utkat se s nimi,ale odpověď mě potěšila.Část pancéřové divize,která nás pronásledovala byla překvapena dalšími jednotkami naší armády,která postupuje za námi a byla zničena.Cestou zpátky na naše shromaždiště se zastavuji v narychlo vybudovaném lazaretu z místní radnice,abych zde vyzvedl nějaké obvazy a další pomůcky pro naše chlapce.
Dnešní den a noc budeme zde.Načerpáme alespoň nějakou energii k dalšímu postupu a za rozbřesku vyrazíme dál na jih k městu Rouen.Teď již jako celá posilněná kolona.Zraněné necháme zde,jelikož brzy sem dorazí naše další vojska a postarají se o ně.Nás by jen zbytečně zdržovali a stejně by nám nebyli nic platní.
Den utíká rychle.U každého domku ve vesnici jsem zván na něco k jídlu.Místní lidé jsou velice štědří a jako osvobozující armádu nás vítají.I když sami skoro nic nemají,tak nás vším,co ještě mají hostí.Dokonce kvůli nám dělají i zabijačku.Nabízejí nám jejich postele,abychom si řádně odpočali před dalším postupem,čehož spousty z nás využívají.
Po hodování,kterému se nám dostalo odcházíme spát.Konečně po několika týdnech opět spím v posteli,v krásné povlečené posteli.Pomalu se mi zavírají oči a já opět myslím na svou rodinu.
Brzy z rána přišel rozkaz k odjezdu.Všichni se balí a vyrážíme.Loučíme se s těmito pohostinnými lidmi,kteří nás tak velkoryse pohostili a přejí nám hodně štěstí na našich dalších cestách k osvobození Evropy.
Za dopoledne jsem urazili dalších několik desítek kilometru.Cesta probíhá výtečně,žádný odpor nepřátelských jednotek.Cestou potkáváme v příkopech nepřátelskou techniku zničenou nálety našich stíhačů a spousty mrtvých vojáků.Člověk už zdálky pozná,že se blíží opět k nějakému zničenému konvoji,protože zápach hnijícího a spáleného lidského masa je opravdu šílený.Projíždíme kolem jedné zničené kolony,když v tom slyším silnou explozi a poté štěkot samopalů.Někdo křičí ,,Pozor!!!Panzerfaust,,!!!Rychle seskakujeme s korb automobilů,abychom zjistili co se děje.
Vůz co jel v čele kolony je na šrot,stoupa z něj silný černý kouř a vyskakují z něj naši spolubojovníci,kteří jsou jak běžící pochodně.Hlasitě sténají.Z přikopu a blízkého lesíka jsou vidět záblesky střílejících samopalů,kulometů a pušek.Rychle vbíháme do lesíka a palbu opětujeme.Kulky mi hvízdají kolem uší,slyším vybuchovat granáty.Zalehnu a plazím se směrem,kde si myslím,že jsou nepřátele.Zalehnu do díry od vybuchle pumy a pomalu vykouknu.Vidím před sebou asi 8 německých vojáku,Dva z nich mají těžké kulomet a ze zálohy kropí naše kluky.Sahám po granátu,odjišťuji ho a vrhám jejich směrem:Za chvíli slyším ránu.Vyskakuji ze svého úkrytu se samopalem v ruce.Držím spoust a posílám dávku za dávkou do nepřátel,které nezabil granát.Úplně v tranzu držím prst na spoušti a stále pálím do již mrtvých vojáků,dokud mi nedojde v samopalu munice.Ulehám na zem a měním zásobník.Rozhlížím se kolem sebe a dívám se,kde je nějaký nácek.Mezi stromy vidím běžet pár německých vojáků dále do lesa.Na nic nečekám ,natahuji samopal a posílám tam dávku za dávkou,než všichni padnou k zemi.
Když se situace zklidnila a nepřátelsky útok byl zahnán,jdeme spočítat mrtvé a raněné.Jejich dost.Bohužel je nemůžeme vzít s sebou a tak je necháváme ležet tady,tady mezi mrtvými a hnijícími těly Německých vojáku,jak ostudné.Jdu prohledat Německé vojáky,abych zjistil,zda u sebe nemají nějaké dokumenty,které by nám mohli pomoci k rychlejšímu postupu.Přibližuji se blíže a vtom se rozklepu.To co vidím jsou kluci,děti navlečeni v Německých uniformách,jak hrozné. Těm zfanatizovaným klukům nebylo snad ještě ani 18let.Možná ještě nepoznali ani teplo ženy a teď tady leží mrtví,v tratolišti krve.Daleko od domova,od rodiny.Od láskyplných rodičů.Místo aby si užívali mládí,tak tady umírají a proč???Sami možná nevěděli.
Ošetřujeme zraněné a rozhodujeme se,ze dal půjdeme pěšky,jelikož mosty přes nedalekou reku prý byly zničeny a nebo vážně poškozeny ustupující německou armádou.
Bylo rozhodnuto.Jde se pěšky.Postupujeme stále dal do vnitrozemí Francie.Všude louky,pole a krásná krajina.Žádný odpor německých jednotek.
V dálce vidíme nějakou vesničku.Podle mapy je to poslední vesnice před Rouen.Čekáme odpor Němců.Rozdělujeme se do několika skupin a hledáme dobrovolníky,kteří by šly na průzkum.Několik se jich najde.Vyrážejí a za 2 hodiny se vracejí s tím,že vesnice vypadá opuštěná.
Vyrážíme tedy směrem k vesnici.Vesnice je krásně upravená.Všiml jsem si krásně upravených živých plotu,když v ten moment jsem uslyšel ránu a chlápek co šel přede mnou tak tři metry padl k zemi..,,Pozor Sniper,,Křičím a všichni se vrhají k zemi a rozhlíží se.Za chvíli zase slyším výstřel a další a další.Nikdo neví odkud to jde.Musí to byt někdo v těch křovinách.Beru samopal a proskakuji keřem.Plazím se po zemi a najednou vidím nohy toho střelce chci zamířit,když v tom vedle něj vidím ještě jedny nohy.Tak dva tu jsou!!Natahuji samopal a posílám do každého jednu dávku.Oba jsou mrtvý.I ostatní vbíhají mezi ploty a dívají se,zda-li nenajdou nějakého střelce.Tyto polty byly pro německé odstřelovače jako dělané.Rychle jsme obsadili vesnici.Ještě párkrát jsem uslyšel odněkud pár výstřelu a pak nic.Kolem vesnice se postavili hlídky a na noc jsem ji obsadili.Noc byla nejhorší.Kazdou chvíli bylo slyšet výstřely německých odstřelovačů.Bylo jich asi kolem vesnice mnoho.V noci s
šlo několik skupinek tyto odstřelovače hledat a musím říci,že se to vyplatilo,za noc jich naše jednotky zabili více jak deset v okolí vesnice.Od té doby byl klid.Ostatní se asi stáhli.Během noci přišla depeše,že 302th armáda čeká před městem Rouen.Měli by jsme se s ni setkat zítra za rozbřesku.Brzy k ránu opouštíme vesnici a vyrážíme.
Blížíme se k lezeni naší 302th armády,kde doplňujeme munici a připravujeme se na útok.Útok začne dnes odpoledne.
Je zde spousta vojáku.Jsou nás stovky.
Po doplnění munice a krátkém odpočinku se přibližuje k městu.Všichni máme strach.Během volna jsem napsal dopis,který jestli nepřežiji toto taženi,tak chci aby byl poslán našim.Je v něm,že je mám všechny moc rád a že na ne nikdy nezapomenu.Přemýšlím,jestli jsem něco nezapomněl připsat,ale teď se musím plně soustředit na boj,který za chvíli přijde.
Stojíme u bran města:Vcházíme do ulic a žádny odpor,nic.Rozvážně se pohybujeme u zdí baráku.Když v tom…Tatatatatatata,Kulomety v oknech začnou štěkat.Déšť granátu na nás začne dopadat a ulicemi se rozlévá krev,jako voda při jarním dešti.Ulehám k zemi .Kousek ode mne bouchá granát a přede mne padá ruka,všímám si,že jsou na ni hodinky.Ještě tikají.Rychle se zvedám a skáču oknem do nejbližšího baráku.Koukám kolem a nikdo tu není vybíhám do patra,rozbíjím okno a snažím se krýt naše kluky dole na ulici palbou,za chvíli mě následují další.Zuří krvavé boje.Je to boj bloku o blok,ulice o ulici dům od domu.Vybíháme na ulici kličkujeme mezi deštěm kulek.Všude jsou mrtvy,všude je krev,všude je smrt.Člověk to ale ani nevnímá,jen chce přežít.V protějším baráku v podkroví je kulometné hnízdo.Mne a jednomu kolegovi se nám povede přiblížit k domu.Otevíráme dveře a pomalu se pohybujeme po schodech směrem vzhůru,Každý z nás si bere jeden pokoj v podkroví.Tri,dva,jedna…Vykopáváme dveře,chci vystřelit ale nic.Samopal se mi zasekl.Němec kouká sahá po pistoli,ale to já již se napřahuji a pažbou svého samopalu ho vší silou udeřuji do hlavy,padá k zemi,ještě jednou,dvakrát,třikrát vsi silou do něj mlátím,abych si byl jist že je mrtev.Všude je spousta krve.Jeho mrtvé tělo zvedám a z okna vyhazuji ven.Nějak jsem se tím uklidnil.Zvedám svůj samopal,trosku s nim zabouchám,setru krev a zkouším,zda-li je funkční,k mé radosti je.Rychle sbíhám po schodech dolu.V tom slyším řinčeni skla a tupé rány na podlaze otočím se a vidím granát.Stojím jak opařený,vím že bych měl utíkat,ale nejde to stojím jak přibytý.Najednou se vzpamatuji chci vyskočit oknem ale překvapí mě ohlušující rána,záblesk a tlaková vlna,která mě odhodila na zeď.Všude je krev,bolí mě noha,necítím ruku,polívá mě horko.
Myslím na svou rodinu,na maminku a její výborné koláčky,tatínka,sourozence….Chce se mi spát a nemám sílu tomu vzdorovat…..