Slunce a člověk

„Křivá je stezka věčnosti.“ - Friedrich Nietzsche


Slunce a člověk

22. 12. 2011

Z vysoko položených Kohoutovic se mi naskýtal nádherný pohled na noční Brno. Byla jsem zachumlaná do silného kabátu, i tak jsem ale byla prokřehlá až na kost. Sněhové vločky, které tančily po noční obloze, se pomalu snášely k zemi a usazovaly se mi do vlasů. Zacloumal mnou nový poryv mrazivého větru, zatímco jsem ve světle lampy stála na zledovatělé půdě a vzpomínala.

Potřebu dalšího životodárného doušku jsem pociťovala už několik týdnů. Mé kosti trouchnivěly, klouby bolely, svalstvo ochabovalo. Přestože jsem se stále mohla pyšnit tělem sotva třicetileté ženy, moje duše, ta zažila daleko více zim. Pevné ženské křivky, bujná hříva plavých vlasů a mladistvá pleť lhaly na potkání, mé oříškové oči však prozrazovaly mnohem vyšší věk. Abych byla zcela upřímná, po stezce věčnosti jsem kráčela letos již čtyřiaosmdesátým rokem. A co bylo důležité, nehodlala jsem s tím skončit.

Za svou další oběť jsem si v letošním listopadu vyhlédla jednoho z místních mladíků. Potkávala jsem jej celkem běžně, ale osobně jsem jej neznala. Bylo tedy nemyslitelné, aby mě někdo s jeho zmizením spojoval. Nechtěla jsem působit podezřele, a tak jsem za chladných večerů i nadále chodila na procházky, na kterých jsem onoho mladého běžce pravidelně potkávala. Obdivovala jsem jeho ladné pohyby, rychlost a hru svalů a musela jsem se moc hlídat, abych neslintala nad proudem životní síly, který se jeho tělem proléval. Cítila jsem jeho mladý život a toužila po něm. Teď ke konci roku však už moje touha hraničila s životně důležitou potřebou, jejíž neuspokojení by pro mě znamenalo konec. Pak se mi v prvním prosincovém týdnu jako zázrakem naskytla příležitost a já jsem lapila svého „vyvoleného“ do pasti. Těch posledních pár dní, které mu na tomto světě ještě zbývaly, prožil mladík ve sklepě mého domku.

Dnes byl svátek Zimního slunovratu. Bylo pár hodin po půlnoci a oba jsme se nacházeli v Kohoutovicích nedaleko zastávky Talichova. Má oběť mi ležela u nohou ve zkroucené poloze, ruce a nohy pevně svázané lanem. Na uzlech jsem si dala pořádně záležet. Prostě jsem nechtěla nic ponechat náhodě. Kdyby se totiž teď, okamžik před vykonáním rituálu, dokázal mladík osvobodit, určitě by mě hravě přemohl. Má magie byla takto před začátkem nového cyklu téměř nulová, o fyzické síle mého těla radši nemluvě. Zbývalo mi sotva tolik čarovné moci, abych dokázala provést obřad Zimního slunovratu. To pro mě znamenalo, že jí mám asi tolik, co by se za nehet vešlo. A možná ani tolik ne.

Popadla jsem mladíka pod pažemi a přetáhla jej po zemi před bělostnou kruhovou sochu, která stála uprostřed trávníku, ukrytého pod slabou vrstvičkou sněhu. Muž mě prošpikovával ostrým pohledem, v očích se mu zrcadlil vztek a nenávist. To mě ale nijak nežralo. Právě naopak, potěšeně jsem se tomu usmála. Z mladíkova vzdoru bych totiž po vysátí jeho života získala ještě mnohem víc síly.

Otočila jsem se na patě a přešla na druhou stranu kruhové sochy. Po odříkání modlitby jsem pozvedla zrak vzhůru a pohlédla do jedné z tváří, vystupujících z kamenného kruhu. Udělalo se mi slabo, když gesto mých rozpažených rukou vyslalo k soše proudy mé magie a odstartovalo tak hru, ve které mohl z nás dvou zvítězit jen jediný. Šanci vyhrát jsme měli oba stejnou.



21. 12. 2012

Silný, sportovně založený mladík, jehož život jsem si před rokem vzala, mi poskytl tolik síly, že ani dnes jsem ještě nepociťovala žádné známky mého skutečného věku, ani slabost z nedostatku magických sil. Kdyby to bylo jen trochu možné, opět bych si o Zimním slunovratu ráda smlsla na někom mladém. Nicméně kvůli zahlazení stop jsem musela své oběti střídat a vybírat namátkově. Nemohla jsem dovolit, aby byla mezi nimi jakákoliv spojitost kromě toho, že vždy zmizeli někdy během listopadu či prosince. A tak se tedy v letošním roce dostala do mého hledáčku jedna ze zdejších pejskařek, šedovlasá žena věkem kolem padesáti až šedesáti. Nicméně podle životní energie, které neměla víc než já takhle ke konci roku, bych jí hádala i víc. Usoudila jsem ale, že i když to nebude zrovna procházka růžovým sadem, bez větších obtíží bych z toho další rok měla vyžít.

A pokud ne... Tu myšlenku jsem chytila za pačesy dřív, než stihla nadělat škody, a bez pardonů ji vystrkala ze své mysli. Takové uvažování jsem si prostě nemohla dovolit. Alespoň dnes v noci ne. Na každý pád mi ale bylo jasné, že ačkoliv mám jako čarodějnice ve zvyku svou magií škodit o sto šest, v následujícím roce se budu muset v téhle své zálibě uskromnit. Samozřejmě za předpokladu, že si chci zachovat svůj mladistvý vzhled. A to jsem ve své povrchnosti sakra chtěla.

Nespornou výhodou toho, že jsem si vybrala tuhle starou ženu, bylo, že pravidelně každého dne venčívala svého jezevčíka vždy pozdě v noci, někdy mezi jedenáctou a dvanáctou. Proto nebylo nutné dostat ji do rukou dřív než včera v noci a držet ji v zajetí těch pár hodin do dnešního rána. I to mi hrálo do karet, protože v loňském roce mladík zmizel již začátkem prosince.

Babka absolutně neměla sílu mi vzdorovat, a tak stačil roubík do úst a obyčejná pouta na její zápěstí. Ani nebylo třeba je magicky zajišťovat. Stařena přestala bojovat, přestala doufat. A doprdele, ulevila jsem si v duchu. Přímo před očima jsem mohla vidět, jak v ní spolu s narůstající beznadějí skomírá světýlko její životní síly.

Okamžitě jsem začala jednat, abych zabránila ještě větším škodám. Popadla jsem ženskou za ruce a smýkla s ní před kruhovou sochu Slunce a člověka. Babka měla ústa zacpaná kusem látky, i tak byl ale slyšet její naříkavý sten. Světlo jejího života opět o něco pohaslo. Odskočila jsem od ní a vrhla se na druhou stranu sochy.

Modlitbu jsem ze sebe vychrlila ve vodopádu slov a okamžitě jsem rozpřáhla ruce. Z prstů mi vyrazila magie a já jsem z jejích vláken začala splétat kouzlo. Kruhová socha na to hned zareagovala. Kamenný blok se odlepil od země a začal se pomalu otáčet kolem své osy. Postupně nabíral stále větší rychlost, až jsem po pár minutách svěsila paže zase dolů. Kolo rotovalo dál. Rychlost toho pohybu ale viditelně s každou otočkou klesala, a já už jsem jen čekala na výsledek. Otočí se ke mně stará či mladá tvář na kruhové soše?běželo mi hlavou. Budu žít, či zemřu?

Socha udělala posledních pár obratů a já jsem dostala odpověď na své otázky. Okamžitě jak jsem pohlédla do té mladé tváře, zaplavil mě příliv energie. Životní síla do mě rychle proudila, ale brzy se ten tok přerušil. Bylo mi jasné proč. Žena na druhé straně sochy právě zemřela.



21. 12. 2013

Se značnými obtížemi jsem sebrala poslední magické síly, které mi ještě po uplynulém roce zbývaly. Nutno dodat, nebylo jich mnoho. Krátce jsem svým vědomím vystoupila ze své tělesné schránky a rozprostřela je do okolí. Pátrala jsem po jakékoli stopě přítomnosti někoho živého. Jako každý rok jsem však na nic nenarazila. V okolí několika bloků jsme tady venku v ulicích byli jedinými živými lidmi já a moje mladičká oběť.

Mé vědomí se opět stáhlo zpátky a já jsem se otočila k dívce ležící na zemi přede mnou. Po tváři se mi při tom pohledu rozlil úsměv. Děvčeti nemohlo být víc než patnáct let. Její mladé pružné tělo se viditelně chvělo, což bylo nejspíš zpola dílem zimy a zpola prožívanou hrůzou. Na její jiskru to však mělo pramalý vliv. Už jsem se nemohla dočkat, až se veškeré její životní síly přelijí do mě a stanou se mou součástí.

Pouta, která měla dívka na nohách i rukách jsem ještě navíc zajistila magickými okovy. Děvče se rvalo jako lvice, divoce zápasilo s provazy, které je poutaly, a rozdmýchávalo tak plamen naděje, že se z téhle situace ještě nějak dostane. Plamen jejího života se pomalu rozhoříval v hotovou vatru. Má zesláblá dušička se z toho tetelila radostí a nedočkavostí. Sklonila jsem se k dívce a zmítající jsem ji odvlekla k soše. Pak jsem přešla na druhou stranu.

„Dažbogu, bože Slunce,“ promluvila jsem ke svému božstvu. „Prosím, slyš má slova. Tak jako je Zimní slunovrat spojen s tvým znovuzrozením, dopřej mi, ať se dnes znovuzrodím i já. Děkuji ti, můj pane.“ Semkla jsem při modlitbě ruce v uctivém gestu. Následovalo široké rozpažení, načež jsem ucítila v konečcích prstů vznikající kouzlo. Pak jsem za sebou postřehla pohyb, ale už jsem nestačila zareagovat. Zatmělo se mi před očima a v mdlobách jsem tvrdě dopadla na zmrzlou zem.

Když jsem oči znovu otevřela, pořád ještě jsem ležela na zemi. Ruce jsem měla svázané za zády a kus ode mě stál vysoký hubený muž. Ve světle lampy jsem rozeznala, že je oblečen v černé zimní bundě a sepraných džínách. Do tváře jsem mu však neviděla, zakrýval ji černý stín.

Muž se skláněl nad dívkou. S hrůzou jsem sledovala, jak nejdřív hravě překonává její magická pouta a pak jednoduchým kouzlem přeřezává neviditelnou čepelí ta z provazů. Popadl ji za rameno ve chvíli, když už se dívka chystala vzít nohy na ramena. Pohlédl jí do očí, div že se dívce nepodlomila kolena, jak čaroděj zatlačil silou vůle na zdi její mysli. Pak jsem jej poprvé uslyšela promluvit.

„Teď mě na slovo poslechneš.“ Děvče přikývlo. „Nejkratší možnou cestou se vrátíš domů, ať už je to kdekoliv. Nikomu nepovíš, co se tu stalo a co jsi viděla, protože až napočítám do tří, otočíš se na patě a na všechno zapomeneš.“ Další přikývnutí. „Jedna. Dvě. Tři.“

Dívka uposlechla čarodějova příkazu jako náměsíčná, otočila se k nám zády a rychlým krokem se začala vzdalovat. Pak se mág otočil ke mně a já mu konečně uviděla do obličeje. Tvář měl mladou, téměř chlapeckou, ale ty oči... Od mrazivé země mi sice do těla proudil chlad, při tom pohledu mě ale na zádech zamrazilo ještě víc.

„Tak, čarodějničko,“ pronesl ke mně a popadl mě pod pažemi. „My dva se teď spolu trochu pobavíme. Zahrajeme si spolu hru. Myslím, že její pravidla moc dobře znáš.“ Což o to, znala jsem. Že je znal i on mi ale vyrazilo dech. Začínala jsem tušit nejhorší.

Když mě čaroděj položil na zem, pokračoval: „Neboj se, čarodějnice. Oba riskujeme stejně a oba máme stejnou šanci v téhle hře o život vyhrát. Jen Dažbog rozhodne, komu prokáže svou dobrou vůli. Víš, je to už dávno, ale dříve jsem i já konal to co ty. Každý rok jsem na toto místo přinášel oběť, abych přežil další rok. Žil jsem jak feťák, co se neobejde bez své dávky. Ale časem jsem na něco přišel. Když za oběť padne někdo z našich, někdo z čarodějů, síla, která z toho vzejde, vydrží déle než na jeden ubohý rok. A od té doby nelovím chudáky jako to děvčátko, které jsi lapila ty. Zaměřil jsem se na zajímavější kousky,“ křivě se pousmál. Z toho zlého úšklebku se mi udělalo zle. Odstoupil ode mě a vydal se na druhou stranu sochy.

Ty vyděšená hlupačko, zanadávala jsem sama sobě. Seber se, zatraceně! Vždyť to, co řekl, je pravda. Máš stejnou šanci jako on vyhrát život toho druhého. Jen zachovej klid! Sebrala jsem zbytky svých magických sil a vyslala k Dažbogovi tichou modlitbu. Čaroděj se také pomodlil k našemu božstvu a pak začal splétat kouzlo. Ani když se kamenný disk roztočil takovou rychlostí, že obě strany spolu splývaly a stará a mladá tvář se zdály být jednou, jsem neztrácela naději. Cítila jsem, jak dosud skomírající plamen mého života chytá druhý dech. Čaroděj přerušil kouzlo a socha začala zpomalovat. V očekávání svého vítězství, začala jsem plánovat, co se sílou, kterou už za okamžik vysaji z čaroděje, udělám, až rozlomím svá pouta. A pak sluneční kotouč udělal těch několik posledních otoček a zastavil se. Pohlédla jsem vzhůru, do té seschlé vrásčité tváře.

A pak... pak jsem okusila, jak chutná smrt.