Před smrtí

Seděla jsem v kaluži bláta a vlastní krve a cítila hnilobu svého těla. Smrad byl téměř hmatatelný. Otevřela jsem oči. Aha, hniloba byla skutečná. Rána na noze měla rozšklebené okraje a ven z ní lezlo několik červů. Už to ani nebolelo, po čele mi stékal ledový pot a celé tělo se třáslo, jak se organismus snažil vyrovnat s infekcí. Někde kolem jsem uslyšela kroky, poplašeně jsem zavřela oči, jakoby mě předstíraný spánek mohl zachránit před osudem.
"Vzbuď se," křikl na mě voják a rozkaz doprovodil kopancem do žeber. Neochotně jsem otevřela oči.
Můj věznitel mě ale nechtěl zabít, alespoň zatím to tak nevypadalo. Sedl si vedle mě do bláta. Uniformu měl špinavou od krve a na několika místech roztrženou. V obličeji se mu táhla stará jizva od levého koutku až k uchu, na čele se třpytil špinavý pot. Přesto, jak bídně a strhaně vypadal se mu oči živě leskly a na rtech mu pohrával úsměv.
"Smrdíš," oznámil mi celkem zbytečně. Toho už jsem si všimla sama.
"Mám tady rum," vytáhl z náprsní kapsy placatku. Otevřel ji a lokl si. Pak se podíval na moji hnijící nohu a zbytek rumu vylil přímo do rány. Bolestí jsem vykřikla, červi se nespokojeně vrtěli, když je rum vyplavoval z rány ven.
"Teď voníš jako buchtička," smál se ten voják jako blázen. A pořád dokola to opakoval. "Voníš jako buchtička! Voníš jako buchtička!"
Rozbrečela jsem se ale jinak jsem neprotestovala. Chtěla jsem jen umřít. Zavřela jsem oči.
"Ne, neusínej," křikl na mě voják. "Chci, aby sis to užila." V očích se mu nebezpečně zablýsklo. "Prosím, ne..." zašeptala jsem ještě, než se napřáhl a vrazil dva prsty do mé rány.
Křičela jsem až mi selhávaly hlasivky. V hlavě jakoby mi vybouchla nálož, šílená bolest mě zbavovala vědomí, chtěla jsem se bránit rukama, ale ty mě odmítaly poslouchat, jen ležely v klíně, tak jako doposud a přes mé přímé rozkazy dělejte něco se nechtěly hnout.
Pak bylo po všem. Jen jsem se dívala, jak ten voják vytáhl kus masa z té hnusné rány a mával s ním a smál se a smál. Ale já už jsem ho neslyšela, vlastně ani neviděla, bylo to, jakoby se přede mnou odvíjel film. Moje tělo bylo paralyzováno. Hlava mi klesla na rameno, nemohla jsem už ovládat jediný sval v těle. Myslím, že jsem se i počurala, ale těžko říct, jestli to byla moč, krev nebo bláto. Začalo pršet. Kapky deště dopadaly na tvář vojáka přede mnou a dělaly blátivé moře z celého zákopu. Nechtěla jsem to vidět, chtěla jsem zavřít oči a zemřít, ale ani to mi nešlo. Chcete happyend? Žádný není. Prostě jsem tam v tom hnusném blbém zákopu, plném sraček, krys, hnijících zbytků lidí a tyransky krutých vojáků nepřátelské strany, vypustila duši.
Oči mi překryla zelená blána, do otevřené rány se brzy pustily ty krysy. Ten chlapík, který mě tam nechat chcípnout, se na mě přišel ještě párkrát podívat, než mě krysy sežraly úplně a mou hnijící mrtvolu nepřevzali červi. Ostatním vojákům, co jich kolem chodilo, jsem byla ukradená. Byla jsem jen další mrtvola v zákopu, jen jedna z tisíce. Ale pro toho jednoho jsem byla něco víc, pro toho jsem byla buchtička.