To jméno nikdy neříkej! 23. kapitola "Pod taktovkou Všehomíru"

Zvláštně se shodli v cíli přemístění. Jana div nezakopla o Prokůpka, když se vyloupla z nicoty. Daniel se vynořil kousek od nich. Zase nedaleko viaduktu ve Stromovce. Jana se rychle snažila vzpamatovat.
„Parádní vývoj situace!“ ocenila a zazubila se na Daniela, zadýchaná z předchozí potyčky. Její nadšení bylo slušně šílené.
Daniel s mírným úsměvem přikývl. Napětí šikovně maskoval, přesto ho vnímala.
Marek se rozhlížel po temném parku. Nebezpečně soustředěný. Za ním se ukrýval Prokůpek. Zoufale odhodlaný, bledý a třesoucí se. Neměli ho sem brát. Nezasloužil si to, co je čekalo. Nezasloužili si to ani oni sami.

Kde jsou Hnusáci? Ještě chvilku a začne se bát.

Nepřítel se objevil v dálce u rybníčku.

„Je jich jen šest. Dost nás podceňují,“ zavrčel Marek. Zněl tak, jak ho nikdy neslyšela. Velmi, velmi zlověstně.

Požírači se blížili pomalým, ledabylým tempem. Měli je za jistou kořist. Z nezřetelných obrysů se pomalu měnili v jasné postavy, výraz v bledých tvářích nadutě jedovatý. Nespouštěla z nich oči. Každým okamžikem čekala útok.

A pak přišel.

Přímo před jejich nohama nehlučně vybuchla země. Hlína, drny, kamínky jim vletěly do tváří, vlna energie je odhodila dozadu. Jana se zachytila Danielova ramene a málem ho strhla k zemi. „Kruci, promiň,“ zaklela a plivala trávu.
Marek odpověděl podobným trikem. Trefil jednoho Hnusáka přímo do hrudi, ten padl na kolena a svíjel se v bolestné křeči.
Další výbuch přišel tentokrát z levé strany. Postřehla, jak to Požírači dělají. Vrhali proti nim mihotavé koule. Nešlo to snadno, trvalo, než společně jednu utvořili. Viděla, jak se jim pomalu rodí v rukách.
Než stačili dokončit další, Daniel s Markem na ně vypálili oslnivě rudé světlo, zasáhlo však nepřátele jen nepatrně.
Nová „bomba“ vyletěla z rukou Hnusáků.
„K zemi!“ zakřičela a sama sebou plácla do trávy. Marek strhl s sebou dolů váhajícího skřítka a Daniel dopadl vedle Jany přesně ve chvíli, kdy se k nim koule přiblížila, ta pak prosvištěla nad nimi a vybuchla jim za patami. Kusy země se odrazily od štítu, který Daniel ještě stačil nad nimi vztyčit.
První byl na nohou Marek a rozběhl se blíž k Požíračům. Metal jednu zářivou kletbu za druhou a neomylně nacházel cíle. Daniel ho následoval. Další dva nepřátelé padli, na okamžik neschopní pohybu.
Pak teprve vše začalo pořádně. Tmou prolétala kouzla. Voňavá i nesnesitelně páchnoucí. Rozechvívala vzduch, plnila ho energií, strachem, zlobou. Pomstou.
Jana sama se do vřavy zapojila mnoha rázně provedenými odhazovacími kouzly, s duší plnou zlosti. Oplácela za to, co jim udělali. Za to, co musela přestát. Za kus Danielova života. Za dům.
Oslabení Požírači vzdali útoky s černými mraky. Ty Jana likvidovala v zárodku. Nestačili používat ani bomby. Místo toho ohrožovali mágy ledově mrazivými projektily, které procházely ochrannými štíty, zabodávaly se do těla a působily krutou a omračující bolest.
Daniel schytal jeden zásah do ramene, zhroutil se na zem a několik dlouhých vteřin překonával mdloby z bolesti. Janu ochromil strach. Přiskočila k němu a zakryla ho tělem. Před dalšími ranami. Cosi se jí zakouslo do lýtka, drtilo a mučilo. S bolestí se v ní zvedla i vlna vzteku. Ten překryl strach i utrpení, pomohl jí zpět na nohy a rozpálil v ní palčivou chuť usmažit ty Hnusáky jednou pro vždy. Zničit!
Tak intenzivní, že ji začalo pálit i celé tělo. Vnitřní oheň se šířil nejprve do jejích rukou, pak se rozšířil i dovnitř, břicho, plíce, krk, všechno jí plálo v bolestivém žáru.
Najednou boj ustal. Požírači zůstali nehybní, Marek sklopil ruku s orkamem. Zírali na ni. Daniel se pomalu zvedl a udělal vratký krok směrem k ní.
„Ne!“ vydala ze sebe chraptivý výkřik. „Ode mne dál!“
Žár dostoupil nesnesitelné síly. Z očí jí tekly žhavé slzy, vzduch se stal nedýchatelným. Musela se toho zbavit. Okamžitě. A věděla jak.
Otočila se směrem k Požíračům. Vychutnala si kratičký pohled na jejich smrtelně vyděšené oči a pak jen pomalu pozvedla ruce. Vyšlehly dva blesky. Větvily se, každá jejich žíla zasáhla svůj cíl. Tváře nepřátel se změnily ve vyceněné lebky, jejich ruce v pokroucené pařáty. Vzduch se naplnil ozónem i hrozivým pachem zásvětí.
Ve chvíli, kdy blesky potemněly, žádný Požírač už v jejich blízkosti nebyl.

Jana se složila do kleku a posadila se na své třesoucí se ruce. Právě shořela. Jiskra konečně chytla plamenem. A nebylo to nic pěkného ani čistého a ani bezbolestného. Tělo měla jako plné řezavých žiletek. A v srdci těžko.
„Hnusáci jsou pryč. Jedna várka je fuč,“ šeptla nevěřícně, rozhlédla se pro jistotu kolem. Žádné opravdu neviděla. Kousek od ní se v trávě choulil Prokůpek. Třásl se a opakoval tichá slova.
„Tolik zla. Tolik zla,“ porozuměla.
Ano, ještě tu bylo cítit. Viselo v prostoru a nedovolilo jí radovat se z vítězství. Ne, když vítězství znamenalo záhubu. Byť bytostí horších než peklo.
Daniel si sedl vedle ní, položil si ruce na pokrčená kolena. Marek se sklonil k Prokůpkovi a podal mu ruku, pomohl mu do sedu a pak se vedle něj sám posadil.
Dlouho mlčeli. Jen skřítek chvílemi tichounce zanaříkal. Spustil se drobounký déšť.
„Ještě není konec,“ konstatoval Daniel a pohlédl na Janu. Medové oči přetékající bolestí.
Uvolnila si jednu ruku a položila ji opatrně na Danielovu studenou a zmáčenou. Stiskla ji, ve snaze ho zahřát. Její dlaň se lehoučce rozzářila. Dotek se stal lékem. V pozůstatcích zloby přinášel úlevu, zaháněl ji.
Pokusil se o úsměv. Moc se mu to nevyvedlo.
„Každý boj, i za dobrou, svatou věc, přináší zlo. Do duše. Ale není vyhnutí. Podlehnout je horší.“ Marek tiskl ruku v pěst a mluvil možná pro sebe, pro ně, možná pro Prokůpka.
I jeho poslední chvíle poznamenaly. A bude toho ještě víc, to si Jana uvědomovala. Dávají všanc sebe. To dobré ze sebe.
Kousek za nimi projel vlak, v nočním tichu zazněl jako dunivá melodie. Poslouchali, dokud nedozněla.
„Nebyl jsem vám nijak nápomocen. Velice toho lituji,“ ozval se přesmutně skřítek.
„Přežil jste. To se počítá.“ Jana se usmála do tmy. Už to šlo.
Marek se začal pomalu zvedat. Vztyčil se do své výšky a rozhlédl se.
„Je, myslím, čas rozhodnout další krok.“

***

Bylo tak zvláštní prohlédnout temnotou noci. Vnímat všechny detaily. Vlhký asfalt, kapky deště na stéblech trávy. Tváře svých společníků kráčejících vedle ní. Marek natahoval kroky v zdánlivě lenivém tempu, podmračený, černé oči upřené před sebe. Prokůpek se držel po jeho boku, zdvihal co chvíli pohled k vysoké alchymistově postavě v oddané důvěře.
A Daniel. Pohyboval se se svižnou neúnavností, hlavu vztyčenou, tvář klidnou, oči ve střehu. Ústa sevřená v tenkou čárku. Mistr Mag odhodlaný k boji.
Svět schoval hvězdy za nízká tmavá mračna, a ta na ně chrlila proudy ledového deště. Pousmála se. Jak nepatřičné by teď bylo, kdyby kráčeli vstříc nepříteli za jasného dne plného živého cvrkotu. Takhle to bylo ve správných kulisách. Zabořila ruce ještě hlouběji do kapes promáčené mikiny. Stejně přes látku lehce prosvítala jejich bledá záře, které se nedokázala zbavit. Nějak jí na tom už nezáleželo. Možná jen pro teď a možná už provždy.
Okolo nich projela prázdná tramvaj, zarachotila na výhybkách, zajiskřila jasnými výboji na troleji a zmizela za zatáčkou.
Zahnuli do parku, vystoupali prudký kopec a vstoupili na trávník.
Blížili se k cíli. Nemusela zvedat pohled k temné budově před nimi, aby věděla, že to nebude hezké podívání. Chrám moci, svatostánek nelidských příšer, hnízdo. Hrozivá síla z ní vyvěrala, přetékala a zaplavila okolí jako šedavá páchnoucí mlha, hustá, pohyblivá a živoucí.
„Počkejte,“ zadržela šeptem své společníky v dalším postupu. Byla si jistá, že oni nic z toho nevidí. „Nějaký hnus okolo toho baráku,“ pokračovala s přemáháním. Nechtělo se jí mluvit. Zdálo se, že jen těžce dostává přes rty nějaká svá slova.
Od boje ve Stromovce u sebe pozorovala prazvláštní změnu. Sama, udivená, vyplašená z toho všeho, se krčila kdesi ve svém nitru, zatímco nějaká pragmaticky uvažující, a přece fanatická osoba, ji vláčela po rozmáčené Praze a táhla ji na poslední místo, kam by chtěla jít, do střetu, kterého se to ustrašené malé já děsilo.
Podívala se na Daniela, který se pokoušel prohlédnout tmou, vnímat zlověstnou magii. Tolik chtěla slyšet jeho klidná slova, zkušenou radu, rozumné pokyny. Ale místo toho sama jen vytáhla ruce z kapes, ponořila se do šedavé kaše, prorážela v ní úzkou cestu. Kdesi uvnitř se svíjela, dusila se, naříkala. Ven se z ní dostala jen úsečná slova: „Pojďte těsně za mnou, nikam neuhýbejte!“
„Co se děje?“
Daniel byl za ní ve vteřině, uchopil ji za paži a zadržel ji v postupu. Malé já v ní mu chtělo padnout do náruče a rozplakat se, ta hrozná osoba byla nevrlá z vyrušení. Chtěla jít dál.
Podívala se do tázajících se medových očí.
„Jiskra teď vede. Mě i vás. Asi… jí budeme muset věřit,“ odhalila to, co právě pochopila. A tušila toho mnohem víc. Zavírala před tou myšlenkou mysl. Ne, nechtěla ji odhalit, ne dokud to nebude nezbytné.
Kratičce ji k sobě přitiskl.
„Vydrž.“
Jen přikývla. Hrdlo se jí stáhlo a oči podezřele pálily.
Otočila se a prodírala se dál, až rukou nahmatala chladivý kov, otevírání dveří, zatlačila na ně a vstoupila do obřího prázdného atria. Zhoupl se jí žaludek. Tak intenzivní pach zlé magie nebyl cítit ani v Opusgumě. Trhaně se nadechla a potlačila chuť uprchnout. Stejně by ji Jiskra nenechala.
„Zdá se, že hosty nečekají,“ pronesl Marek klidně. Jeho hlas se vznesl ke skleněnému stropu, rozletěl se po ohromném prostoru a odrážel se v šepotavé ozvěně.
Prokůpek, který se až doposud krčil za alchymistovými zády, omámeně zvedl pohled k ohromující skleněné kupoli a pomalu se otáčel.
„Mýlíte se, Marku! Každičká píď tohohle domu čeká na návštěvníky. Je to však pochybná pohostinnost.“
Skřítek pomalu ztrácel svou ustrašenost. Modré oči prohlížely každý detail rozlehlého prostoru. K něčemu se rozhodl.
„Pro tentokrát vám budu stát po boku. Bezvýhradně,“ pronesl pevně.
„Vážíme si toho,“ odpověděl chraplavě Daniel.
Marek smutně pokývl a odvrátil se od nich. „Trochu moc temných sil i na mne, pravda. Příliš dlouho postáváme.“
„Asi nás čekají výtahy. Já… bych aspoň po schodech nešla.“
Tu proklatou osobu ovládající její nohy dveře výtahu přímo fascinovaly. Stejně jako prosklená šachta stoupající do nevolnost vzbuzující výšky. Nasucho polkla a zavřela oči. Nebyl čas na hloupý truc. Otrlá a skoro bezcitná část jejího já, jiskrovská podstata, věděla, co dělá. Musí tu ustrašenou holčičku v sobě zašlapat a jít dál.

Nikomu se výtah nelíbil, přesto se k němu vydali. Přecházeli dlouhý úsek prázdnoty, prostor bez dekorací, květin, ničeho, co by v normálním atriu takové budovy čekali. Jejich kroky se dočkaly mnohonásobné ozvěny. Ta zesilovala, množila se až k nesnesitelnosti, až k bolesti.
Zastavili. „To není jen tak,“ šeptl Daniel. Okamžitě jeho šepot prolétl kolem nich a začal se opakovat. „To není jen tak, není jen tak, jen tak.“
Slova se sloučila s ozvěnou kroků, bubnovala, kvílela, zvonila i skučela najednou. Janě se začaly dělat mžitky před očima a motat hlava. Zacpala si uši, ale nijak to nepomohlo. Už skoro nic neviděla, téměř nemyslela. Tak snadno je dostali? Co ostatní? Nedokázala je rozeznat, stali se rozmazanými šmouhami? Proč? Jak to, že nepoznala past? Nemůže dýchat! Zvuky jako by jí naplnily plíce.
Cosi se jí jemně dotklo na tvářích, lehounce přejelo po spáncích. Přišlo osvobozující ticho. Zase dokázala zaostřit pohled. Daniel stál před ní, právě stáhl ruku z její hlavy. Vypadal nějak divně, jako by jeho tvář ztratila mimiku. Jen oči byly živé a upřeně na ni hleděly.
„Slyšíš mě?“ ozvalo se jí v hlavě. Chvilku trvalo, než pochopila. Čte jeho myšlenku. Přikývla.
„Ohlušil jsem nás. Jen pro teď. Můžeme dál.“
Znovu přikývla, vděčná za záchranu.
Došli až k výtahu, obraní o jeden ze smyslů, jako by prostor neměl hranic, či naopak přiléhal těsně k nim. Rám knoflíku s šipkou nahoru rudě svítil a lákal je tlačítko zmáčknout. Nějak moc. Naklonila se tak blízko, jak si troufla a pozorně si ho prohlížela. Zdánlivě kovový povrch se přeléval ze strany na stranu v sotva znatelných vlnách. Odporné, páchnoucí hrozbou. Vztáhla ruku, ne aby se ho dotkla, ale jen aby ucítila, jaká to síla z něho vychází.
V tom okamžiku z šedého čtverce vystřelila ozubená hlava následovaná protáhlým hladkým plazím tělem. Než stačila jakkoliv zareagovat, přízračný had explodoval v ohnivé kouli. Odskočila, bušící srdce až v krku. Marek právě skláněl ruku s orkamem a velice nebezpečně se usmíval. Přikročila k němu a vděčně ho objala. Cítila z něj silnou a divokou energii. Marek byl bojovník srdcem.
Výtah uznal jejich způsob ovládání za přijatelný a vynořil se z podlahy. Prosklená kabina pomalu zastavila a dveře se otevřely.
Dívali se dovnitř a snažili se odhadnout, jaká legrácka je čeká teď. Všechno vypadalo nevinně a normálně. A pak to Janě došlo. To, co pokládala za skleněnou podlahu, nebyla žádná podlaha, ale prázdnota. Ukázala na ni ostatním.
Daniel se dotkl svého ucha orkamem a zaposlouchal se. Pak pokývl a všem také vrátil sluch. Zvuková past už odezněla.
„No, jsou tam takové ty kovové rantly okolo,“ Jana ukázala na chromově lesklý rám o šířce tak dvacet centimetrů u spodní části kabiny.
„Když si na ně stoupneme, připlácneme se ke stěně a budeme se držet těch madel po straně, tak… no tak to asi zvládneme,“ pokračovala.
„A proti schodišti máme co?“ vyzvídal Marek.
„Nevím, prostě chci jet výtahem. Nebo spíš Jiskra chce.“ A úplně umanutě.
Daniel popošel až k samému kraji pevné podlahy a prohlédl kabinu.
„Je to riziko. Jako jakýkoliv další krok v tomhle domě. Postavíme se každý do jednoho rohu, je tam o něco více opory pro nohy.“

Výtah jel hladce a rychle. Míjeli prázdné chodby, tmavé. Čím výše stoupali, tím nižší se zdály stropy a chodby užší. Nikde ani stopa po Požíračích. Nezmýlili se? Neměli jít přeci jen do Opusgumy v Papírenské ulici?
Konečně výtah se zhoupnutím zastavil a vypustil je ven. Obezřetně vstoupili do šera malé místnosti, nohy se jim bořily do měkkého, karmínově rudého koberce, zvednutou rukou mohli dosáhnout stropu. Z místnůstky vedly jediné dveře, za nimiž se slabě svítilo.
Jana k nim udělala pár pomalých kroků. Už věděla, že jsou na správném místě. Tady odsud přicházel pach zásvětí. Chladný a hrozivý. Sama cítila, jak na něj její tělo reaguje, rozpalovalo se, žhnulo. Vzpomnělo si. Nesměla zastavit, protože jinak by už nenašla odvahu znovu se tím směrem vydat.
„Čekají na nás,“ šeptla a zmáčkla kliku.
Vstoupila do ohromné prostory co do délky, stále však mohla dosáhnout na strop. Zdálo se, jako by se na ni valil.
Slabá namodralá záře osvětlovala tváře desítky Požíračů. Stáli v sevřeném šiku, mlčenliví, bledí a vážní. Neútočili.
„Víš, jaký osud čeká Jiskru, která vyhoří?“ zeptal se mrazivý hlas Šedivce. Stál před všemi ostatními svého druhu.
Jana pokývla.
„Lepší než bude ten váš,“ odpověděla, v krku už cítila nesnesitelné pálení, přesto promluvila klidně.
„Konec je pro všechny stejný. Je koncem,“ pokračoval Požírač s nehybnou tváří a chladnýma očima.
Zavrtěla hlavou. „Nesnaž se. Víš, že nemáte šanci. Teď už ne. Máte svoji starou magii, ale už nemáte moc. Našla bych vás, kdekoliv byste se schovali.“ Jana najednou vzpomínala na všechny boje, které kdy Jiskry svedly.
„Zahyneš!“ zakřičel Šedivec. „Ale nemusíš. Můžeš sebrat své společníky a odejít. Necháme tě na pokoji. Můžete si žít, jak budete chtít,“ do hlasu se mu vloudila smrtelná panika.
Neměla už čas poslouchat. Oheň v ní hrozil každým okamžikem vyrazit na povrch. Celé tělo se jí rozzářilo a zář získávala na intenzitě každou vteřinou.
Otočila se na muže po svém boku. Marek i Daniel měli v očích překvapení i hrozivé tušení. Prokůpek věděl. Andělské oči se mu plnily slzami. Chudák skřítek.
„Bylo to vlastně všechno fajn,“ vypravila ze sebe a pokusila se usmát. Nešlo to.
Daniel k ní přikročil a uchopil ji za ramena. Věděla, že ho popálila, ale on neucukl.
„Co přesně se chystáš udělat?“ téměř na ni křičel. Ucouvla. Nechtěla mu působit bolest. Přesto působila. Viděla, jak se celý napjal, jak několikrát naprázdno polkl a pak bezděčně sepjal ruce, jako při modlitbě.
„Musím, jinak… to nejde. Však víš, rovnováha vesmíru a tak,“ pokusila se o žert a rozkašlala se. Nepřestal ji zoufale probodávat pohledem. Doufal. Zavrtěla zuřivě hlavou.
„Ne, už to nezastavím. To už já neřídím. Prosím, jděte za mne a nedotýkejte se mne!“

Bouřlivá síla v ní se ji chystala roztrhat. Oheň v ní měl přinést obrovskou erupci energie.
Požírači neprchali. Už nemohli, stali se stejně připoutaní k událostem následujících vteřin jako ona. Tak tomu bylo od věků. Škoda, že si o tom už nemůže popovídat s Danielem. Tolik toho teď věděla.
Najednou vedle ní stáli Daniel s Markem.
Kruci! Měli být za ní! Takhle je usmaží!
„Dozadu!“ zasípala. Mluvit už moc nešlo.
„Ne, jsme v tom společně!“ odmítl Daniel. Marek jen podmračeně pokývl.
Nebyl už čas. Žár dostoupil vrcholu, vše se zalilo bílým oslnivým světlem, krutá bolest prolétla jejím tělem a zastavila se v hlavě. Trhala ji. Ach, Bože!

Zdá se jí to, nebo kdesi, kde tušila svou ruku, ucítila známé zašimrání? Pokusila se dotknout svého znamení. Začátku tohohle všeho.
Přivanula k ní omamná vůně bylin, taková, jaká se skoro nedala snést. Taková, jakou jí slíbil Daniel. Usmála se.

***

Šetrné, jemné doteky na jejích pažích, cosi chladivého přinášejícího úlevu a doušky voňavé tekutiny svlažující rozbolavělý krk a popraskané rty. To vše přicházelo a vyrušovalo ji z nevědomí. Pokoušela se pochopit, co se to s ní děje, ale nemohla zachytit žádnou myšlenku. Teprve, když ucítila na dlani dotek pevné, teplé ruky, všechno se jí vybavilo. I to konečné setkání s Požírači. Něco se zvrtlo. V žádném případě neměla být naživu.
Pokusila se otevřít oči, ale cosi jí v tom bránilo.
„Danieli, já to asi pokazila,“ šeptla téměř neslyšně.
Položil jí ruku na čelo. „Všechno je v pořádku, Janičko!“ Ujistil ji jeho klidný hlas. Teď zvláštně chraplavý.
S nejvyšším úsilím zvedla paži a stáhla Danielovu ruku ze svého čela ke svým rtům. Políbila ho do dlaně a pak si do ní položila tvář. Voněl po lipovém květu.
„Co jsi kuchtil?“ zeptala se zvědavě.
Zasmál se. Tak nějak úlevně. „Spoustu lektvarů, mastí a kapiček. A Marek s Prokůpkem taky.“
„Proč?“ vyhrkla a pak jí to došlo. „Pro mě, viď.“
Volnou rukou ji pohladil po vlasech. „Správně. Byla jsi trochu oříšek,“ přiznal.
Kdosi otevřel dveře, vrzly v pantech, ovanul ji chladnější vzduch s vůní kafru.
„Už to máme. Je čas je vyzkoušet!“
Byl to Marek. Zněl energicky a docela vesele.
„Ráda vás slyším, Marku. Ani nevíte jak,“ přivítala ho.
Sklonil se nad ni. Vůně kafru se stala silnější a rozeznávala i podtóny mnoha dalších příjemných kouzel, jimiž načichl.
„Kápnu vám do očí. Právě jsme to s Prokůpkem dokončili.“
Lehoučce se jí dotkl a dvě chladné slzy jí smáčely víčka i tvář.
„Zkuste je teď otevřít,“ šeptl tiše.
Poslechla ho. Šlo to. Světla v pokoji bylo poskrovnu, přesto vnímala napjaté očekávání ve tvářích obou mužů.
„Co jsem měla s očima?“ troufla si na otázku.
Marek se pousmál. Celý se uvolnil a přejel si rukou po čele.
„Tohle nechám na mistrovi Mag, aby vysvětlil, ale snad až budeme u toho všichni? Zajdu pro Prokůpka.“

S hrnečkem vlažného heřmánkového čaje, uvelebená v křesle pozorně prohlížela svoje ruce. Její kůži protkávaly teninké bílé jizvy, tvořily sotva znatelnou síť a splétaly se po celém jejím těle. Všechno, co zbylo z Jiskry. I její na pár dnů oslepené oči už byly zase obyčejné. Bez děsivého bílého povlaku. Napila se a pozvedla pohled ke svým společníkům.
„Málem jsme o tebe přišli,“ přiznal Daniel přiškrceně.
Přikývla. „Ano, tak to bylo v plánu Všehomíru.“
Potřásl hlavou. „Jak dlouho jsi to věděla?“
„Něco jsem tušila od vstupu do Svatostánku. Jistá jsem si byla až nahoře. Jak to, že jsem tady?“
Marek nadzvedl paži a ukázal na rudé, téměř čerstvé znamení na své ruce. „Napadlo nás, v poslední chvíli, zkusit připoutat vás… promiň…tě k sobě.“
„Členové řádu mají mezi sebou silné magické pouto,“ doplnil Daniel. Tvářil se vážně, vzpomínka na ty chvíle ho dosud trápila.
„Bohužel jsme všichni tři upadli téměř do bezvědomí, nebylo nám valně. Tedy, aspoň jak já si vzpomínám, nebylo to nic příjemného,“ pokračoval Marek s mírným úšklebkem.
„Naštěstí byl s námi Prokůpek. Použil nějaká ta tajná, úžasná skřítčí kouzla a vytáhl nás z toho. Tedy mě a otce. Tys na tom byla o hodně hůř. Donutil nás dostat tě sem, týden nespal a v laboratoři předváděl učiněné zázraky.“ Marek na skřítka pohlédl s neskrývanou vděčností.
Ten se zabořil hlouběji do křesla a pokoušel se před tou chválou schovat.
„Jen jsem plnil slib, který jsem dal. Stál jsem při vás. Nedělejte z toho víc, než to bylo.“
Jana se pousmála. Zvláštní bytůstka.
„Děkuju, za nás za všechny. A omlouvám se za všechno ošklivé, co jsem vám kdy pověděla.“
Skřítek se maličko narovnal a laskavě se usmál. „Bylo to pro vás těžké. Já to věděl. Nelamte si s tím hlavu.“
Usmála se na něj. Ano, bude ho mít ráda. Zvlášť, když teď patřil skoro do rodiny. Měl bydlet v jejich poničeném domě, dokud nenajdou jeho blízké, nebo důkaz, že jsou nenávratně pryč. Ach, dnešní den nebyl radostný pro všechny.
„Jak to vypadá venku? Co Slepí? A Dávní?“ obrátila se na Daniela.
Vstal a přešel k oknu.
„Tam je chaos a bezvládí. V obou společenstvích. Nezmizelo všechno zlo. Mnoho lidí ztratilo paměť, mnoho jich pod vlivem jména opustilo své blízké, páchalo kruté věci. A mnoho jich získalo moc, postavení, ministerské křeslo. A jen tak se toho nevzdá. Ve vládě Dávných je teď několik vyznavačů černé magie,“ mluvil co nejklidněji, ale Janě neušel trpký tón jeho hlasu.
„Včera jsme tu měli návštěvu. Člena vlády s Patrolou v zádech. Tvářil se, že nevidí poničený dům, a ohledně Požíračů kladl krajně nepříjemné dotazy. Jasně směřoval k tomu, že jsme si je vlastně vymysleli. Čekám, kdy je napadne, že jim jsme na svobodě nebezpeční.“
Vrátil se k nim a znovu se usadil.
Pohlédl na Janu. „Omlouvám se. Obavy teď necháme stranou. Co bys řekla malé procházce?“

Zahrada se probouzela. Podél cestičky zvedaly své bílé hlavičky sedmikrásky, pampelišky vyrazily nové, jasně zelené listy. Vrba skláněla své větve ozdobené hebkými kočičkami.
Posadili se na starou kovovou lavičku. Daniel Janu pevně objal a s mírným úsměvem poznamenal: „Všechny konce nejsou stejné. Některé z nich jsou totiž zároveň novými začátky.“

Konec