Když tančí havrani, I. kapitola

Rodinná sešlost


Bylo tehdy dvanáctého září. Podzim se o vládu nad přírodou přihlásil nezvykle brzy, podle místních už poslední dny v srpnu padalo listí a vanul chladný vítr. Havrani a nezvykle hustá srst lesních zvířat zvěstovali provincii Asturie krutou zimu.
Vesnice Turzovka, osada obklopená bažinami, žijící z těžby bahenní rudy a lovu si však dělala vrásky z něčeho jiného, než z blížících se mrazů.
Začaly se ztrácet dívky. Většinou mezi deseti a patnácti lety. Pro osadu blízko lesů a nebezpečných bažin to nebylo něco až tak překvapivého, avšak zdejší oblast bývala vždy bezpečná a malé ratolesti se zde ztrácely jednou za uherský rok, aby se většinou ukázalo, že se zatoulaly k prastarému kamennému mostu přes řeku Druinu, který odedávna obýval obří troll.
Třebaže se jednalo o ten druh obřího tupého trolla, tento nebyl zlý. Opravoval most, vybíral mýtné a odháněl nestvůry, kterými se také živil. Děcka nechával na pokoji a dokonce je vracel do vesnice, jen tu a tam zabrumlal nějakou výhružku.
Právě díky trollovi si děcka mohla hrát relativně v klidu v místech, kam by se jinak i ti nejdrsnější bandité vydávali jen ve skupinách a po zuby ozbrojení. Jenže nedávno se vše změnilo.
Dívky se začaly ztrácet nejdřív pár za měsíc. První ztracenou byla nebohá dvanáctiletá pastýřka Radomíra. Drobná energetická dívka s plnými červenými tvářičkami a krátkými černými vlasy jednoho červnového dne vyhnala kozy na pastvu a zmizela spolu s nimi. O měsíc později našel místní vandrák zakrvácené cáry jejích šatů. Kde kdo zvrdil, že ji dotyčný znásilnil, zabil a následně se nějak zbavil těla. Dokonce hrozila oprátka, ale nakonec byl pro nedostatek důkazů propuštěn. Únosy ale neustály. Naopak, vše teprve začalo.
Holčičky se ztrácely stále ve větším množství a frekventovaněji. Chlapci, jež je občas doprovázeli, aby je ochránili, byli nacházeni v příšerném stavu. Potrhaní, přeměněni na hromádku neidentifikovatelného masa. Dívky však nikdy nalezeny nebyly, maximálně jejich potrhané a zakrvácené šaty.
Rodiče začali své ratolesti více hlídat, ale nebylo to k ničemu. Neznámá hrozba si troufala stále blíž. Bylo třeba s tím něco udělat.
Právě onoho pochmurného podzimního dne do osady přijeli tři jezdci. Z oblohy pral déšť, bubnující o skleněné okenice chaloupek, měnící polní cestu vedoucí vesnicí v hnědou bažinu. Obloha byla zatažená, jako kdyby se ani slunce nechtělo dívat na to zoufalství a strach, vládnoucí na tomhle místě.
Tři postavy, oděné do černých plášťů, zastavily na vylidněné návsi. Jedinou živou duší zde bylo prase, válející se ve špíně a chrochtající blahem, užívající si poslední týdny života, než bude v listopadu poraženo.
„Tak jsme tady…“ prostřední jezdec promluvil klidným chraptivým, mírně unaveným hlasem, ze kterého zněl absolutní nezájem o zdejší problémy. Začal se rozhlížet po lidské bytosti. „…nemyslel jsem si, že deštík drsný Margiánský lid zažene do domů.“ Jezdec po jeho pravici seskočil, aby s čvachtáním dopadl do břečky. Mírně zaklel, když si všiml cákanců na svých černých, po kolena vysokých botách. Následně se vydal k nejbližší chaloupce, přičemž musel při každém kroku tahat nohu z bahna, do kterého se jeho nohy nořily jako hrdinova ocel do netvorova masa.
„Myslím, že deštík není to, z čeho zdejší zalézají do domů a serou strachy. Pokud teda to co říkali je pravda.“ ozval se pro změnu dívčí, ale i tak docela hrubý hlas jezdkyně, jejíž dlouhé popelavé blond vlasy spletené v copu byly i přes ochranu černé kapuce nasáklé vodou jak kuchyňská houba.
Její společník zatím začal mlátit na dveře chaloupky tak, až se celé zchátralé stavení v základech otřásalo jako při zemětřesení.
„Těžko uvěřit, že v takových poměrech dnes ještě někdo žije.“ vrtěla hlavou dívka na koni. Její společník, naprosto ignorující déšť s kapkami velkými jako oblázky jen s nezájmem přilepil hrdlo čutory na své chladem popraskané rty. „Vypadá to, že vidláci nejsou doma, Gawine.“
Mladý muž v plášti, jež stál ztrouchnivělým dřevěným dveřím pokrytými mechem nejblíže, jen cosi zamrmlal o vývodu trávicí soustavy. Nakonec se dveře přeci jen otevřely a Gawin spatřil o hlavu menšího tlustého mužíčka s nosem, který byl od holdování alkoholu tak rudý, že připomínal jakousi zmutovanou okurku. Drobná prasečí očka skrytá za brejličkami si muže v plášti dlouze prohlížela, jako kdyby se jednalo o sochu. Obří pivní břich vypoulený pod hrudí pokrytou paloukem černých chlupů doslova trhal nazelenalou košili, jež mohutného muže zahalovala.
„Budete jen tak stát a čumět, nebo nás pozvete dovnitř? Jsme tu kvůli tomu vašemu „problému“ mizejících parchantů.“ Dívka na koni se ke Gawinovi naklonila. „Klidni hormon, za tím chlapem je dítě.“ Gawin si teprve teď všiml, že za mohutným sedlákem se schovává malá křehoučká ratolest, těžko říci zda kluk či holčička. Každopádně drobné stvoření bylo docela vyhublé a mělo dlouhé černé vlasy až po lopatky.
„…mizejících parchantů jako je tento.“
Sedlákovi spadla čelist, až se mu zhoupla druhá brada tuku. Gawin definitivně ztratil trpělivost a odstrčil tlusťocha z cesty. Jeho společníci, dívka Elizabeth a kliďas Aedan sesedli z koní a následovali ho.
„Neberte si to osobně, on prostě nesnáší děti.“ řekl Aedan, aniž by na déle než pár vteřin odlepil od úst čutoru. Elizabeth si nad konáním svých bratranců povzdechla, nicméně neřekla nic.
Stavení bylo nevelké, zevnitř snad ještě chatrnější než z venku. Gawin by tu osobně neubytoval ani svou bejvalku a že tu záletnickou čubku, kvůli které má jizvu přes oko opravdu rád neměl. To by ji radši ubytoval v kuchyni. Sedm metrů pod podlahu.
„O…omlouvám se, nečekal sem, že do prdele jako tato se zatoulá šlechta a že markrabě vyslyší naše prosby tak rychle.“ sedlák s těmito slovy zabouchl dveře do chaloupky a nabídl trojici hostů židle u dubového stolku nedaleko pece, sloužící v zimě jako vyhřívaná postel.
Zeleně kachličkovaný hybrid kamen a pece praskal a kouřil, komín byl nejspíš napěchován sazemi, stačilo by málo a všichni uvnitř by se udili zaživa. Za polozrezivělými železnými dvířky se pravděpodobně ukrývala večeře pro zdejší obyvatele.
„Margiánský markrabě dal vědět, že tu máte „problém“ s nějakým netvorem, ale aktuálně má všechny lovce potvor vytížené jinde a na najmutí žoldáků je trochu švorc, řekl tedy nám, Kestlerům, ať se v zájmu zachování dobrých vztahů s naším rodem na tu vaši potvůrku podíváme, tak jsme tady.“ Aedan konečně vrátil čutoru na své místo a posadil se vedle Gawina, který byl na židličce už rozvalený. Elizabeth zůstala opřená o zeď a prohlížela si mourovatého kocoura, který na ni zezdola zíral, jako by dívka byla tlustou myší.
„Moje malá holčička, měla modrá očička…“ ozval se hlas z tmavého kouta místnosti. Seděla tam žena s hnědými neupravenými, místy už prošedivělými vlasy. Třebaže Margiáni byli vyhlášení tím, jak dbají na čistotu a hygienu, a to i prostí vesničané, v zapadákově jako je tenhle výjimka potvrzovala pravidlo. Ale ani to nebylo dostatečným vysvětlením pro to, jak byla žena ve středních letech, obličejem připomínající stařenu zašpiněná.
Její lněná kazajka byla na mnoha místech potrhaná a látaná, skrz naskrz nasáklá špínou zředěnou potem, který vytvářel tmavé fleky, připomínající olejové skvrny. Ženská v hrubých rukách, na jejichž prstech byly dlouhé zažloutlé nehty, třímala poleno s vyřezanou dětskou tvářičkou. Byla mimo.
„Co se jí stalo?“ podívala se ustaraně na ženu Elizabeth. Tlusťoch si povzdechl a začal z kapsy lovit pytlík s tabákem, zatímco mu dítě podávalo fajfku. „To je právě to, kvůli čemu jsou milostpáni tady. Jak již mladý pán nakous, začala se tu ztrácet děcka.“ Sedlák konečně ulovil ždibec tabáku, který nacpal do fajfky. Zapálil si ji o svíčku a dlouze si potáhl.
„Dívčiny. Na konci léta to vodneslo mou dcerku. Stará je od té doby trochu mimo. Pořád vyšívá dívčí šatičky a blábolí sama se sebou. Každopádně, podle toho co jsme splašily, ty žáby živý nevyvázly.“ Při vyslovení těchhle vět vydechl, až se mu z úst plným zpola uhnilých zubů vanul tabákový kouř jako jízdní oddíl řítící se do útoku. Současně se mu vyvalil proud kouře nosními dírkami, čímž na pár vteřin připomínal pekelníka.
„Můžeme si prohlédnout těla?“ zvedl hlavu Adean, Gawinův společník, který konečně projevil něco jako zájem, ale spíš než ze smyslu pro povinnost to bylo pro to, aby nevnímal tu špinavou šílenou ženštinu v rohu, jejíž smrad přebíjel zápach nedalekého vepřového chléva. Sedlák jen zavřel oči a otřásl se. Potom zavrtěl hlavou a oklepal se, jako kdyby se na Adama potápěl do ledové vody.
„Není co vočumovat.“
„Říkal jste, že jste něco našli.“ namítla Elizabeth.
„Šak právě. Našli. Ale ne těla! Ani kousíček flákoty, jen samá krev a hadry co měly na sobě! Hele panstvo, já už tu brodím bahnem pro rudu nějaký ten pátek ale tohleto… to sem jaktěživ nespatřil, jasnačka, tu a tam někoho polechtal pazurou medvěd, tu a tam někoho prohnala smečka vlků… ale řekněte, co za potvoru by bylo schopno to tělo sežrat tak dokonale a přitom šaty skoro nenatrhnout? Málokdy byly nějak závažněji poškozené, většinou… jakoby ty dívčiny z těch hader někdo doslova vytáhl a až pak sežral.“
„Říkal jste, že to je práce inteligentního tvora… nějaký masový vrah? Bandita?“ Gawin se sklopenou hlavou zíral do prkenné podlahy a usilovně přemýšlel.
„To by nám napráskal troll, že ten už dršku rozbil a pazury zlámal tolika holonkům! To něco se drží blízko naší dědiny, nebo alespoň daleko vod mostu!“ sedláka polilo horko a musel si zase potáhnout na uklidnění.
„Navíc, člověka by sežrala zvěř… v těch lesích nikdo nepřežije. Pokud nejsou větší skupina. Kult kanibalů? O tom by zas věděl troll.“ Mladý šlechtic se podíval na svou sestřenici.
„Eliz, ty máš s lovem nestvůr nejbohatší zkušenosti, co by ubližovalo výhradně mladým dívkám?“ Elizabeth, vytrhnuta ze snění s otevřenýma očima sebou škubla, jako kdyby jí na hlavu vylili studenou vodu.
„Co si říkal?“
„Jestli nevíš o potvoře, která by lovila jen mladé holky.“
„Napadá mne upír mužského pohlaví… nebo lesba se sadistickými choutkami.“
„Tohle je vážná věc kurňa!“ zaburácel sedlák, jako kdyby si neuvědomoval, s kým to právě mluví. To mu došlo až o vteřinu později, když sklopil hlavu.
„Omlouvám se, panstvo, ruply mi trochu nervy z toho vtipkování, víte, pořád ještě trochu truchlím nad dcerkou. Nedochází mi, že tu hostím modrou krev, přijmu jakýkoliv tr…“ Adean mávl rukou.
„Nesereme zlatá hovna, jsme lidi jako ty… jen trochu méně smrdíme. Jinak upírky jsou stejně jako jejich mužské protějšky velmi nebezpečné. Hlavně ty lesbické, protože si nikdo nechce připustit, že existují.“
„Ale když na ně narazíš, lepší než vrazit kolík do srdce je jen tak sedět vzadu a kochat se pohledem.“ Zazubil se Gawin. „Každopádně, když jsme u těch nemrtvých, co když to byl nekromant? Nekromant úchyl? Nebylo by to poprvé, co by si nějaký osamělý mág chtěl zařídit osobní harém napůl rozpadlých oživlých mršin. Možná je prostě na mladší.“ Po těchhle Gawinových slovech ale Elizabeth něco trklo. Odskočila od zdi, jako kdyby jí do zadku kousla myš.
„To je ono… mladé holky. Už vím, kdo je unáší. Je to někdo, kdo potřebuje čerstvé maso mladých dívek… kostěj!“ Dívka vytáhla ze své brašny tlustou knihu, příruční bestiář a položila ji na stůj, jako kdyby byla křehkou relikvií. Vzhledem k žalostnému stavu papíru i vazby a vzácnosti knihy tomu tak možná i bylo. Blondýnka si olízla prst a chvíli listovala, až narazila na stránku s inkoustovým obrázkem. Byl to starý svalnatý muž s dlouhými vlasy a fousy, které sahaly až po kolena. Nad hlavou mával dlouhým zrezivělým mečem. Horní půlka vrásčitého těla byla nahá, spodní část těla pokrývaly pouze potrhané kalhoty. Bosé nohy byly zasunuty do třmenů sedla posazeného na divokém bojovém vlkovi.
„To vypadá jako drsný týpek, nezávidím vám panstvo.“ ucukl od malby sedlák, zatímco jeho dítě si malbu zvědavě prohlíželo.
„Nemusí se ten váš „kostěj“ zabíjet složitě, jako v té pohádce? Najít jehlu v kachně a pak ji zlomit či co? A taky najít vílu a…“ Tlustý muž si začínal s nostalgií vybavovat povídačky, které mu matka povídala před desítkami let za těch nocí, kdy nechtěl spát.
„Useknout tomu sráčovi hlavu je jediný požadovaný postup. To ostatní jsou pindy starých babek.“ přerušil sedlákovo fantazírování Gawin a vstal od stolu. „No, vypadá to, že máme práci, takže…“ Adean svého bratra chytil za rameno.
„Ne tak rychle draku. Jak ho vylákáme? To si myslíš, že se jen tak postavíš na kraj lesa, zamácháš těma svýma párátkama, kterým říkáš meče, a řekneš: „Dobrý den pane kostěj, máte čas? Přišel jsem vám useknout palici!“ Gawin zavřel oči a zatnul zuby i pěsti, zatímco sedlák s prskáním zadržoval smích. Zavtipkovat se rozhodla i Elizabeth.
„Jo a ještě bychom ti mohli dát paruku a dívčí šaty, vycpat podprsenku a silně tě kopnout do rozkroku, abys zpíval dívčím hláskem, tomu by kostěj zaručeně neodolal!“ Elizabeth se začala hihňat. Po chvíli si však uvědomila, že se směje jediná. Gawin i Adean na ni zamyšleně hleděli.
„Co je?“

„Já vás zabiju.“ Elizabeth, přivázaná ke stromu uprostřed lesa v noční košilce sebou trhala jako dobytek před cejchováním. Adean, ladící svou loutnu naposledy obešel strom a uklidnil ji.
„Nešij sebou tolik, máš to jen na oko. Stačí jen trhnout rukama a jsi volná. Tvůj meč je přímo za stromem, budeš ho mít na dosah. Navíc, Gawin se na něj vrhne sotva se přiblíží.“ Adean cvičně drnknul do strun a pobroukal si nějakou melodii, zatímco se Gawin konečně vyšvihl na vhodnou větev blízkého stromu, ze kterého mohl na kostěje zaútočit.
„Dej Elizabeth ten lektvar, který jsem připravil, jinak toho hajzla nepřilákáme.“ ozvalo se z větve. Adean se ťuknul do čela a vytáhl z brašny lahvičku s namodralou tekutinou. Elizabeth zkřivila obličej. „Co to je?“
„Esence panny. Tak tomu teda brácha říká. Kostěje podle té tvé chytré knížky zajímají hlavně holky, které ještě nepřišly o poctivost, a u tebe bych o tvé poctivosti vážně pochyboval. Každopádně netvoři dokáží panny vycítit, po tomhle budeš pro ně cítit jako panna. Tak a do dna!“
„Máš štěstí, že jsem přivázaná k tomu zasranému stromu.“
Gawin se mezitím usadil na stromě. Na zádech se mu houpaly jeho dva věrné meče, sáhl po jednom z nich, obouručním renesančním tesáku.
„Hele, neměli bychom si nejdříve prostudovat tu kapitolu o něm? Co na něj platí a tak dále?“ ozvala se Elizabeth, když Adean začal hrát na loutnu, aby netvora přilákal. „Simtě, Gawin mu usekne hlavu a to je celý, nevím o nikom, kdo by takovou slabinu neměl.“
„První hodina odbila, kostěj oči otvírá…“ začal hrát Adean.
„Mohl si složit něco lepšího než předělanou dětskou říkanku.“ zamrčela Elizabeth.
„…druhá hodina odbila, kostěj prohrabává si vousy…“ Mezi stromy se začalo něco chvět. Z temnoty se začínaly ozývat vzdechy.
„…třetí hodina odbila, kostěj drápy zatíná…“ země se třásla pod něčími kroky tak, že Gawin tak-tak nespadl ze stromu. Pevně se chytil vypukliny v kůře a připravil se na cokoliv, co se z temnoty vynoří.
„…čtvrtá hodina odbila, kostěj už si zuby brousí…“ Mezi temnotou lesa se vynořila ošklivá vrásčitá hlava s plápolajícíma žlutýma očima. Shrbený netvor se svalnatým tělem byl o dobré dvě hlavy vyšší než Adean. A to mladík nebyl žádný drobeček.
„…pátá hodina odbila, kostěje peklo požírá.“
Netvor se nyní ukázal v celé své kráse, nebo spíše ošklivosti. Hora masa potažená tmavou zelenozlatou kůží se pomalými dunivými kroky blížila k Elizabeth.
„Čerstvé… maso. Mladá… krev.“ Zrůda natahovala pařát k dívce.
„Teď!“ Gawin se odrazil od větve a řítil se na netvora. Bohužel pro šlechtice, nevypočítal tak úplně dobře vzdálenost, takže nedopadl na kostěje, ale před něj. Zády k němu.
„Zrada! Za tohle vás roztrhám!“ Zařval dědek a páchnul obří pěstí po Gawinovi. Ten ale uskočil kotoulem do boku, aby se o sekundu později rozletěly okolím třísky z buku, který byl přeražen jako párátko kostějovou paží. Gawin raději ani neuvažoval nad tím, co by to udělalo s jeho páteří.
„Nešiko.“ Elizabeth trhla rukama a osvobodila se. Sebrala svůj věrný meč a natáhla k netvorovi svou ručku s otevřenou dlaní. Vyšlo z ní nějaké kouzlo v podobě nazelenalého bleskového provazu, který kostěje svázal.
„Do něj, dlouho to neudržím!“ zařvala celkem zbytečně, protože její dva bratranci začali do spoutaného netvora rubat téměř okamžitě. Adean vytasil svůj rapír se zlatě pleteným košem a vrazil ho netvorovi do žeber, ukázalo se však, že pro kostěje to je, jako kdyby ho kousla blecha.
„Bláhoví smrtelníci, víte vůbec, s kým máte tu čest?!“
„S idiotem, jehož hlava mi bude do pár hodit viset nad krbem.“ S těmito slovy Adean vytrhl zbraň a Gawin přesekl netvorovu klíční kost. Elizabeth už docházely síly, nemohla kouzlo udržet. Z levé nosní dírky vykoukla kapička krve.
„Vrau!!!“ zavřeštěl netvor a silou roztrhl bleskový provaz, který se okamžitě rozpadl a vytratil se. Máchnul rukou a Gawin odletěl do výšky jako nakopnutý kocour. Na Adeana seslal kouzlo, které jeho pohyby brutálně zpomalilo. Elizabeth padla v polobezvědomí na kolena.
„Vás dva idioty pro dnešek nechám jít. Tu štětku si beru s sebou jako trofej!!!“ Zraněný netvor se blížil k dívce s hladovým výrazem ve tváři. Chtěl se vydat na lov pro další mladé maso a ono přišlo přímo k němu. A ještě si zabojoval. Dnešek stál za to.
Jako hladový vlk k raněné vyčerpané spanilé lani dokráčel tak blízko, až Elizabeth cítila zápach rudé krve řinoucí se z hluboké rozšklebené rány na netvorově břiše, způsobenou pravděpodobně Gawinovým tesákem.
„Pojď ke mně maličká… nebude to vůbec bolet…“
„Kéž bych to samé mohla říci o tobě.“ Elizabeth se sklopenou hlavou z ničeho nic vrazila svou jemnou ruku do rozšklebené rány až po půlku předloktí. Netvoř, zaskuhral bolestí těsně předtím, než ho dívka udeřila do břicha otevřenou dlaní s kouzlem, které vyvolalo záblesk modrého světla. Menší tlaková vlna donutila dědka odskočit asi metr od Elizabeth. Bolelo to příšerně, ale necítil, že ho lovkyně nestvůr nějak vážněji zranila.
Alespoň na chvíli.
Elizabeth se postavila, máchnutím ruky se zbavila části krve a napřáhla ruce. Z hluboka se nadechla a se zavřenýma očima spráskla dlaně. Kostěj ucítil chlad. Ne jako kdyby jím projela zima, bylo to zevnitř. Když sklopil hlavu, zjistil, že oblast jeho břicha se proměnila v kus ledu. A ten se stále rozšiřoval.
„Ty jedna malá kurvo… já tě…“ Chtěl vykročit k blondýnce, ale ozvalo se jen zapraskání ledu. Obě jeho nohy se při tomhle pokusu ulomily a tělo ztěžka dopadlo na zem, kde se roztříštilo na tisíce malých úlomků.
„Nejsem žádná dáma v nesnázích. Vypadá to, že z vás by rytíři z pohádek nebyli.“ Podívala se Elizabeth na své dva bratrance zvedající se ze země a vší silou kopla do zledovatělé hlavy, která jako jediná z kostěje ještě zůstala v celku.
„No…“ Gawin pokrčil rameny. „…z tohohle trofej neuděláme. Každopádně to vypadá že většinu odměny shrábneš ty.“ Adean se mezitím oprášil a podíval se na Elizabeth.
„Drahá sestřenko, jsem mnoho věcí! Bard, svůdník, taktik, diplomat, ale nejsem napůl pominutý zabiják nebezpečných tvorů, sebevraždy nejsou pro mě… už asi padesát let.“ Třebaže Elizabeth, Gawin a Adean vypadali maximálně na pětadvacet, pravdou bylo, že jim všem táhlo na sedmdesát. Jejich rod byl totiž pokrevně spřízněn s rodem císařské dynastie Varien.
Nebylo žádným tajemstvím, že zakladatelka císařské dynastie, první Zianarská císařovna a sjednotitelka kontinentu, Variana, pomohla zabít pána démonů. Flavirius, tak se démon jmenoval, vedl toho času před pěti sty lety invazi do světa smrtelníků, když z jiné dimenze přitáhl s obří armádou netvorů. Po své porážce, těsně před svou smrtí, mladou ženu proklel. Ona i její rod byli poskvrněni démonskou krví. Tento zlomyslný čin byl posledním esem v rukávu a odplatou.
Démonická krev sice svému majiteli propůjčovala dlouhověkost a po dosažení dospělosti razantně zpomalila stárnutí… avšak taktéž způsobovala mnohé trápení. O tom však později.
Než budeme pokračovat v našem příběhu, nutno osvětlit původ samotného rodu Kestler. Třebaže jim v žilách kolovala císařská krev, šlechta se na ně obecně koukala z patra. Prapředkem a zakladatelem tohoto rodu nebyl nikdo jiný, než prachsprostý císařský bastard.
Byl to Tuccio.
Tuccio, později nesoucí jméno Kestler, se před dvěma sty padesáti lety narodil v zaplivaném sirotčinci jakožto levoboček císaře Arieriho Varien. Jeho matka ho sem musela odložit a pod pohrůžkou trestu smrti složit slib věčné mlčenlivosti. O jeho dětství není mnoho známo, on sám dbal na to, aby se toho moc v zápisech nedochovalo. Určitě však bylo tvrdé a hladové. Děti tehdy v chudinských čtvrtích umíraly často před dosažením desátých narozenin a v sirotčincích bylo dožití se dospělosti téměř nedosažitelným snem. Avšak Tuccio byl jiný. Už tehdy se určitě projevovala jeho silná vůle a odvaha, když kradl kupcům jídlo pro sebe a pro kamarády.
V sedmnácti letech vstoupil do císařské armády, už jako řadový voják proslul nezlomnou odvahou a až šílenou absencí strachu. Jeho odhodlání a elán dávalo ostatním vůli bojovat, i když se bitva jevila předem prohraná. Jednou údajně dokonce, poté co jeho jednotku obklíčili, pronesl:

„Skvělé, můžeme zaútočit kterýmkoliv směrem!“


Jako důstojník se oženil se Světlanou Borodin, dcerou Zamarijského generála. Zamarijci vedle Bělhorců a Margiánů byly kmeny Zianarců, původních obyvatel kontinentu, kteří na něm žili už před příchodem císařských.
Se svým císařským otcem se poprvé setkal po bitvě u Medvědího jezera, jehož vody se toho zimního dne zbarvily doruda krví. Jednalo se o jednu z bitev proti čarodějovi Melcorovi a jeho armádě povstalců. Právě v téhle rozhodující bitvě se Tuccio vyznamenal, tudíž si ho sám císař nechal povolat.
Právě zde se jeho odvaha projevila, když před císařem svůj původ prozradil a jako důkaz doložil prsten své matky. Jeden císařův osobní strážce ho nazval lhářem a zrádcem. Pokusil se Tuccia rozseknou vedví, avšak mladík, kterému v žilách kolovala císařská krev, dal průchod svému démonickému já a šlechticův meč holýma rukama zlomil.
Tuccio měl za sebou mnoho svých věrných z armády a taktéž velkou popularitu mezi lidem jako „Hrdina Zianaru“, tudíž ho nemohl císař jen tak ignorovat, netoužil-li po občanské válce. Nemohl ho ale ani jako bastarda učinit svým nástupcem, ani přijmout oficiálně do svého rodu, aby nerozhněval šlechtu. Místo toho dospěl se svým synem ke kompromisu. Svého syna, jeho ženu i všechny jeho současné i budoucí potomky povýšil do šlechtického stavu a daroval jim pozemek v Asturii.
Třebaže na papíře to zní velkoryse, Tuccio tak měl víc starostí než užitku. Pozemek, který obdržel, byl zplundrovaným majetkem, který byl zabaven zadluženému kupci. Tuccio velkým hospodářem nebyl, tudíž to nechal na své ženě a sám začal se svými muži pracovat na zabezpečení krajiny pro své poddané. Okolí totiž bylo plné banditů a nestvůr, kvůli kterým obyvatelé hromadně utíkali.
Za deset let se mu podařilo nemožné, když pustou a zpustošenou krajinu přetvořil v prosperující panství. Ze sídla rodu Keslerů se stalo důležité ekonomické centrum a hlavní produkce zbraní, kožešin, nástrojů a kamene pro celé císařství.
Těsně před jeho smrtí byla dokončena pevnost Dravosluj, hlavní sídlo a zároveň pýcha a symbol moci jeho rodiny. Byla vybudována z opuštěného hradu na kopci v nedobytnou baštu. Po rekonstrukci byla rozšířena tak, že kopec „zmizel“ za obrovskými hradbami, před kterými se podlamovala kolena a budila bázeň i těm nejnebojácnějším útočníkům.
Dohromady patnáct mil čtyři metry silných hradeb po třech patrech, vysokých sto osmdesát stop. Cimbuří s ocelovými hroty budilo dojem, že spíš drží lidi vevnitř než venku. Chrliče starého císařství nahradili hlavy hrdých poštolek. A věže sahaly od svých kamenných kořenů tři sta stop do oblačné oblohy s perleťovými oblaky.
Všude vlály praporce, zástavy a vlajky rodu Kestlerů s rudou korunovanou poštolkou na onyxovém pozadí. Každému bylo hned jasné, kdo je v téhle zemi pánem.