The Energy Circle - 2.kapitola

"A tak spolu žili šťastně až do smrti!" zakončím radostním zvoláním příběh a zaklapnu knížku. Upírají se na mě desítky dětských očí a hned, jak dočtu poslední větu, se jejich oči rozzáří a začnou se vesele usmívat.
Mám malé děti ráda. Jsou sice malé, naivní a hloupoučké, ale umí naslouchat a nemají potřebu se přetvařovat. Jsou prostě své. Těžká představa, že je čas změní a stanou se z nich stejní falešní, prolhaní a povrchní lidé jako všichni ostatní.
Malé děti se sice učí od dospělých, jak se stát lepšími, a přežít na zemi, která je den ode dne nebezpečnější místo, ale pravda je taková, že právě ony by měly naučit starší jejich pohledu na svět a připomenout jim, že kdysi takoví bývali všichni. Nevědomí, slepí, ale přesto šťastní.
Tak proč se musíme pořád posouvat dál? Proč nemůžeme žít stejně, když máme všechno po čem toužíme? Proč se lidé pořád snaží vymýšlet nejrůznější vynálezy, jak si zjednodušit život? Bude to pak vůbec život?
Před sto lety se měli lidé taky pěkně. A před tisíci taky. Sice jsme se zabrzdili, ale proč se nemůžeme jednou provždy zastavit? Všemi těmi pokusy, jak se dostat do další doby vyčerpává nejen Zemi, ale i všechny okolo. Proč se nemůže zastavit a prostě jen tak žít? Jako nevědomí, slepí a šťastní? Jako malé děti.
Když jsem se se svým názorem někomu svěřila, řekli mi, že tomu nerozumím. Že takto se na to nemůžu dívat. Ale nejsem si jistá, jestli se jim podařilo mě přesvědčit.
A tak jsem tady. Čtu ve školce dětem svoje příběhy. Z téhle povídky jsou určitě všichni nadšení, protože je o spravedlnosti a stejně, jak oni považují za spravedlnost rozdělit správným dílem hromádku bonbónů, já si to samé myslím o světě. Když nebudou ti nahoře dělat hlouposti a vystačí si s tím, co máme, bude tu stále místo pro všechny.
Některé děti mě stále pozorovaly a usmívaly se na mě, ale většinu moje vyprávění ukolébalo k spánku.
"Čas jít spát," oznámím zbytku a zvednu se z koberce.
"Ještě jednu pohádku!" zaprosí mě holčička v modrém pyžámku a vykulí očička jako nevinné jehňátko. Není jednoduché těmto pohledům odolat, ale slíbila jsem si, že už se nenechám překecávat.
"Ostatní už chtějí spát, zítra přijdu zase a něco si přečteme," uklidňuju ji sladce.
Je to dost známý fígl, který funguje na všechny děti! Pokud máte hlas jemný jako samet a snažíte se znít mile, je jim jedno, co říkáte, rádi vás poslechnou.
Tento druh manipulace by bylo škoda zavrhnout.
"Můžu zítra číst já?" vykřikne kluk se světle hnědými vlasy, o kterém jsem si doposud myslela, že spí. Prsty mu naznačím, aby ztišil hlas.
"Ty umíš číst?" zašeptám a zvednu pobaveně jedno obočí.
"Umím!" prohlásí hrdě, ale když mu dojde, že nemá křičet, řeknu znovu "Umím," potichu.
"No dobře, ale teď běžte spát," zasměju se krátce a ukážu na malé žíněnky, které udělaly během chvíle z velké místnosti na hraní místnost na odpolední odpočinek.
Děti přikývnou a zalehnou pod peřiny.
Naposled se na mě usměju a odejdu z místnosti, abych je nechala v klidu prospat. Opatrně zavřu dveře, abych nenadělala příliš velký hluk. Místnost se ponoří do ticha.
Jediné, co v následujících minutách uslyším, je bzučení zářivek a moje kroky směřující do jídelny.
Sednu si k malém dětskému stolku a vytáhnu tašku, kterou jsem předtím pod něj hodila. Než se děti vzbudí, musím udělat úkoly do školy. Takhle to dělám vždycky. Doma by mi na to už nezbyl čas, navíc jsem chtěla jít ještě dneska večer s Varteni ven. Jsem tu na brigádě už rok a půl a doufám, že až dokončím školu, budu tu moct pracovat na plný úvazek.
Lepší práci jsem si nemohla přát. Teď je to sice trochu frmol, když končím ve škole pozdě, musím utíkat do práce a kolem šesté jdu domů. Někteří rodiče tu děti nechávají až do půl sedmé a to je na dveřích školky jasně napsané, že zavíráme v šest.
Unaveně zívnu a otevřu sešit. Tohle vstávání mě brzo zabije. Kvůli brigádě jsem začala chodit na všechny ranní hodin, takže se moc neprospím, ale aspoň končím školu brzo. O víkendech si beru i ranní směru, abych mohla být s dětmi celý den. A když jsem utahaná jako pes, děti mě štvou a já mám chuť se zachumlat do peřinky s nimi, tak si opakuju, že je to moje jediná cesta k penězům.
Zrovna počítám příklady do matiky, když uslyším tiché kroky na postarších parketách školky.
Někdo potřebuje na záchod? napadne mě.
Zvednu se a dojdu ke dveřím. Nakouknu dovnitř místnosti , kde poklidně vedle sebe spí řada dětí překrytých dečkami. Asi se mi něco zdálo...
Potichu zas dveře přivřu a vrátím se ke stolku. Sednu si na malou židličku a vrhnu se zpět na matiku, když najednou zčistajasna probliknou zářivky.
Zalapám po dechu a rozhlédnu se kolem. Co to sakra...?!
Tady nejsem v hororu!
Stočím hlavu zpět k sešitu a hlasitě vykřiknu. Vedle mě na židličce sedí holčička. Úlevou vydechnu a doufám, že jsem svým výkřikem nikoho nevzbudila.
"Proč nespíš?" zeptám se jí a až pozdě mi dojde, jak ostře jsem to řekla.
"Nemůžu usnout," zamumlá a nevypadá, že bych jí svým ostrým tónem nějak rozhodila. Holčička má tmavě hnědé vlasy a jasně zelené oči. Vypadá straší než ostatní děti. Musí jí být tak sedm nebo osm.
To je hloupost, pomyslela jsem si. Jen vypadá starší.
"Jak se jmenuješ?" zeptám se opatrně. "Ještě jsem tě tady neviděla."
Holčička se usměje. "Meggie." Tak nevinné jméno.
"Ráda se schovávám. Zahrajeme si na schovávanou?"
Pokouším se zpomalit bušící srdce a uklidnit se, ale jaksi se mi to stále nedaří. Erin, ty posero, bojíš se malý holčičky?
Snažím se o pevný a autoritativní hlas. "Promiň, teď mám něco na práci."
S holčičkou to ani nehne. "Pojď si hrát! Umíš hrát hru se světly?" zeptá se. Nakrčím čelo.
"Takovou hru neznám."
Meggie se usměje a ukáže na jednu ze zářivek. Ta začne zběsile blikat.
Zatajím dech. To není možné! Leda že by...
"Přestaň!" vykřiknu.
Zářivka prudce exploduje a na zem se snesou střepy roztříštěné na ty nejminiaturnější kousíčky. Jako sníh.
"Vylekalas mě," omluví se a nevinně vykulí očička.
Jasně, já jsem z tebe klidná jako beránek, zasyčím v duchu.
"A ještě umím tohle...," chystá se něco udělat, ale ji včas zarazím.
"Nechci to vidět!" vyjeknu. Maggie se provinile zadívá do země. Nastane dusivé ticho. Začnu zhluboka dýchat.
"Jsi Meid?" musím se zeptat.
"Co?" podiví se. Asi není tak chytrá, jak jsem si myslela. Už se připravuju na to, že jí vysvětlím pár důležitých věcí o její energii a zmíním se i o tom, aby si dávala pozor na to, co dělá, když se začnou otevírat dveře od místnosti, kde jsem uložila děti spát.
Sakra!
Pokud je neprobudil můj výkřik, tak roztříštění zářivky určitě ano.
Do jídelny se nahrne kupa dětí a začnou si s vytřeštěnýma očima prohlížet tu spoušť na podlaze. Ani je všechno nestačím okřikovat, abych nechodili dál a nezapíchli si nějaký kus skla do nohy.
Jak tohle vysvětlím? Co na to řekne vychovatelka?
Jsem v... hajzlu.
Pohlédnu na dívku s tmavě hnědými vlasy, která najednou vypadá jako úplně normální nevinná holčička. Proč bych si měla vymýšlet? Prostě řeknu přesně to, co se tu teď stalo, a oni usoudí, že ta malá potvůrku je příliš nebezpečná, postarají se o ni a už s ní nebudou problémy. Není to můj problém, co s ní bude.
Najednou se ke mě otočí s výrazem štěňátka, s očima zářícíma jako smaragdy. Jako by mi četla myšlenky a věděla, že se jí chystám naprášit.
Jak bych jít o mohla udělat? Nejspíš ani neví, co dělá.
Kdyby se ostatní dozvěděli o její síle, nejspíš by její život už nikdy nebyl takový jako dřív. Trávila by čas v laboratoři pokusy a testováním, dětský by jí uteklo mezi prsty a já bych byla ta, co jí zničila život.
Nepřestává ze mě spouštět oči a napjatě čeká.
Poraženecky se usměju. "Teda holka, s tebou to nebude lehké."
Oči se jí rozzáří a začne se smát a tleskat. Asi opravdu čte myšlenky.