Osud Aweriön

Poslední paprsky Slunce zacházely za horu Bílého Boha a odpočítávaly tak zbývající čas. V tom momentě mi začaly probleskávat všechny vzpomínky hlavou, připomínal jsem si dobré časy. Už bylo ale příliš pozdě něco měnit, musel jsem se tím smířit a čelit následkům.
Až se ztratí poslední záře této věčné hvězdy, všechno to skončí. Díkybohu. Nadešel už čas, aby se tahle kapitola uzavřela. Táhlo se to už příliš dlouho a já už si dlouho přál, aby tohle nekonečné utrpení skončilo, jen jsem si to nedokázal přiznat. A teď ... právě teď, když nastal čas, bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem se s tím smířil. Poprvé, kdy jsem přijal to, proti čemu jsem předtím bojoval. Miluji ji a tohle je jediná možnost, jak ji ochránit. Jen takhle ji můžu dát to nejlepší co mám a to svůj život. Možná je to tak dobře, pomyslel jsem si a vydal se vstříc svému osudu úzkou cestou přímo do hory Bílého Boha.
"Märuii! Märuii!" ozval se zoufalý hlas z dálky. Znal jsem ho až příliš dobře. Pokaždé ve mně vyvolal pocit štěstí a přidal mi v naději na lepší věci. Neznal jsem nic sladšího. I tentokrát se mi rozbušilo srdce, když jsem slyšel své jméno. Dojmulo mě to. "Märuii! Märuii!" jak se hlas přibližoval, slza po mé tváři sklouzávala níž. Stékala jako důkaz opravdové lásky. Těžce jsem polknul, potěšilo mě tolik ji slyšel! Ale raději bych ji neslyšel...
"Aweriön..." odpověděl jsem bez dechu s těžkým srdcem. "Nepotěšilo by mě víc, než tě opět vidět, ale byl bych radši, kdybys zůstala tam, kam teď patříš," řekl jsem jí smutně a otočil se k ní.
"Nedělej to prosím... najdeme jinou možnost, uvidíš. Vždycky jsme ji našli tak proč ne tentokrát? Miluju tě, Märuii, tohle mi nemůžeš udělat! Zvládneme to spolu, jako vždycky" snažila se mi to rozmluvit, jak jsem očekával. Z jejího hlasu promlouvala touha a zoufalství. Přál jsem si úplně to samé, nedokázal jsem to však. Ale byl jsem už pevně rozhodnutý a přestože by mě dokázala přesvědčit k čemukoliv, tentokrát se jí to nepodaří, nemůže už ji přesvědčit. "Už je příliš pozdě," odvětil jsem jí šeptem. Její oči upíraly zrak na mou tvář, nedokázal jsem popsat ten výraz - bolest, zklamání, vztek, zoufalství nebo snad soustrast? Jako bych jí viděl do duše skrz její oči, modré jako denní obloha a hluboké jako propast oceánu. Skrývaly ale tolik tajemství.
Přiblížil jsem ruku k jejímu obličeji a pohladil ji po tváři, pak jsem jemně uchopil její tváře a políbil ji. Naposledy. Když se mé rty dotkly jejích a ucítil jsem její nežný stisk, ztrácely se poslední paprsky slunce. Ten nejsladší polibek mého života, pomyslel jsem si. Za tohle tohle stojí zemřít.

Jeho duše odešla za Bílým Bohem, ale tělo zůstalo v objetí.