Silent cure 1. Kapitola: Už nikdy...

Sedím v rohu, tiše dýchám a pozoruju svou mladší dcerku. Leží vedle mě schoulená, ze spánku klidně oddechuje a občas něco zamumlá. Ještě před rokem by si nevědomky žužlala palec.
Doufám, že se jí zdá o něčem hezkém. Tady jsme zatím moc radosti nezažily.
Je přikrytá jen svými dlouhými hnědými vlásky. Ještě nikdy si je nestříhala. Její tělíčko jí chrání před chládkem jen nemocniční košilka bílé barvy a bez rukávů. Na kostnatých ručkách jí vyskakuje husí kůže.
Nedali mi nic, čím bych ji mohla přikrýt, ani kus ošuntělého hadru. Podle nich se z něj dělá velmi dobrá oprátka, když ho naškubete.
Nikdy v životě jsem nechtěla, aby mé dcery skončily takto.
Velmi dobře vím co je dnes za den. Dnes je mé mladší dceři přesně deset let, má narozeniny. Bohužel jediné co jí můžu dát je má mateřská láska, ale i tu dnes zničí, stejně jak to udělali s mou starší dcerou.
Dnes mi ji vezmou a já se na to budu moct jen dívat.
Jsem tady zavřená už dva roky a zatím mi jen brali. Vzali mi domov, naději, lásku, štěstí, starší dceru, pýchu, soukromí, volnost, modrou oblohu nad hlavou a trávu pod nohama a teď mi chtějí sebrat mou poslední věc, která mě drží při smyslech. Chtějí mi ji sebrat, abych už se nemohla nijak bránit, nijak odporovat…
Přitáhnu si kolena k bradě a tiše vzlyknu. Z očí se mi začnou řinout slzy. To pomyšlení mě zabíjí, zevnitř.
„Mami, neplač, prosím.“ Ozve se tichý hlásek, sladký jako med a konejšivý. Přinutím se zvednout hlavu a usmát se na Tear. Ve skutečnosti se jmenuje Thea, po mé prababičce, ale za ty dva roky tady jsem jí začala říkat Tear, to znamená slza.
„To nic, nevšímej si toho, já nepláču.“ Zkusím zašeptat vesele, ale hlas mi začne přeskakovat a za chvíli ho znovu zadusí další vzlyky.
Tear přeleze za mnou po čtyřech a obejme mě. Dám jí ruce kolem ramen a obě se začneme kolébat ze strany na stranu.
Za ty dva roky se strašně změnila, jakoby vyrostla, zestárla o několik let navíc, tato léčebna jí ukradla cenné roky života.
Vlasy, které jí předtím sahaly k ramenům má až k pasu. Oči pomalu začaly postrádat tu dětskou radost a zvědavost, začaly stárnout. Přímo mi vyhubla před očima. Udělali z ní kostru.
Zajímalo by mě, jak vypadám já…
„Promiň, že jsem tě vzbudila, zkus znovu usnout, ano?“ zašeptám jí do vlasů a ona zarputila zavrtí hlavou.
„Mě se nechce spát.“ Zamumlá a zívne.
„To je podle všeho vidět.“ Řeknu a utřu si slzu, která si už jako poslední probojovává cestu k mé bradě.
Bojím se. Moc. V tomto bílém nemocničním vězení s měkkými stěnami, bez možnosti útěku.
Děsím se chvíle, kdy uslyším tichounké kroky za zamčenými dveřmi, stejně jako před rokem, se nám budou odpočítávat minuty, ne-li vteřiny. Doufám, že nepřijdou, že zapomněli, že zůstanou za nimi.
„Zazpíváš mi ukolébavku?“ zeptá se mě Tear a zavrtá mi svou hlavu pod rameno.
„A budeš pak spát?“
„Jen, když si lehneš i ty.“
Chvíli mi trvá, než si ty slůvka poskládám do souvislé věty. Spát? Teď?
„Dobře.“
Tear něco zamumlá, zavrní a zavře oči.
Už dlouho jsem nezpívala, dlouho mě o to totiž nepožádala.
Pořádně se nadechnu a začnu broukat složitou melodii. Můj hlas mi zní cize.

Slunce už zašlo
A ty musíš jít spát
Lásky je dost
Tak ať se ti zdá

Krásný sen
O létajících koních
O mořských pannách
Slunce znovu vyjde

Tear dlouze zívne. Spánek ji už ukolébává spolu s mou písní.
Zapnou se dvě velké zářivky, které signalizují začátek nového dne. Předtím malou místnůstku osvětlovalo jen jedno slabé.
Za chvíli už přijdou.

Neboj mé dítě!

Podívej se na mě
Nemáš se čeho bát
Sevřu tě ve svém objetí
Budeme se spolu brzo smát

Slibuju.

Zaskřehotám jen tak.
Už vím, že je to tady, kvílení, které obvykle doprovází každý nový den, skončilo nenadále rychle. Doktoři už jdou.
Vteřiny nám s dcerou ubíhají, ale jí ji nechci znepokojovat, ona nepočítala dny jako já. Nechci ji děsit.

Tichounké kroky
Za zamčenými dveřmi
Oni nepřijdou
Zůstanou za nimi

Spi sladce má milá
Já tě ochráním
Jsme spolu navždy
Krásné sny

Neboj!

Poslední slovo skoro křičím a z očí se mi řinou slzy velké jako hrachy. Tear sebou polekaně trhne a nechápavě se na mě podívá.
V tom okamžiku do místnosti vtrhnou čtyři doktoři a skočí na nás. Obě vylekaně zaječíme a smažíme se co nejpevněji držet, ale dny o chudé stravě a bez pohybu udělaly své.
Odtrhnou nás od sebe, ale ani jedna nepřestáváme bojovat.
„Mami!“ slyším ječet Tear. Drží mě surově za ruce, klečím na zemi. Tečou mi slzy, házím sebou, zatínám nehty a drápu všude, kde se dá.
„Tear! Pusťte mě! Nechte JI!“ zaječím hystericky a začnu kopat nohama. Najdu v sobě poslední ždibec energie a začnu se pořádně vzpouzet.
„TEAR!“ zaječím. Stejně jako já k ní se ona touží dostat nazpět do mé náruče. Kouše je, kope a hází sebou jako pomatená, ale oni nepouštějí.
Ona je na tom s energií líp než já, protože jsem jí dávala většinu svého jídla, co nám Soro přinesl, možná že proto, že bych radši sama zemřela hladem, než abych viděla ji umírat v agónii.
Podaří se mi uvolnit jednu ruka a chytit ji za dva kostnaté prstíky. Stisknu jí je a vzápětí nás od sebe znovu odtrhnou.
„Přestaňte!“ zaječím a kopnu někoho, ten přidušeně a navztekaně zakňučí a já jsem najednou volná.
Vyhrabu se do stoje, a když se chystám přiběhnout ke své dceři a pomoct jí, tak se mi něco ostrého jako jehla zanoří pod kůži. Zježí se mi vlasy po celé hlavě.
Spolu s bolestivým štípáním v zádech přijde i elektrický šok. Ztuhnu v půli pohybu a odporoučím se na měkkou zem.
„Zůstaň ležet, ty šmejdko!“ zařve doktor a dupne mi na pár prstů. Bolest je jako přívalová vlna, zaplaví mi mozek a já nemůžu dobrých par vteřin rozumně uvažovat.
Zlomil mi dva prsty.
„MAMI!“ zanaříká Tear, jenž společnými silami vynáší ze dveří. Vztahuje ke mně své kostnaté ručky. Prosí očima, ve kterých se třpytí jako drahokamy slzy ještě větší než hrachy, vetší než cokoli na světě, co má pro mě nějakou cenu.
„Tear!“ zašeptám chraplavě a pokusím se postavit. Nohy se mi třepou, mám je jako z rosolu. Vstanu, ale nohy mě neudrží, znovu skončím na zemi. Ale já se nevzdávám, nemíním se vzdát. Já nejsem slaboch. Já pro něco bojuju.
V místnosti už nezbyl nikdo, kdo by mi bránil v pohybu a tak se začnu co nejrychleji plazit ke stále otevřeným dveřím, ze kterých urychleně vychází doktor, co mi rozdrtil prsty.
Bolí to jako čert.
Zabouchne mi přímo před nosem a ještě se u toho škodolibě chechtá a kření. Samolibě, potěšeně… Jak já bych ho nejradši viděla na svém místě, zuboženého, polomrtvého, pomalu zblázněného, bez naděje přežít, bez posledního paprsku světla, jímž mi byla Tear a stejně tak i Jean.
Překvapeně se dívám na zavřené dveře. Jako by tam nikdy nebylo, jako bych si jich nikdy nevšila. Chtěla jsem, aby tomu tak bylo. Ale život je krutý, nesmírně krutý. Hlavně k lidem, kteří se nemají jak bránit.
Zámek dvakrát cvakne.
„THEO!“ zaječím poprvé jejím pravým jménem na dveře a začnu do nich bušit rukama, z očí mi tečou vodopády slz. Do prstů se mi přivalí nová bolest, ale já ji nevnímám, protože bolest v mém srdci je silnější.
Buším, pláču, sténám, křičím, ale nic nepomáhá.
Už neslyším její konejšivý hlásek, už ho nikdy v životě neuslyším.
Nikdy…
To mě děsí.
Teď už jsem přišla o to úplně poslední. O víru a útěchu v podobě svého andílka.