To jméno nikdy neříkej! 19. kapitola "Na skok do Opusgumy"

Slunce zmizelo za korunami stromů, zanechalo nebe krvavě rudé a protkané temnými skvrnami dešťových mraků. Noc přicházela s velkolepým, hrozivým divadlem.
Vzduch ochladl, s každým nádechem přinášel syrovost, občerstvující a znepokojující zároveň. Tolik života v každém doušku, až zabolí plíce.
Právě v tomhle okamžiku Jana cítila, že jí v žilách opravdu koluje krev, chápala, jak ohromnou má cenu každé další zdvižení hrudníku.
Sama pro sebe se maličko usmála. Osud měl vytříbený smysl pro černý humor. Konečně dokázala docenit prostou existenci sebe sama sebe, ale za pár chvil už možná nebude co doceňovat. Třeba zajde tam někde v podzemí kousek odtud. Ale snad ne dřív, než aktivují vir v poslední Listině.
Opřela se zády o kmen rozložitého habru a nechala se schovat do bezpečí jeho sklánějících se větví. Poslouchala tichý hovor Šedivojů . Stáli kus od ní, u hlinité cestičky. Jen pár metrů od mříže, zabraňující vstupu do staré stoky. Nikdo se neobtěžoval vyměnit zámek, který Daniel zlomil v den jejich útěku z Opusgumy.
„Dělal jsem to jen jednou, ale zvládnu to, projdu tou zdí. Nemáme ale tušení, co nás za ní čeká,“ šeptal Marek.
„Vím, ale opravdu mi to přijde, jako nejlepší cesta. Se směrovacím kouzlem nebude obtížné najít přesně to místo, kudy jsme s Janou unikli,“ Daniel držel v rukách rozloženou malou mapu a ukazoval v ní Markovi jejich cíl.
Jak prostě to znělo.
„Dobrá tati, uznávám, že jinou možnost nevidím. Lektvar musíme vypít až těsně před průchodem, nenápadní budeme hodinu. Nesmíme dnes překročit dávku, ne podruhé ve dvou dnech,“ zopakoval, co už jim znepokojeně zdůrazňoval několikrát.
Jana utrhla malý žebrovaný list a drtila ho v prstech. Šedesát minut jim moc šancí nedává. Je to směšně málo.
„Uvědomuji si to, Marku. Naprosto jasně,“ odvětil Daniel zdánlivě věcným tónem.
Jana se pohledem zastavila na jeho tváři. Ta vyjadřovala něco úplně jiného, než jeho hlas. Viděla, jak zatíná zuby, jak se mu napínají svaly na krku a očima strnule hledí kamsi do dáli.

Ano, on jediný z nich si všechnu tu možnou hrůzu opravdu uvědomuje.

Usadila se jí na prsou neuvěřitelná tíha. Zatoužila, aby tohle všechno byl jenom sen. Děsivá noční můra, která odejde se zvoněním budíku. Jenže nebyla.

„Kruci!“ zaklela a vydala se k oběma mágům.

***

Heřmánková vůně ji prostoupila, kov orkamu se jemně rozehřál, obě ruce jí zapadly do velkých dlaní jejích společníků a v uších jí znělo tiché povzbuzení z Danielových úst.
„Dva kroky, nic víc, jen se nás drž,“ zašeptal.
„Zvládnu to,“ odpověděla s důvěrou. Zavřela oči, když vykročili, otevřela je, až když zastavili na druhé straně zdi.
Chodba byla prázdná. Nikdo na ně nečekal, jen mrtvolný zápach se zdál o hodně silnější, než když tu stáli naposledy. Byli zpátky. Kamenné stěny se ve světle svíček leskly vlhkostí a chlad kamene pronikal rychle až ke kůži.
„Žádný uvítací výbor, to vypadá nadějně,“ prohodila tiše, zvuk jejího hlasu jí připadal cizí.
Daniel se na ni stísněně usmál a stiskl její ruku, kterou stále ještě držel.
„Kam teď?“ zeptal se šeptem Marek, černé oči upřené na místo, kde chodba zahýbala a nořila se do temnoty.
„Je tu jedna místnost, od které jsem nikdy neměl klíče,“ připomněl Daniel, co už jim vysvětloval v bezpečí domova. Pak pohlédl na Janu, malinko se pousmál, pustil její ruku a vykročil, aby jim ukázal cestu.
Mlčky procházeli chodbami, míjeli odporné obrazy zavěšené na zdech, procházeli kolem bezpočtu dveří, v tichu zněly jejich kroky jako hlasité údery zběsile bušícího srdce. Nijak si nezadaly s rychlostí Janina tepu. Nedokázala odhadnout, zda je za další odbočkou nečeká Požírač. Všude to tu bylo odporně cítit a mravenčení na kůži se stalo nepřetržitým, nerozeznala by hnusákovu přítomnost.

Konečně Daniel zastavil před jedněmi dveřmi vzdálenými kousek od hlavní místnosti archivu. Ta nebyla zavřená a bylo možné zahlédnout pár regálů s pořadači.
„Tady bychom to měli zkusit,“ pronesl do ticha a bezděčně stočil pohled k místu, kde stála u stěny dřevěná židle. Ta, na které seděl, když ho poprvé uviděla. Zničeného a prázdného, o mnoho let připraveného. Ležela na ní vrstva prachu, nikdo už tu nezaujal jeho místo.

„Asi nemají zapotřebí to tady příliš chránit. Nenacházím tu stopy žádné kletby.“ Marek zkoumal orkamem dveře a Daniel se k němu přidal.

Jana se pokusila zachytit jakoukoliv známku hrozby přicházející bezprostředně od dveří, ale nic necítila, jen to, co vyvěralo z celého okolí, co se drželo ve zdech, ve vzduchu.

Se stejným výsledkem ukončili průzkum Šedivojové.

„Vyzkoušíme to,“ rozhodl Daniel a kouzlem odemkl zámek. Dveře se samy pomalu otevřely a vyzývaly je ke vstupu. Přicházela k nim nazelenalá záře, podivně přitažlivá, příjemná.
Jana o krok ucouvla.
„Tohle je hodně divné,“ pronesla, co nejklidněji dokázala. Uvnitř se to v ní pralo, rozum křičel, ať zůstane na místě, ale vše ostatní ji postrkovalo kupředu, už, už proběhnout dovnitř.
„To bych tedy řekl,“ odpověděl jí přiškrceně Marek. „Také vás to tam tak láká?“
„Ano,“ potvrdil Daniel.
Jana se nesmyslně uchechtla. Nějak podezřele se jí zlepšovala nálada, jednou svou částí věděla, že je to špatně.
„Je to Opusguma, je to past,“ protlačila přes rty a kupodivu to pomohlo, lákadlo zůstávalo, ale rozum vítězil.
„Jenže tam stejně budeme muset vejít,“ pokračovala v hlasitých úvahách. Lekalo ji, že ji to neděsí.
„Nahlédneme,“ šeptl Marek, oči jiskřící touhou, udělal dva dlouhé kroky a už stál na prahu. Zaváhal jen na nepatrnou chvíli, ale i ta stačila, aby se Jana vzpamatovala, doběhla k němu a pověsila se mu na paži.
„Past, je to past, Marku! Stůjte!“ vykřikla a pak obrátila pohled dovnitř.

Otevíralo se před ní ohromné, rozlehlé prostranství, nazelenalé světlo vycházelo ze samotných stěn, stoupajících vysoko vzhůru. Vyvolávalo to v ní představu lesa prosvětleného sluncem, tisíciletých stromů velikánů s větvemi sklánějícími se k zemi. Taková krása! Jak ráda by se tu prošla, všechna hrozivá tajemství by zmizela, byla by volná.

Stáhla je zpět Danielova ruka. Oba, ona i Marek, na něj zmateně hleděli. Až po chvíli si Jana všimla kamenných stěn chodby, ucítila mrtvolný zápach a vrátila se ke skutečnosti.
„Hnusáci! Mizerové! Příšery! Co tohle bylo?“ ulevovala si a chytila se za hlavu. Šířila se jí v ní tupá bolest.
Marek na ni obrátil bledý obličej a zoufalé oči.
„Viděl jsem ohromný sál, knihovnu, voněla papírem a kůží. Věděl jsem, že tam… najdu odpovědi… na cokoliv,“ šeptl nešťastně.
„Nebyla to skutečnost. Já tam měla nádherný les,“ přiznala Jana.
Daniel je poslouchal s vážným, podmračeným pohledem.
„Důmyslná iluze, mělo by, doufám, na ni účinkovat protikouzlo. Teď zkusím štěstí já.“
Provedl složitý pohyb rukou s orkamem a vykročil ke dveřím.
Jana se podívala na Marka a ten přikývl, oba se postavil za Daniela, připraveni ho zadržet, kdyby chtěl vstoupit.
Ten se ale za pár vteřin otočil bez známek omámení, ale s odrazem zděšení v hnědých očích.
Ustoupili dozadu, Jana si dávala pozor, aby ani koutkem oka nezavadila o zelený svět uvnitř místnosti. Ještě stále vnímala jeho kouzlo.
„Nedivím se, že jsme iluzi neodhalili dřív. Stínily ji dveře,“ pronesl bezbarvě, a zadíval se na ně smrtelně otřesený.
„Takže,“ šeptala přiškrceně Jana, „co je uvnitř?“
Na chvilku zaváhal. „Bude lepší, když se sami podíváte. Ale opatrně,“ pronesl chraplavě a Janě zatrnulo. Ještě Daniela nezažila takového.
Daniel třesoucí se rukou provedl pečlivě dvě další protikouzla a Jana s Markem se váhavě vrátili ke dveřím.

Nazelenalá záře zůstala, ale ztratila se její přívětivost i intenzita. Držela se drsného, nerovného kamene, vykreslovala trojúhelník, v jehož vrcholu, vzdáleném desítky metrů od nich, stál na světelném ostrůvku prostý stůl s třetí Listinou na své desce. Nikam dál záře nedokázala dosáhnout, nemohla, mezi nimi a Listinou se rozprostírala temnota, zaplněná stíny temnějšími než ona sama, pohlcující ji samu a rodící se z ní, nezemskými bytostmi s matnýma černýma očima. Temnota nekonečná do hloubky, bez hranic nad jejich hlavami. Taková, jakou ani Janiny oči nedokázaly prohlédnout. Sálal z ní chlad, silnější než všude v budově, starý, věčný a smrtící.

Jana se odvrátila, ustupovala dozadu, až narazila hlavou do svícnu na zdi. Rozkašlala se. Do chodby se vedral dusivý pach, ochromoval každou její buňku, táhl ze dveří.

„Je to… brána do zásvětí,“ vyrazila ze sebe. Poznala ji, včera ji přece viděla, malou a bezpečnou. Legrační, proti tomuhle.
„Zavřete ty dveře!“ sípala. Nebyla schopná se pohnout. Proč nikdo nic nedělá?!
Vzhlédla a zjistila, že Marek i Daniel právě současně švihli rukou a zapečetili otvor ve zdi zlatým štítem.
„Zadrží je to. Pro tuhle chvíli,“ zahřímal Marek. Tvář měl bledou, oči zběsile divoké.
Jana se obrátila na Daniela. Ten tiskl rty v neviditelnou čárku, oči upřené na dveře.
„Ale jak se dostaneme k Listině? Musíme k ní! Jinak tahle hrůza vyleze odtud, povalí se ulicemi, zabije, co potká, musíme…“
Její zoufalý monolog přerušil Danielův přiškrcený hlas.
„V žádném, jakkoli hrozivém, okamžiku, jsem ti nedal možnost couvnout, opustit úkol. Nikdy jsi o tu možnost nepožádala. Ale… teď, Jano, tě prosím, neriskuj s námi! Možná najdeme s Markem cestu, ale ty se přemísti daleko odtud, vrať se do svého světa!“ stál najednou blízko u ní, opíral se rukou o stěnu vedle jejího ramene a zoufalýma očima jí hleděl do jejích nechápavých.
A pak pochopila. Znovu ji chtěl chránit. Jako tam v budově soudu.
Vzedmula se v ní ohromná zlost. Oběma rukama se pokusila ho odstrčit, ale stál pevně a zničeně se díval, jak se jí do očí derou slzy.
„Taková blbost!“ vykřikla a znovu zatlačila rukama, hrubá látka jeho kabátu nezabránila, aby jí do dlaní neproniklo teplo jeho těla. Nepohnul se.
„Copak mám nějaký svůj svět? Nějaký bezpečný, kde bych mohla zavřít oči před touhle hrůzou a zapomenout? Žádný takový není a nebyl. O žádný takový nestojím! Pokud tohle všechno přežijeme, bude kouzelný svět i mým! A pokud ne…“
Nadechla se, všechna zloba pramenící ze zoufalství byla pryč. Podívala se Danielovi do bolestí zjitřených očí.
„Nikdy tě v tom nenechám samotného. Potřebuješ… potřebujete mě,“ šeptla a zabořila uslzený obličej do klop jeho kabátu. Pevně ji k sobě přitiskl oběma rukama a jemně se dotkl rty jejího temene.
„Přesně toho jsem se bál,“ povzdechl si, a pak téměř neslyšně dodal, „ale mnohem víc jsem po tom toužil.“
Schoulila se v jeho náruči, v tenhle okamžik tu byla jen jeho úžasná vůně, rychlý tlukot srdce a jeho skrytá síla. Jen on.
Krátká chvilka pominula. Daniel uvolnil obětí a trhaně se nadechl.
„Pak se musíme pokusit to přežít, všichni!“ Do hlasu se mu vrátila energie.
Obrátil se na Marka. „Vím, že existuje cesta. Mnoho mágů se po ní pokusilo projít za vidinou moci. Málokterý se vrátil, a každý takový do konce svých dnů bojoval s démony ve svém nitru.“
Marek přikývl. Černé oči stále divočejší.
„Ale pokud půjdeme tři, pokud bude mezi námi zpečetěné magické pouto, pak věřím, že máme šanci. Žádný z nás nebaží po moci. Ne,“ Daniel umlčel gestem Markovy protesty, „ty toužíš po poznání, ne po moci. Teď to chápu.“ Na chvíli se odmlčel.
„To pouto, co jím myslíš?“ Marek neskrýval podezřívavost.
„Staneš se členem řádu Mag,“ potvrdil jeho tušení Daniel.
Marek zavřel oči, zatnul pěsti a se sevřenými rty promluvil:
„Nejsem toho hoden, vím, jaká je přísaha, lhal bych, kdybych opakovala její slova.“
Otevřel oči a sršely mu z nich blesky. Téměř se rozkřičel: „Provinil jsem se zlem, otče! Provinil!“
Daniel k němu pokročil o něco blíž.
„Nikomu jsi neublížil, Marku. Nikdy. Ani jí. Udělala to ona sama.“
Marek se najednou otočil k Janě.
„Matku si téměř nepamatuji, ale jedno vím. Bylo to moje žadonění, moje neustálé otravování, co jí dohnalo k tomu pokusu, říkala, že mi ho ukáže, až si ho nacvičí. A skončila v podobné pasti, jako byla ta u soudu. Otec se ji tenkrát pokoušel zachránit, ale nepodařilo se mu to.“
Jana zírala na zoufalého muže před sebou. Tak tohle to je, to ho celý život žere. Nejen jeho náklonnost k temnotě, skrýval i tíhu nesmazatelného pocitu viny. A nesmyslného!
„Marku, nemůžete přeci nést zodpovědnost. Byl jste dítě, proboha!“
Pokusila se dotknout jeho paže, ale ustoupil. Přeci jen se však maličko uklidnil.
„Vy jste, Jano, tak neskutečně hodná, ochotná obětovat sebe pro svět, který ani moc neznáte. Vím, že vy mě nesoudíte,“ povzdechl si. Divokost z jeho pohledu pozvolna mizela.
„Slova přísahy může zopakovat kdokoliv, Marku. Ale jen ten, který je říká pravdivě, ten se stane členem, tomu se objeví znamení. Je to mocné kouzlo, schopné rozpoznat skutečnou hodnotu člověka. Hrajeme tu o čas a o život. Prosím, pojď a opakuj po mně,“ Daniel mluvil důrazným a přesvědčivým hlasem.
Marek sotva znatelně přikývl.
„Neprovinil jsem se zlem,“ předříkával Daniel.
Marek na několik dlouhých vteřin zaváhal, ale pak, s bolestnou grimasou, slova chraptivě zopakoval.
Jana poslouchala a připadalo jí tak zvláštní, že zaznívají skoro na stejném místě, kde je sama pronášela. Zabloudila k zlatavému ochrannému štítu, který odolával náporu zásvětí, a najednou se téměř nebála. Znamením jí přinášelo konejšivé teplo i novou energii. Věděla, že Marek složí přísahu úspěšně.
„Daruji dobrovolně a navždy této službě sám sebe,“ dokončil a jejich ruce na okamžik spojily paprsky zlatavého světla a srdce společná naděje.
Marek se s posvátnou úctou zadíval na své předloktí, kde se mu jasně rýsovaly stejné symboly, jakými byli označeni i Daniel a ona. Odvrátil se od nich a dlouhou dobu mlčel.
Daniel vyhledal pohledem Janu a usmál se na ni. Poprvé byla schopná přečíst jeho myšlenku. A ta říkala, že vše bude v pořádku.
„Jak vytvoříme cestu?“ ozval se Marek podezřele zastřeným hlasem.
Daniel nakreslil do vzduchu orkamem zářivý rovnostranný trojúhelník a začal vysvětlovat.

***

„Teď odstraním štít ve dveřích,“ oznámil Daniel.

Marek a Jana přikývli. Bylo to přízračně krásné, jak se kolem nich samotných vlnila zlatavá ochranná záře. Jen tak si mohli troufnout vstoupit do temnoty.

Štít zmizel a ve stěně zůstal rozšklebený černý otvor. Přiblížili se k němu, Marek si odhrnul dlouhé, černé vlasy z tváře a absolutně soustředěný přistoupil až k prahu. Pomalým pohybem orkamu vytvořil v temném prostoru před sebou ohnivě zářící dlaždici a opatrně na ni vkročil. Pod jeho vahou se ani nepohnula. Stínové bytosti k němu obrátily matné plochy temných očí. Zakroužily okolo něj, ale nedostaly se přes ochranu štítu. S jistotou postupoval k vrcholu nalevo ode dveří, kladl před sebe další a další zářivé čtverce, kráčel nad nekonečnou temnou hloubkou, prodíral se stíny a držel se podél zelenavě světélkující stěny.

Teď byla na řadě Jana. Mačkala ruku v pěst takovou silou, až si zaryla nehty do dlaně. Tajila dech a pokoušela se ovládnout nevolnost. Nesmí zdržovat! Každým okamžikem váhání připravuje Marka o čas, po který ho chrání štít. S divoce bušícím srdcem pokročila k okraji a snažila se nedívat na chtivé, hladové stíny.
Mysl a duše, opakovala si a kov orkamu se rozehřál, v temnotě zazářila deska modrá jako vlnící se vodní hladina.
„Věřím v tebe!“ zazněl za ní Danielův hlas. Neobrátila se na něj, bála se, že by se rozeběhla k němu a nikdy už nenašla odvahu se vrátit k hrozivé temnotě. Přinutila se pohnout nohou, zvednout ji z pevné podlahy a posunout přes nekonečný prostor až ke kouzelné desce. Stanula na ní, udýchaná, jak po dlouhém běhu. Náhle ji ohlušilo hrozivé hučení, otupující smysly, ničící soustředění.

Ne, nesmí se tím nechat rušit!

Vykouzlila další dlaždici, ohnivou. Postoupila na ni, mezi stíny, byly tak blízko, že rozeznávala jejich tvary, přelévaly se přes ni, nestvůrné, ohromné. Deska zelená jako země, další krok. Hučení v hlavě zesílilo, pohyb stínů se zrychlil, útočily teď na štít s úpornou pravidelností. Bílý vzduch. Voda, oheň, země, vzduch. Postupovala, jak nejrychleji dokázala. Hlavou jí náhle projela krutá bolest. Štít zeslaboval. Oheň. Poslední deska a už stála u vrcholu napravo ode dveří.
Ohlédla se a spatřila Daniela, jak v temnotě kráčí v zlatavém závoji po zářících kamenech, obklopen přízraky, blížil se třetímu vrcholu, k Listině.
Obludný stín podobný obrovskému psu s pokroucenými údy ji celou obklopil, přimknul se k ní, mrazil, tiskl ji, drtil její žebra, ztrácela dech. Štít selhával. Musí začít! Slétaly se další přízraky. Víc už jich nevydrží!
Rukou jí projela mírná štiplavá bolest. Daniel byl na místě. Přitiskla si orkam na znamení Mag. Bezdechými rty začala tvořit němá slova.

„Pamětnice počátku, strážkyně budoucího, nositelko rovnováhy, země, volám tě!“

Ze zelených desek, představující živel země, se začalo pomalu šířit klidné zelené světlo, zalévalo celou plochu trojúhelníku, v jehož vrcholech stáli ti, kteří ho vyvolali, a vlnilo se, jak obilné lány z jara.
Stíny se s mučivým kvílením rozlétly do hlubin temnoty, kam světlo nedosáhlo. Kam patřily. Některé však zůstaly uvězněny nahoře nad světelnou bariérou a s vražednou zoufalostí se vrhaly na mágy, narážejíc na jejich selhávající štíty.
Janě se podařilo vymanit ze sevření přízraků a bolestivě se nadechnout. Se vzduchem přišla i nádherná vůně lesní prsti po nočním dešti a nebývalá jistota.

Ve znamení jí mírně cuklo, byl čas pokračovat. Tentokrát dokázala promluvit nahlas.

„Nezdolná sílo věčného koloběhu, dárkyně života, nositelko čistoty, vodo, volám tě!“

Vodní živel vytryskl z modrých desek, protkával zelenou zemskou pláň stovkami pramínků, jiskřivých a plných živelné energie.
Stíny zešílely. Sténaly bolestí, některé se vrhaly proti světelné hranici a tam se okamžik zmítaly a svíjely, až se rozplynuly.
Ostatní se shlukly kolem Daniela, jako by pochopily, že to on své dva společníky v zaříkání vede.
Jana viděla, jak zakolísal pod úderem ohromné tlapy Pardála. Stiskla svůj cejch a vyslala signál. Musí si pospíšit!

„Jemný hybateli, krotiteli chaosu, sjednotiteli, vzduchu, volám tě!“

V celém prostoru nad zemí se zvedla bílá oblaka, to se voda spojila s větrem, který se prohnal kolem Daniela a odehnal přízraky, rozmetal je do nejzazších koutů, pohrál si s mlžnými parami a vynesl je vzhůru k rodící se klenbě modrého nebe.
Pod jeho obloukem v zoufalé agonii hledalo cestu k úniku posledních pár stínů.

„Vášnivý tvořiteli, nositeli myšlenek a vůle, světlonoši, ohni, volám tě!“

Vzduch se naplnil vůní hořících smrkových polen, ze zelené země vyšlehly hřejivé oranžové plameny, třásly se ve větru, natahovaly se víc a víc vzhůru, až se od země oddělily a stoupaly k modrému nebi, kroužily v divokém milostném tanci, proplétaly se, tiskly se k sobě, až jejich pohyb ustal a na obloze se rozzářilo zlaté slunce.

Nezbyl už jediný stín.

Jana vzhlédla vzhůru k oblakům a nedokázala uvěřit tomu, co se stalo. Stvořili svůj malý svět, zahnali temnotu tím nejnádhernějším způsobem, v životě by si něco takového nedovedla představit. Zadívala se na Daniela, který k ní kráčel po zeleném koberci země a překračoval potůčky vody. Usmíval se a oči mu zářily.
Podívala se pod nohy a zjistila, že kouzelná deska zmizela a nahradila ji rašící tráva.
„Tohle se mi jenom zdá!“ zakřičela a vydala se Danielovi naproti. Už k nim mířil i Marek a nevěřícně se rozhlížel. Sešli se ve středu zemského trojúhelníku.
„Je to jen na krátko, Jano!“ usmíval se Daniel a sklonil se, aby se dotkl drobného květu sedmikrásky.
„Jak je to možné?“ chtěla vědět,
„Kouzlo se povedlo, řekl bych,“ poznamenal Marek svým obvyklým bručounským způsobem, ale pak se rozesmál a přitiskl k sobě na okamžik Janu i Daniela.
„Vypadá to, že nám to spolu docela jde,“ pochválila si Jana a také se rozesmála.
Obrátila se na oprýskaný stůl, který se naprosto nepatřičně krčil daleko od nich, na složku, která už ji nijak neděsila.
„Pojďme to tu dokončit,“ pobídl je Daniel.

Poslední vir byl naočkován ve chvíli, kdy se modrá obloha začala měnit v šedivý strop a blikající zářivka nahradila hřejivé slunce, hravý vítr se s nimi rozloučil a jejich kroky už netlumil travnatý koberec.
„Tohle byl, Jano, zásah vyšší moci,“ usmál se na ni Daniel.
Jana se ušklíbla. „A nemohl se ten zásah rovnou vypořádat s Požírači?“ prohodila a s nadšením zjistila, že se už zase zmůže na lehkovážný tón.
Daniel zavrtěl hlavou. „To my jsme ten zásah, figurky ve hře, jak ty říkáš, ale bez nich nelze partii rozehrát.“
„Dobrá, pak se s nimi vypořádáme my sami,“ prohodila Jana a v tuhle chvíli se jí ta myšlenka nijak nedotýkala. Dnes přežili a udělali to s velkou parádou.