Štěstí chodí po špičkách VIII.

„Zdar Viki,“ pozdravil ho u baru číšník.
„Zdrar Jarku,“ opětoval mu otráveně pozdrav a sedl si na stoličku.
„Jak je?“ zeptal se Jarek, ale hned mu bylo jasné, že na tom není moc dobře.
„Bylo i líp,“ utrousil Viktor.
„Takže si nejspíš dáš něco tvrdšího, viď?“ ani nečekal na odpověď a už chystal skleničku a vodku.
„Co to se stalo?“ kývl hlavou jako by ho chtěl popostrčit.
„Ale nic,“ nechtělo se mu o tom mluvit.
„Ale prosím tě znám tě už dlouho na to abys mě odbyl…“ odmlčel se a podíval se za Viktora, „hele myslím, že vidím co by ti zvedlo náladu,“ kývl hlavou za jeho záda. Viktor se otočil a hnedka poznal o tom čem to mluví. Stála tam holka, která byla vážně kočka. Ještě ji tu neviděl, protože jinak by si jí zapamatoval. Ale čím víc ji pozoroval, tím mu připadala méně hezká…
„Hej,“ zavolal na něj Jarek, „vnímáš?“
„Cože?“ probudil se.
„Ptám se jestli jdeš do ní, ale podle tvé reakce asi určitě,“ zasmál se.
„Já?“ zeptal se Viktor, „ne. Nejdu do ní. Já jsem se jen zamyslel.“
„Jo já jsem se taky zamyslel,“ usmál se a dál se na ni díval.
„Spíš zasnil,“ řekl polohlasně Viktor.
„Jo,“ zakroutil hlavou, „počkat ty ji nechceš?“ vyvalil oči, když mu konečně došlo, co Viktor řekl.
„Ne, nemám náladu,“ vypil Viktor skleničku na ex a poslal ji zpátky Jarkovi, na znamení, ať mu ještě dolije.
„Tak jestli ani toto tě nepotěší, tak to musí být vážný,“ nalil mu opět panáka a po stavil ho před něho. Z druhé strany baru na něj zavolal další zákazník a tak šel za ním. Viktor opět do sebe kopl vodku.
„Ahoj,“ přitočila se k němu ta holka, o které mluvili.
„Čau,“ pozdravil.
„Pojď tančit,“ řekla mu.
„Netančím,“ řekl stručně. Už ho unavovaly známosti na jednu noc. Neměl na ně náladu.
„A co takhle procházka městem? Právě jsem se tady přestěhovala a moc to tu neznám,“ doširoka se usmála. Vypadala docela mile. Musíš se bavit! Řekl si. Musíš na ni zapomenout.
„Bude mi ctí dělat ti průvodce, protože je tu hodně krásných míst,“ oplatil jí úsměv.
„Skvělé.“

Provázel jí městem a mluvili spolu dvojsmyslnými narážkami. Bylo jasné, že ta holka by přikývla na všechno.
„Víš jsem ráda, že jsem narazila zrovna na tebe,“ pomalu se k němu přibližovala.
„Áa… Teda víš… Tolik hodin. Musím běžet. Je mi to líto. Někdy zavolám,“ vykoktal ze sebe a vzdaloval se.
„Ale nemáš číslo!“ zavolala na něj naštvaně.
„Nech ho u Jarka. V té hospodě,“ upřesnil. Doběhl do auta. Celý udýchaný a zpocený, se díval tupě před sebe a nechápal co se před chvilkou v něm stalo. Bouchl do volantu. Měl vztek na své pocity, protože mu obracely celý život vzhůru nohama.

Simona se připravovala na závěrečný ples. Taneční jí nedělaly problém ani s těhotenstvím. Zjistila, že už neoblíkne šaty, které dřív nosila na plesy. Musela si tedy půjčovat jiné. Tyto šaty, které měla zrovna na sobě, si však koupila. Byli červené, jednoduché, ale přece jenom doufala, že jí sluší. Když stála před zrcadlem, tak zpozorovala, že už není tak pěkná jako dřív. Ve tvářích je malinko baculatější a celá je taková oblejší. Učesala si aspoň vlasy do drdolu a ten ozdobila perličkami. Vzala si řetízek od Štěpána a zrovna když si ho připínala, zazvonil Viktor. Otevřela dveře a pozdravila ho. Viktor na ni jen zůstal hledět.
„Stalo se něco?“ zeptala se Simona.
„Ne-e, právě naopak, moc ti to sluší,“ snažil se dostat zpátky svůj běžný klid.

„Smím prosit?“ uklonil se Viktor.
„Jistě,“ přijala Simona s úsměvem. Taneční Viktora změnilo. Vypadal elegantněji, míň se choval jako dítě a hlavně skvěle tančil. Simoně však připadal divný, nevyspalý, neklidný až nervózní. Když se ho ale zeptala, odpověděl jí, že má problémy v práci. O jaký problém se jedná, jí bohužel neřekl.
„Jde ti to perfektně,“ pověděla mu do ucha, aby ji slyšel, „ jsi skvělý tanečník.“
„Děkuju,“ naklonil se k ní. Krásně voní, proběhlo mu hlavou, a malá jí přidává do krásy. Píchlo ho u srdce- co to říkám? To dítě není moje, ale Štěpána! Byl se Simonou tak často, že mu přišla malá jako jeho. Ale kdyby tu byl Štěpán, tak je všechno úplně jinak.
„Půjdu si sednout, bolí mě už nohy,“ řekla mu. Doprovodil ji ke stolu k ostatním: „Půjdu si dát něco k pití chceš taky?“
„Ne, děkuju. Mám tu ještě mattonku.“ Viktor odešel k baru a Simona si povídala s přáteli co zrovna netančili…

„Simonko půjdeš si zatančit?“ přitočil se ke stolu. Hráli zrovna ploužák.
„Ráda,“ usmála se. Cestou na parket si uvědomila, že ploužák netančila s nikým jiným než se Štěpánem, ale něco ji k Viktorovi poutalo a ona nevěděla jak to má zastavit. Snažila se ovládat, ale když byl u ní blízko podlomila se jí kolena. Připadala si však hrozně vůči Štěpánovi.
„Simonko dneska vypadáš úžasně,“ pošeptal jí do ucha.
„Děkuju. Tobě to taky náramně sluší.“
„Simonko já… můžu něco udělat?“ zeptal se nejistě.
„Ano. Pokud mě však nechceš zabít,“ zasmála se.
„Ne, to ne,“ vydechl a skláněl se k jejím ústům. Simona se na něho dívala jako omámená. Vzadu v hlavě cosi křičelo, ať to nedělá, ale ona to neposlouchala. Stoupla si na špičky a Viktor jí krásně a dlouze políbil.
„Panebože,“ odtáhla se. Co to proboha dělá? Otočila se a spěchala pro věci. Musí odjet.
„Simi ne,“ zavolal na ni a pak se za ní rozběhl, ale začali hrát další písničku a Viktorovi připadalo jakoby se všichni rozhodli jít naschvál tančit. Než se propletl tím davem, byla Simona venku a čekala na taxík.
„Simi promiň mi,“ zavolal, když sbíhal schody. Simona se neotočila- nesmí.
„Simonko já se omlouvám. Já…“ polkl na sucho, stál těsně za ní, „já jsem se do tebe zamiloval.“ Simoně stekla slza po tváři.
„Já…já to nechtěl vážně, věř mi,“ snažil se to omluvit.
„Nejhorší je…“ vzlykala a otočila se, „ že i já do tebe.“ Viktor nemohl uvěřit tomu co právě slyšel. Byl štěstím bez sebe. Znovu políbil Simonu. Nebylo nic krásnějšího než cítit ji jako ženu a ne jenom jako kamarádku. Když se od sebe oddělili, tak se v zatáčce objevil taxík.
„Já pojedu,“ rozloučila se s ním a nastoupila. Jen co si sedla dolehlo na ni svědomí. Co Štěpán?



Seděla u jeho postele, dívala se na něho. Miluje ho, pořád ho miluje.V lásce k němu se nic nezměnilo, jen teď milovala i Viktora. Oba dva je miluje.
„Štěpánku ty víš jak moc tě miluju a že tě nechci ztratit, ale já jsem se zamilovala do Viktora. Sama to nechápu, ale stalo se. Mrzí mě to, lásko moc mě to mrzí,“ rozplakala se. Rozběhla se a spěchala pryč. Nemůže být u něho, nemá na to právo…
Pro Štěpána to však žádná novinka nebyla. Viktor se mu už dávno přiznal, že k Simoně něco cítí. Čekal jen až do toho spadne Simona. Teďka může v klidu vydechnout- oni a o malou bude dobře postaráno. Nedovel si představit, že by ji měl dát někomu jinému. Jen si teďka přál, aby se mohl probudit. Naposledy ji sevřít v náručí a políbit. Nechtěl jí všechno vysvětlit, uklidnit. Nešlo to. Budu ji aspoň hlídat ze shora- doufám, s touto myšlenkou konečně vydechl…