Vlkodlačí hrozba aneb bitva o Silvur VIII

Schoulila jsem se do klubíčka a poprvé v životě plakala. Jako by se ve mě najednou něco zlomilo. Něco, co mě změní. Nikdy jsem s nikým neměla takové pouto jako s Nisosem. Stačilo k tomu jen pár dní...
Připadala jsem si jako malá holka. Byla jsem slabá jako člověk. Klidně se mohlo stát, že mě něco nebo někdo dorazí. A nebo že nenajdu úkryt před sluncem.
Byla jsem si jistá, že už nedokážu ani chodit. Ale to mi bylo jedno. Ztratila jsem Nisose! Navzdory veškerému chladu v mém nitru jsem si uvědomila, že s ním pookřálo mé srdce. Cítila jsem něco, čemu by se dalo říkat láska. Že bych ho skutečně milovala?

Plakat jsem přestala až po hodně dlouhé době. Vnitřnosti se mi svíraly v křečích a oči mě nesnesitelně pálily. Cítila jsem se prázdná, nenaplněná. Jako by mi něco chybělo. Bolelo mě celé nitro.
Ležela jsem asi jen necelý metr od studánky. Otočila jsem se k její hladině. Naklonila jsem se do ni a pozorovala svůj odraz. Slzy mi stále stékaly po tvářích a čeřily vodní hladinu jemnými vlnkami. Můj odraz postrádal cokoli z mé dokonalosti, kterou jsem uchvacovala. Modré oči byly napuchlé a leskly se slzami. Tváře byly poseté zarudlými fleky. Více než nadpřirozené bytosti jsem se podobala obyčejné lidské dívce.
"Bohové, pomozte mi, prosím," zašeptala jsem ke studánce a v křečích jsem se rozkašlala.
Nemohla jsem darovat znovu krev, zabilo by mě to. A nemohla jsem ani lovit. Všechno by mi uteklo.
Pak se stalo něco, v co jsem nedoufala. Málem mě oslepilo nepřirozeně bílé světlo a po mém boku stanula jaká si postava. Byla podobná člověku, ale proti němu byla nehmotná. Štíhlé mléčně bílé tělo se vznášelo nad zemí. Rozeznala jsem bílé dlouhé vlasy, špičaté uši a zářivé zelené oči.
Elfský bůh! uvědomila jsem si. A jako by mě postava slyšela se na mě podívala, kývla a pak bradou ukázala k blízkému křoví.
Ozýval se z něho šramot a vnímala jsem vůni zvířat. Nejdříve se objevily parohy ověnčené kousky lišejníků a pak vystoupil celý bílý jelen. Bylo to nádherné zvíře, hlavu neslo hrdě vysoko nad zemí a hned za ním kráčela stejně bílá laň. Zvířata na mě upírala své oči a mířila přímo k místu, kde jsem ležela.
Vysunula jsem špičáky. Cítila jsem šanci se nakrmit. Přeci jen nezemřu!
Pak se ale zvířata zastavila, o kousek dám, než jsem dosáhla, a otočila se k postavě vedle mě.
"Tak snadné to nebude," ozval se hlas a postava se ke mě mírně sklonila.
"Udělám cokoli," zasípala jsem.
"Skvěle," ozvalo se a zazdálo se mi, že to jediné slovo mělo posměšný podtón.
Pak se ke mě sklonil jelen. Přímo až před můj obličej a poklekl. Nadechla jsem se a touha mnou projela jako zásah bleskem. Sebrala jsem poslední zbytky sil a zakousla jsem se do zvířete.
Jeho krev mi okamžitě začala dodávat sílu. Od prstů u nohou se šířila celým tělem. Mravenčil mě každičký kousek kůže, železitá pachuť krve mě nutila pokračovat. Plnými doušky jsem hltala života zvířete. Chuti krve chyběl ten sladký nádech strachu nebo čehokoli jiného. Jako by byl bílý jelen už dávno smířený se smrtí, jako by jeho srdce bylo čistý křišťál.
Další překvapení pro mě přišlo, když už v jelenovi nezbyla jediná kapka krve. Přímo u mých úst, v mých rukou, se jeho tělo proměnilo v prach. A s ním i tělo laně, jeho družky. Jen tak se změnili v bílý prach, který se okamžitě vznesl do vzduchu, zakroužil kolem božské postavy a potom dostal zpět tvar zvířat a oba jako přízraky odběhly do lesa.
Ohromeně jsem to pozorovala, ústa dokořán.
"Je na čase uzavřít dohodu," promluvil bůh, když jsem se postavila na nohy a chystala se zmizet.
Zarazila jsem se a chtěla jsem mu rozhořčeně odpovědět, že mu na nějakou smlouvu kašlu, ale pak jsem si uvědomila, že si za to můžu sama.
"Tak o co jde?" otočila jsem sse otráveně.
"O Layaen."
Zamračila jsem se. Layaen byla přece ta elfka, která nás nachytala na les v horské stepi. Zadusila jsem v sobě hněv, který mě od té doby neopustil. Odteď si budu muset dávat větší pozor na to, co udělám.
"A co je s ní?" vyštěkla jsem.
"Je nakažená. Vlkodlaci."
Náhle jsem si uvědomila, že bůh měl pravdu. Vzpomněla jsem si na Layaeninu ovázanou ruku. Proto ten zvláštní zápach. Už je pozdě. Teď už z ní bude vlkodlak.
"Ohrožuje elfský rod," dodal.
Jasně, elfové, když jde o jejich rasu, hned jsou hrr do všeho, ale jinak nehnou ani prstem. pomyslela jsem si a bůh mě spražil pohledem. Asi si nezvyknu, že někdo kontroluje mé myšlenky a ne já ty jeho.
"A co chcete po mně?" zeptala jsem se.
"Jsi jediná, kdo ji může porazit a zachránit elfy."
"Jasně, že mě to nenapadlo! A jak to asi udělám, když mi jdou vlčáci i lidi po krku, co?!"
"To se zařídí."
Odpověď boha byla opět klidná. Ale to už mě začínalo vytáčet. Bohové byli údajně vznětliví, ale tenhle se nezdál... A nebo jsem byla opravdu jejich jediná naděje.
"Hm, to jsem na to zvědavá."
"Staneš se elfskou lovkyní," natáhl ke mě ruku s pergamenem.
Roztáhla jsem ho a ten papír obsahoval vše pro to, aby mě kdokoli nechal projít.
"Ale budeš si muset vzít něco na sebe," ukázal na můj kožený korzet.
Uraženě jsem založila ruce na prsou: "Tak to ani náhodou, v tomhle si neplácneme. Nosím to celý svůj život a to se měnit nebude."
"Ale bude," máchl rukou.
Chtěla jsem něco namítnout, ale ani jsem to nestihla. Najednou jsem byla navlečená v dlouhých šatech a na ramenou mi ležela kápě.
"No to si ze mě děláš srandu!" vyprskla jsem, ale bůh už tam nebyl.
Měla jsem dokonce i boty! Neříkám, že to bylo nepohodlné, ale najednou jsem to nebyla já.
Nadzvedla jsem sukni. Alespoň mi nechal moje dýky, zastrčené v botách. Vytáhla jsem jednu z nich a rozpárala jsem si sukni šatů na jedné straně. Odhalila jsem tak svoje dlouhé štíhlé nohy.
"Lepší," usmála jsem se.
Ale najednou jsem nevěděla, kam jít a co mám dělat. Zřejmě si to budu muset namířit směrem k elfským horám.To je na sever. Ale zbývalo mi jen několik hodin noci. Vyběhla jsem z lesa do otevřených plání pod širou hvězdnou oblohu.