Tvůj věnec

Snad včera, snad půl již století ....
Začátkem jara, nejspíš v březnu
poslední právě roztál sníh,
my hrát si chtěli na princeznu
a prince, jak snímá prokletí

Dosud, když vzpomínek rej sviští
v denní jas či šeru svíček
kdy Chronos bdí a kraj již ztich,
já sklánívám se pro střevíček,
co ztratilas na pískovišti

Čas půvab dosud nesetřás
jak blížíš se, tak osamělá,
a hejno špačků v oblacích
kol věže krouží u kostela
Snad srdce zdolá žití sráz

Máš věnec z básní, jak padne Ti !
Ty verše, ač mnohdy bez květu,
až cynický i vzbudí smích,
elixír mládí, dar k životu
princi, co nesejmul prokletí