Pugét.

V té síni slávy,
kde rozpustilas vlasy.
Barvou ranní kávy,
hledám ty časy..

Ty chvíle krásné jako nebesa,
jež mají sílu kouzelnou.
My dva, dvě tělesa,
po lásce prahnou ..

Časy jež se zdají býti ztracené,
marně hledané mou žárlivostí.
Zvrácené,
touhou po Tvé přitažlivosti.

Klapky pián kdysi hrály naší hrou,
my byli královstvím všech duet.
Cestou k domům pak kráčeli jsme tmou,
vzpomínajíc jak koupil jsem ti pugét.

Růží rudých jako teror ve vzdáleném Rusku,
kdy mnoho lidí masou poprav trpělo.
Já snažil se Ti vyznat lásku,
nebe tenkrát krutě zahřmělo.

Pršelo, a zlaté nitě z nebes visely..
Nevím, co se ve mně vzedmulo..
Uslyšel jsem hlasy,
opět se to ozvalo.

Záblesk letěl proti nám,
já držejíce tě v náručí.
Kdo pomyslel by, že budu brzy sám?
Krev co Tě zbarvila, dodnes mě mučí.

Leželas tam v kaluži,
krve husté jako sirup.
Soudce řka: ,,Lži, samé lži!".
Prý probodl jsem Ti trup..

Po ulici náhle kráčel stín,
tak temný jako ďábel sám.
Na město náhle spadl splín,
srdce, mysl stiskl trám ..

V cele prázdné píši Ti,
že nebudu již dlouho sám.
Vydám se Ti naproti,
srdce, mysl stiskl mi trám...