To jméno nikdy neříkej - 17. kapitola "Vir"

Z nedalekého parku znělo divoké cukrování hrdliček, důkaz toho, že bude pěkný jarní den. Vzduch byl ještě chladný, ale sluneční paprsky už šimraly na tváři teplými prstíky.
Jana okouzleně sledovala ohromné lípy, jež se tyčily proti bezmraké obloze a pyšně předváděly své nové jasně zelené listy.

„Jako by nás pustili z kriminálu,“ svěřila se Markovi, který stejně jako ona hleděl na koruny stromů.

Přikývl. Tmavýma, vážnýma očima sklouzl k Janině tváři.

„Je pěkné být venku. Škoda, že jen na chvíli.“

To byla pravda. Mířili k Městskému soudu, chystali se ponořit do útrob tamních archivů a najít Zakladatelskou listinu společnosti Opusguma. Jednoduchý plán, co nebude nijak snadno proveditelný.

V žaludku jí začala pobíhat nějaká zběsilá veverka, drásala ji svými drápky a šimrala ocasem, v břiše se jí všechno bolestivě kroutilo a bylo jí na zvracení. Nechtěla lézt nikam do tmavých zaprášených místností, ne po tom, co z podobných před nedávnem taktak unikla.
Daniel na tom byl zřejmě podobně, protože z něj cítila takové napětí, jako nikdy. Mlčel a zarputile očima sledoval chodník.
Obešli velký kostel, přeběhli několik přechodů a zastavili až před hnědošedou budovou s množstvím oken.
Konečně Daniel vzhlédl. Setkal se s Janiným pohledem a nejspíš poměrně snadno přečetl její hlavní myšlenku, kterou se rozhodla hlasitě nevyslovovat.

„Ne, nezůstaneme tady, nikoho z nás tu nezadrží,“ oponoval nevyřčenému.

Marek povytáhl obočí a trochu zmateně je sledoval.

„V to taky doufám. Co to tu vy dva hrajete?“ zabručel, ale na odpověď viditelně nečekal.

Jana se soustředila na budovu, hodně se podobala té, v níž pracovala, velká, omšelá, ničím výjimečná. V okamžiku se jí rozutíkaly myšlenky. Jaký vlastně vedla život před tím dnem, kdy ji označilo tetování? Zdál se jí tak vzdálený, neskutečný, bezbarvý a prázdný. Nebyl nikdo, kdo by ji v něm postrádal ani koho by postrádala ona. Žila vůbec? Nedokázala si vzpomenout.

Otřásla se. Teď opravdu není vhodná chvíle na takovéhle úvahy. Zvlášť, když ve vzduchu cítí slabý nádech mrtvolného zápachu, sotva znatelný, přesto tu byl.

„Tak pojďme a pozor, možná tam jsou hnusáci,“ šeptla a jako první vstoupila do těžkých dveří.
Starý dům se zevnitř snažil vypadat o něco méně ošuměle než zvenčí, ale moc se mu to nedařilo. Recepce budila dojem socialistické vrátnice a úzká chodba s vysokým stropem nelákala k prozkoumání. Jediný kousek moderní technologie představoval lesklý chromový turniket s čtečkami karet.
Vzduch byl těžký, ale páchl jen mírně zatuchlinou, takže si Jana byla jistá, že se poblíž nepotuluje žádný Požírač. Osazenstvo vrátnice bylo čistě Slepé, zvláštně apatické a nevěnovalo jim víc než vteřinu své pozornosti. Zatím vše fungovalo až příliš dobře.

„Pamatujte, máme dvě a půl hodiny, pak o své maskování přijdeme,“ upozorňoval je Daniel důrazným šeptem.

Vážně přikývli, a ačkoliv už to slyšeli mnohokrát, stále je tenhle limit strašil. Zásadním klíčem k úspěšnosti celé akce totiž byla nenápadnost. Tu jim pro následujících sto padesát minut zajišťovalo důmyslné kouzlo podpořené Markovým lektvarem.

Jana sledovala zdařilý suverénní krok obou Šedivojů a jejich bezproblémový průchod otočným zařízením a nervózně stiskla ruku s orkamem.
Dobrá, pokusí se vyrovnat zkušeným mágům. V duchu si vybavila příslušné pravidlo pro toto kouzlo a vykročila k bariéře, mávla orkamem nad čidlem, červená šipka změnila barvu na zelenou a Jana hladce prošla. Zhluboka si oddechla. Povedlo se to. Je na čase, aby si začala věřit.

Setkala se s Danielovým pohledem a přečetla v jeho očích uznání. Pousmála se, na víc se nezmohla. Dolehla na ni tíživá atmosféra, jíž byl dům plný, navíc nepříjemný zápach zesiloval.


„Nezdáli se vám recepční nějak divní?“ ptala se šeptem, když čekali na výtah.

Co chvíli se znepokojeně ohlížela do obou stran chodby a kousala si nehet na ukazováčku.

Marek přikývl. „Také jsem si všiml. Nevypadali vůbec zdravě,“ potvrdil.

Janě se hlavou prohnaly nepříjemné otázky. Že by tu lidé byli pod vlivem Jména? Proč oni? Mohla na ně působit Listina?
Oba kouzelníci doufali, že je zde jedna ze tří. Strávila spoustu času s Danielem, který se jí snažil vysvětlit, proč nebude stačit Listiny zničit.

„Je to pramen zlé magie, když vyschne, neovlivní to kletby, které z něj už vzešly. Potřebujeme nasadit vir přímo ke zdroji.“

Uvěřila mu. Potřebovali teď jen Listiny najít, a pokud byly na těch místech, kde je předpokládali, tedy zde, u notáře a v Opusgumě, pak se jejich poslání stávalo o něco více splnitelným.

Ze zamyšlení ji vytrhlo cinknutí otevírajících se dveří výtahu. Nastoupili k dalším dvěma cestujícím, muži a ženě. Ti tiše pozdravili a dál se dívali nepřítomnými pohledy před sebe. Jana zkoumala jejich odraz v zrcadle a i u nich nemohla přehlédnout tmavé kruhy pod očima, třesoucí se ruce a pomačkané šaty.

Zaručeně tu bylo něco špatně.

Přesunula pozornost k výtahovým knoflíkům a zjistila, že nevyšší podlaží je označeno šestkou a nejnižší suterén mínus dvojkou. Ach, zase někde v podzemí. Tam teď mířili.

Ozvalo se vyzvánění mobilu, málem leknutím nadskočila. Tu písničku neznala, ale melodie byla docela chytlavá. Chvíli trvalo, než žena telefon vylovila z kabelky, takže se dostalo i na text písně.

Nechej mě jít,
Dokončím své opusmagnum
Nechej mě být
Mířím už cestou správnou
Opusmagnúúúm, opusmagnúúúm


Jana v prvním okamžiku myslela, že se jí to jen zdá. Ale pak zahlédla šokované výrazy ve tvářích Marka i Daniela a bylo jí jasné, že se nepřeslechla. Právě poslouchají hitovku s Opusgumou v hlavní roli.
Zvuk ustal, ten na druhém konci to vzdal. Škoda už ale byla napáchána. Muž i žena si začali tu děsnou melodii broukat, právě když výtah zastavil v mínus jedničce. Oba viditelně pookřáli a svěžím krokem vyrazili ven do šeré chodby.

„Opusmagnum, opusmagnum,“ slyšeli z jejich úst do té doby, než se dveře výtahu zavřely a ten se znovu rozjel.

Co tohle bylo?! Jana přebíhala pohledem z jednoho mága na druhého a zmocňoval se jí pocit, že se v příští chvíli už nenadechne, protože jí cosi neviditelného tisklo hrudník.

„Slyšeli jste to?“ vymáčkla ze sebe nesmyslnou otázku, na niž byla odpověď předem jasná, ale potřebovala slyšet svůj hlas a na nic lepšího se nezmohla.

Marek jen neznatelně přikývl, temné oči plné děsu. Nedivila se mu, přesto by ocenila, kdyby tuhle emoci schoval. Sama by se pak tak nebála.

Daniel oproti tomu ve tváři zkameněl, rty pevně stisknuté. Zabloudil k ní očima a na okamžik v nich zahlédla velice tvrdý výraz, takový jako u něj nikdy nepoznala. Potom se vzpamatoval, přejel si rukou po tváři a s mírně otřesenou jistotou promluvil.

„Postupují rychle. Nemyslel jsem, že by si troufli vystoupit veřejně. Musíme si pospíšit!“

Marek se k němu prudce otočil. „Copak máme ještě šanci? Tady je přeci jasné, že jsme na konci příběhu o hrdinech. Možná to bude tady, možná jinde, ale dlouho to trvat nebude. Ani ten tvůj mrtvý Řád ti nepomůže!“ usekával zoufale.

„Dost!“ uťal ho Daniel přísně. Zvedl ruku v odmítavém gestu. Zlobil se.

„Nic nekončí. Neopouštěj naději! Věř! Copak jsi nepochopil, jak je víra pro magii důležitá? Ty, který můžeš předčit většinu mágů v zemi, dokonce i mne? Necítíš, jaká je v tobě ohromná síla?“

Daniel nemluvil nahlas, přesto se zdálo, jako by jeho řeč prostoupila celou kabinou a on sám najednou působil mnohem větší než jeho o hlavu vyšší syn. O pravdivosti jeho slov nebylo možné pochybovat.

Marek se zdál zaskočený prudkostí, s jakou byl umlčen, i slovy, které uslyšel.

„Možná, nevím. Ale jedním jsem si jistý, to co v sobě mám, co hlídám tam uvnitř, není nic pěkného, otče, nic, co mi pomůže v našem boji, nedělej, že to nevíš! Nedíval ses na mne občas s obavami, v koho vyrostu?“

Jana zděšeně sledovala konfrontaci obou mužů a třesoucí se rukou znovu a znovu mačkala tlačítko k zavření dveří. Jestli si musejí něco vypořádat, není nutné, aby je slyšel celý suterén.
Ona to vydrží, ačkoliv jí oba naháněli na strach i v ní probouzeli lítost, jak tam tak na sebe vrhali divoké pohledy plné bolesti.

„Jsi lepší, než si myslíš. Ve všech ohledech,“ Danielův hlas pomalu ztratil na energii. Celý jeho postoj vyjadřoval smutek a ten se mu objevil i ve tváři.

Marek ho provrtal černým pohledem, pak zavrtěl hlavou, odvrátil se, odstrčil stranou Janinu ruku, kterou se už zase chystala stisknout zavírací knoflík. Otočený k oběma zády řekl už mírněji: „Máme tu práci, co nepočká.“ A vyšel z výtahu.

Jana se otočila k Danielovi. Zachytil její pohled a sklopil oči.

„Promiň, u tohohle jsi nemusela být. Je to jen naše záležitost,“ pokusil se o neutrální tón, ale nepodařilo se mu to. Jeho hlas v sobě ještě nesl ozvěnu právě prožitých emocí.

„Neomlouvej se! Už dávno se vaše záležitosti staly i mými,“ řekla Jana a usmála se na muže vedle sebe. „A nemrzí mě to, víš?“ dodala a s úlevou zjistila, že největší napětí opadlo.

***
„Už máme jen sedmdesát pět minut,“ podotkl věcně Marek. Dar řeči se mu vrátil spolu s jeho normální lehce mrzutou náladou chvíli po tom, co po nekonečném pátrání objevili zamčené dveře.

Téměř jistě se za nimi nacházela Listina, protože jako jediné byly zabezpečeny kouzlem proti otevření. Jana ani nemusela používat orkam jako detektor magie, cítila ji intenzivně a nepříjemně svým nosem a docela zřetelně viděla nehezký šedivý oblak husté zdánlivě tekuté hmoty obestírající celou jejich plochu.

„Vypadá to jako mrak a koukejte, uprostřed na ten černý flek, ten co tak pomalu pulzuje.“
Jana namířila ukazovák na místo, kde se ta šedá hmota vlévala do černoty, mizela a přitom neubývala.
„Fuj, je to hnus. Připadá mi, že to žije,“ pokračovala dál a ani si nevšimla, že na ni oba Šedivojové hledí s údivem a nepochopením.

Konečně se odtrhla od té odporné a zároveň fascinující podívané.

„Co se děje? Vám se to snad líbí?“ zeptala se podezřívavě.

„My to nevidíme,“ uvedl ji na pravou míru Marek.

Pochopila. Takže zase nová vymoženost.

„Aha. No, není nad to mít takové pěkné oči,“ ucedila trpce.

Nerada na sobě pozorovala tyhle fyziologické změny, znamenalo to, že je stále nástrojem něčeho vyššího.

„To tmavé místo, můžeš přesně ukázat, kde je?“ zeptal se Daniel.

Už se mu vrátil klid a jenom zvláštně opatrná komunikace mezi ním a Markem dávala tušit, že hádka na obou zanechala stopy.

„Jasně,“ přitakala a vydala se ke dveřím. Nijak jasné jí to ale nepřipadalo.

Tam, pár kroků před ní se tetelila a přelévala jednoznačná hrozba, rozechvívala jí snad všechny nervy v těle, kazila pravidelný rytmus tlukotu jejího srdce, přinášela chlad do konečků prstů. Dvakrát zastavila, aby nabrala dech a sebrala odvahu. Konečně stanula až u té věci.
Obezřetně se dlaní přiblížila k hranici šedé hmoty, cítila, jak z ní sálá neznámá energie, hutná, téměř hmatatelná, žhavá. Dívala se na pohyb šedých oblak, nahlédla do té hltavé černoty. Zapomněla, proč tu stojí. Síla, co tu před ní proudila do nicoty a přitom zůstávala, jí učarovala. Možná by se toho mohla dotknout, zkusit, jaké je to na omak? Nebo trčit ruku do té temnoty?

„Jano!“ probralo ji naléhavé oslovení. S leknutím ucukla a ustoupila o kousek dozadu.

„Páni, je to vábnička! Málem mě to dostalo!“ Lehce hystericky se uchechtla a pak se rozklepala. Co by se asi stalo, kdyby ji Daniel neprobral?

Ucítila lehký dotek na své paži.

„Měl jsem to předvídat. Jsi v pořádku?“ zeptal se Daniel a pozorně se jí díval do tváře, sám se starostlivým výrazem s nádechem provinilosti.

„Naprosto,“ vydechla. Lež jako věž. Uvnitř se třásla zimou, div, že se jí nerozcvakaly zuby.

Vážně přikývl. Nevěřil jí, ale stejně jako ona věděl, že na útlocitnost není čas. Rozhodoval se k něčemu těžkému. Přejížděl pohledem tu děsivou past a bezděčně si mnul paži v místě svého znamení.

Promluvil chraplavě: „Tuším… vím, co to je. Je to dotek pradávné temné magie, jen malá ukázka. Už… jsem se s ní setkal, kdysi. Vím, jak ji zahnat.“

Jana naprázdno polkla. Tohle nebyla legrace. Mistr Mag má strach. Cítila ho, slyšela z jeho zdánlivě klidného hlasu.

Marek pokročil k otci, na předchozí rozepři už zapomněl. Obličej měl bledý a stažený úzkostí.

„Já… také vím. Je tady, neuvěřitelně přitažlivá. Nebudu moc platný, nevěřím si,“ promluvil a jen Daniel tušil, co to znamená. Nedohadoval se a jen přikývl.

Obrátil se k Janě. „Až budu u dveří, začni počítat do dvaceti. Jestli je do té doby neotevřu, jděte odtud.“
Janě trvalo chvilku, než jí došel pravý význam tohohle prohlášení. Všechno se v ní vzbouřilo. Co je tohle za řeči?!

„Když je to tak nebezpečné, proč nejdeme všichni od toho? Prostě to teď vzdáme a vrátíme se sem později, líp připravený,“ nadechla se a hledala nějaké argumenty, ale Daniel ji nenechal domluvit.

„Čas pro splnění úkolu se krátí. Ne jen tohoto jediného, zbývá nám toho ještě moc. A není nic, co bychom mohli připravit,“ mluvil naléhavě a nesmlouvavě.

Už mlčela. Pochopila, že nastal čas na tu vážnou část Velkého průšvihu.

Pousmál se na ni. „Věř mi! Věřte mi oba! To jediné postačí,“ řekl a obrátil se i na Marka.

Ten zůstával nehybný a svými ohromnými pěstmi drtil neznámého nepřítele, až mu na rukou nabíhaly žíly.

Postavila se vedle něj v očekávání věcí následujících.

Daniel rázně vykročil ke dveřím a bez jediného zaváhání vstrčil ruku, tu, na níž měl znamení řádu Mag, do temnoty.

Jana vyjekla leknutím a vzápětí i bolestí. Tetování se jí rozpálilo nesnesitelným žárem, který se šířil do celého jejího těla. Padla na kolena a hryzala se do rtů. Ne, nebude křičet. Má přeci počítat. Do kolika to bylo? Žár se změnil v neuvěřitelnou tíhu, tlačila ji do země. Vzpírala se tomu. Musí počítat.
Jedna. Přestává vidět, její zázračné, hnusné oči už neuvidí.
Dva. Počítá to ona? Ne, je to Marek.
Tři. Nikdy netušila, že dvacet je tak vysoké číslo. Stiskla levou rukou to proklaté místo, odkud všechno pocházelo, cejch čestné účasti v mocném Řádu.
Deset. A co její další člen? Zkusila prohlédnout tou hustou mlhou, co se jí snažila schovat muže u dveří. Podivně se nakláněl s rukou ponořenou kdesi v neznámu. Jakou hrůzu zažívá on?
Šestnáct. Začíná si už na bolest zvykat nebo ta polevuje? Ne, to Daniel! Vítězí nad tím.
Pošle mu světlo. To umí. Voňavé a jasné. Stačilo si ho vybavit a rozzářilo se, zničilo mlhu, zahnalo bolest i zmatek v Janině hlavě.
Vstala právě, když Marek dopočítal do devatenácti a Daniel se narovnal u obyčejných plechových dveří bez známky magie v okolí a unaveně se o ně opřel čelem.

Vydala se k němu na nejistých nohou.

„Už nikdy, ale nikdy, nepoužívej svou ruku k těmhle účelům!“ zašeptala a opřela se vedle něj o chladivý kov.

„Bylo to těžší, než jsem čekal,“ řekl sotva slyšitelně a pootočil se, aby na ni viděl.

„Ale někdo mi přispěl pomocí, s vůní skořice. Jsme propojeni, Jano!“

Vyčerpaně se usmál a pozvedl ruku. Znamení Mag pod jizvou měl krvavě rudé, jako by ho jím právě čerstvě označili.

„Někdy orkam nestačí,“ pronesl a ušklíbl se.


Žádná další vražedná kouzla, jen blikání staré zářivky a smutná prázdnota. Tohle by za plechovými dveřmi Jana nečekala. Na oprýskaném stolku ležela jediná, prachem nezasažená složka v pěkných, ale jednoduchých zelených deskách.

„Tady to Opusgumové trochu odbyli, nemyslíte?“ poznamenala Jana nervózně. Prázdnota byla nabitá mrazivou energií, která ji děsila.

Marek ji provrtal pohledem. Pořád ještě v něm cítila vzedmutou jakousi bouřlivou sílu, kterou úporně krotil.

„To venku vám nestačilo?“ zabručel.

Viditelně těžko snášel její zlehčující poznámky v tak vážné situaci. Jenže ona si nemohla pomoct. Buď povede hloupé řeči, nebo odtud s křikem uteče.

„Spoléhali na tu past,“ odpověděl jí zamyšleně Daniel. Už se opatrně skláněl nad Listinou a pomocí orkamu ji zkoumal.

„Zvláštní, jak obyčejně vypadá,“ pokračoval a téměř se dotkl zelených desek. Zastavil dlaň těsně nad nimi. „Jako většina nejnebezpečnějších věcí nebo činů. Těch, které zasáhnou běžný život, nenápadně, plíživě, ale s nekompromisní bezohlednou krutostí.“

Odtáhl ruku a narovnal se.

„Musíme začít,“ pronesl rozhodně.

Z kapsy dlouhého kabátu vyjmul tři malinké skleněné lahvičky a narovnal je do trojúhelníku na stolek před listinu. Každý jeho pohyb měl v sobě nezvyklou obřadnost. Na řadu přišel i kousek bílého plátna a tři drobné nožíky, vše uložil vedle laviček.

Jana fascinovaně sledovala jeho prsty, jemné a jisté. Netřásly se nervozitou z toho, co je čeká ani z právě prožitého boje. Byly to ruce mistra Mag.
Vzhlédla k jeho soustředěné tváři a klidným očím, jimiž přeběhl po připravených věcech a poté se otočil k nim.

„V této listině byla magická síla probuzena těmi, kteří znali tuto zemi už v prvopočátcích lidstva. Bytostmi krutými a naprosto odlišnými od lidského pokolení. Není tu pro ně místo a my nedopustíme, aby dál sužovali tento svět,“ promluvil slavnostně, vzal do ruky nožík a pokračoval.
„V každé naší buňce je uložena pradávná paměť, nesmazatelná a předávaná po tisíciletí z otce na syna a z matky na dceru. Je to vzpomínka na to, co v nás vzbouřilo magické síly. V každém z nás dřímá schopnost porazit bytosti z pradávna, Požírače.“

Daniel se odmlčel a vzal do ruky první lahvičku a odzátkoval ji. Obsahovala čirou tekutinu s omamnou vůní mořského vzduchu. Sebral ze stolku jeden nožík a zadíval se na Marka. Ten postoupil a nastavil Danielovi svou velkou ruku.

„A nyní je na čase tuto schopnost probudit,“ pronesl Daniel a lehce bodl vážného Marka do ukazováčku, objevila se kapička krve, drobná, jasně červená. Mistr ji zachytil do připravené lahvičky, tekutina v ní zajiskřila a změnila se na zlatou.
Vzduch v místnosti se oteplil, odlesky zlatavého světla přeběhly po zaprášených policích a šedých stěnách. Kouzlo bylo započato.

Jana, omámena silou okamžiku, nastavila svou ruku, projela jí vlna tetelivého tepla, když ji Daniel jemně uchopil a ani necítila, kdy se její kůže dotkla ostrá čepel. Další kapička, do další lahvičky. Kouzlo se znásobilo. Přineslo s sebou vůni borovicového lesa.

Daniel vložil uchvácené Janě do ruky poslední nožík. Jen na malý okamžik zaváhala, potom však učinila to, co předtím on. Poslední rudá krůpěj se změnila v jiskřivé kouzlo.

Všude po stěnách, podlaze i po nich samotných se mihotala zlatavá světélka, jako když si laskavé podzimní slunce hraje v třepetavých listech.

Daniel uchopil svou lahvičku a postavil se ke stolku. Marek s Janou udělali totéž a obstoupili tak Listinu. Zůstávala jediným ostrovem chladu, vyzařoval z ní.

„Temné ať zmizí v temnotě, světu ať náleží světlo,“ řekl prostě Daniel a nalil na Listinu obsah lahvičky.
To samé zopakovali Jana s Markem. Listina v okamžiku vstřebala blýskavé pramínky zlatistvé tekutiny, přitáhla všechna žlutá světýlka a do místnosti se vrátila šedivá ponurost.

Vir byl naočkován.