O osudu uvědomění.

V lese tak černém,
že není vidět vlastní myšlenky,
tak černém,
že rodí černooké pomněnky,
tak černém,
že ho horníci zkoušeli těžit
a tak černém
až se jednomu nechce věřit
šlo jedno tělo
a jedna duše.

Ta duše byla tak černá,
že tělu zkracovala kroky,
tak černá,
že kalila i stoky,
tak černá,
že tělu nakreslila vrásky
a tak černá,
že nebylo v ní lásky
a tělo
tahala za provázky.

To tělo bylo však tak znavené,
že smrt vyhlíželo v dáli,
tak znavené,
že jeho oči pomaličku tály,
tak znavené,
že tráva za ním vadla
a tak znavené,
že i hrdost před ním padla
a zvěř kolem
chřadla.

A pak, něco tuše
tělo nechtělo žít ve stínu své duše
tak se zastavilo
a duše se zastavila.
A srdce se zastavilo.