ČÁROVÝ KÓD 5. Kapitola:

Je před pátou hodinou a já stojím před Palořiným domem, teda před domem jejích rodičů, kteří jsou ještě v práci.
Proč se mám se Samurem setkat zrovna tady? Ví o tom Palora?
Dům Keiriwingových je moc pěkný. Má dvě patra se spoustou vzdušných oken, přívětivou žlutou fasádou a velké vstupní dveře ze něčeho bílého. Náš dům oproti němu vypadá jako chcípáček.
Stisknu zvonek u dveří a za pár chvil se ozve Palořin hlas.
,,Pojď dovnitř, Mio, je otevřeno. Už na tebe oba čekáme." řekne a její hlas spolu s šuměním umlkne. Naprázdno polknu. Co po mě chtějí?
Roztřesenou rukou sáhnu po klice a otevřu. Sakra, přece se nemám čeho bát, je to moje kamarádka a spolužák co mě zachránil před hodně děsivým zážitkem.
Při té vzpomínce se mi rozklepou kolena, mám je jako z rosolu. Zvládnu ještě vůbec chodit?
Kupodivu ano, doštrachám se do předsíně, tam ze sebe setřesu bundu, ani se neobtěžuju ji pověsit na věšák a jdu do obývacího pokoje odkud se ozývají dva hlasy. Jeden veselý a ukvapený a druhý příjemný a tichý.
Když vejdu do pokoje, tak oba utichnou. Palora sedí se Samurem v jedné sametově bílé pohovce těsně vedle sebe. Na konferenčním stolku před nimi leží roztodivné fotografie. Buď mám bludy a nebo jsem na většině z nich já?!
,,Posaď se Mio." vyzve mě Samur a já ho poslechnu. Teď si připadám jako neposlušné dítě, co od svých rodičů dostane co nevidět vynadáno. Třeba půjdu bez večeře spát...
Sednu si na křeslo naproti nim a čekám, co se bude dít. Ostražitě je oba sleduju.
,,Tak jo, co jste mi chtěli?" zeptám se. Mělo to vyznít zvědavě, ale vyšlo z toho něco mezi naštváním a mrzutostí.
Palora chytí Samura za ruku a něžně mu ji stiskne. On se na ni otočí a jejich pohledy se střetnou. Fakt mezi nima něco je. Kdyby nebylo, tak by to bylo hodně divné. Ve škole se sice tak k sobě sice nechovali, ale překvapení stále existují... Co bude dál, dozvím se, že mě moje máma má ráda?
,,Řekni jí to."
Co to sakra...? Teď se začínám hojně obávat, že se schyluje k něčemu vážnýmu.
Chvíli jim trvá než od sebe odtrhnou oči, ale jak se ke mě znovu Samur otočí, tak vypadá... no... starší. Mnohem starší. Kolik mu vůbec je?
,,Co se děje?" už to ani sama nevydržím a to jsem docela trpělivej člověk, zatím.
Samur vezme do rukou pár fotografií a podá mi je.
,,Poznáváš se?" zeptá se mě úsečně.
Srdce mi vypoví jeden úder.
Na první fotce jsem zachycená před dvěma dny, když mě honili ti grázlové z NN. Stojím uprostřed volného prostoru a zakrývám si oči. Na druhé fotografii držím plešounovi u hlavy jeho devítimilimetrovku a na poslední jsem vyobrazena jak odcházím domů, kolem leží mrtvoly a moje tenisky jsou důkladně položeny v největší kaluži krve.
Ani teď mě nemrzí, co jsem udělala.
,,Kde jste to vzali?!" osopím se na ně. Palora se na mě dívá pohledem, který u ní neznám, dívá se na mě pohledem plným pýchy.
Cože?
Samur mě propaluje pohledem a svírá Palořinu ruku, jenž má položenou na koleni.
,,Ty fotky jsem pořídil, když jsem tě sledoval. Nejspíš to zní divně, ale je to tak." řekne.
Sakra! On tam byl? Proč mi nepomohl? Co si o mě dohajzlu myslí? Nejspíš to, že jsem pořádná krvelačná mrcha, dokonalá masochistka... BOŽE...!
,,Asi máš hodně otázek, že? Doufám, že ti na ně budu moct odpovědět, ale nejdřív mě prosím vyslechni."
,,Do prdele..." procedím skrz zuby potichu. Kývnu na srozuměnou.
,,Dobře, " Samur si nervózně poposedne ,,nejsem tu,abych studoval, tos nejspíš pochopila, přijel jsem proto, abych tě odvedl na Základnu MaTia13. Jsou tam stejní lidé jako ty, jako já i jako Palora..."
,,Cože?! Moment moment, stejní jako my všichni, co jsme v týto mýstnosti? Tak počkat, v čem jsme stejný? Ty mě nepřipadáš jako já. To bych musela bejt vážn hodně slepá..." vyjedu na něj. Jsem naštvaná, naštvaná vystresovaná a nevyspalá.
,,Mio, uklidni se..." přeruší mě Palora.
,,Tys mu to o mě řekla?" nestačím se divit ,,Jaks mohla?!" vyjedu na ni, ale je to spíš hormonama, který se ve mě vzpouzejí a křičí.
,,Slíbilas, že..." začnu útočit.
,,Já to věděla ještě dřív než jsi mi to řekla, Mio. Tohle není sranda. Já i Samur jsme tady kvůli jednomu úkolu a ten je, že já mám najít co nejvíc lidí s příznaky jako máš ty a Samur nebo někdo jiný z řad MaTie13 je má bezpečně dovést na základnu, aby byli v bezpečí..." mluví s úplným klidem. Jak to dělá.
,,Hmmm.. jasně, v bezpečí. Výš co by bylo pro mě bezpečí? Kdyby jsi mi to řekla dřív, kdybych měla alespoň nějakou zasranou naději, abych věděla, že pro mě někdo přijde a že mě nezabijou. Ty máš život jednoduší. Tys nemusel nikdy utíkat jako o život a nemuselas zabíjet, abys nebyla zabita nebo chycena. Děte se všeci vycpat s tím vašim: Všechno bude v pořádku. Protože ono není, protože mě stejně za pár dní zastřelen, unesou a nebo znásilněj. Nevím co z toho je lepší...!" ječím na ně. Moje sebeovládání je v čudu. Prudce vstanu a chi jít domů. Napětí posledních dnů na mě doslova spadlo.
Samur se prudce zvedne a zastoupí mi cestu.
,,Nechte mě jít." řeknu. Zrovna teď mám největší chuť se schoulit do klubíčka, zavřít oči a spát. Odejít na chvíli z tohoto světa.
,,Posaď se Mio." řekne mi ostře Samur a probodne mě pohledem. Procedím skrz zuby hojnou dávku sprostých nadávek, ale sednu si zpátky ne své místo. Palora si sedne vedle mě a obejme mě jednou rukou. Položím si hlavu na její rameno, chci brečet, uvolnit všechny bolesti, ale nejde to.
,,Mio nemysli si, že jsem to neměla jednoduché, člověk na mé pozici musí projít velkou spoustou fyzických i psychických testů a to jen kvůli tomu, aby se dostal do ohraničených měst, kde je to pro něj tisíckrát horší.
Pomůžu ti dostat se do bezpečí, ale musíš mě i Samurovi důvěřovat, jinak to nepůjde. Slibuju, že jestli se dostaneš za Plot, tak bude vše lepší."
,,Kdy?" zeptám se a posadím se trochu normálně.
,,Nejdřív za týden, musím se zkontaktovat s ostatními, bude nás odsud odcházet víc." řekne Samur a promne si čelo. Teď vypadá na pětadvacet.
,,Tejden?!" začnu se divit nahlas.
,,Neboj, všecko bude dobrý, uvidíš." hlesne Palora.