Je lehké být Bohem

Oberon klesl na kolena, síla ho opouštěla, cítil, jak s každým pohybem, každým nádechem prýští pryč z jeho těla.

„Co se to děje?“ křičelo to v něm.

Zabořil třesoucí se dlaně do záhonku červených květů a polámal tak několik drobných rostlinek. Zaplavila ho vlna neuvěřitelné lítosti. Vždyť právě tyhle květiny Julie tak miluje. Jeho Julie. Našel ještě sílu otočit hlavu a podívat se k domu. Tam uvnitř, pár metrů od něj, byla jeho milá, družka jeho života. Slyšel ji, jak hraje na klavír, tón veselé melodie se mu zabodl do srdce.

Jak to, že o něm neví?

„Julie!“ pokoušel se zavolat, napínal hlasivky až k bolesti, ale nevydal jediný zvuk.

Svalil se na záda, svět se proměnil v rozmazané barevné šmouhy.

Tušil, co se stalo. Rozbolavělou, zoufalou hlavou mu letěla jasná myšlenka.

Moc na něj zanevřela. Odedávna ji vnímal všude kolem, přívětivou a přející, byla s ním od jeho narození. Nikdy ji neviděl a přeci jasně cítil její přítomnost. To Moc ho vedla laskavou rukou, ukázala mu, jak se učit, jak si hrát, pomáhala mu, když připravoval jídlo, připomněla, když byl čas ulehnout do postele. To Moc ho přiměla, aby poprvé oslovil Julii. Za každým jeho pokrokem, každou tužbou stála Moc. A teď to byla Moc, která ho obírala o všechno, co bylo jeho.

Melodie dozněla, na cestičce kousek od něj zakřupal písek pod něčíma nohama.

Zatajil dech, klíčící naděje mu vehnala do očí slzy. Přichází, jeho milá ho jde zachránit!

Kroky se u něj nezastavily, pokračovaly až k brance, slyšel, jak zavrzala v pantech.

„Ahoj, Julie,“ zazněl nakřáplý, směšně přeskakující hlas toho hloupého výrostka odvedle.

„Ahoj, Romeo,“ zavrkala dívka.

„Vypadni, ty smrade!“ křičel němě Oberon a škubl sebou, tolik chtěl vstát, aby mohl toho kluka vyhnat. Upadl však obličejem do vlhké země a nenašel sílu se ani pohnout.



Obtížně plnil plíce kyslíkem, už i tahle životní potřeba mu byla upírána.

Rozkašlal se a dostalo se mu do úst trochu hnusné hlíny. Vyplivl ji. Kdyby to tak bylo jídlo! Jakékoliv. Nejedl už tři dny. Moc ho odvedla z domu, nechala ho potulovat se po zahradě v zoufalé izolaci. Mnohokrát se pokoušel její vládu překonat, snažil se dostat zpět do domu, promluvit na Julii, když kolem něj procházela, ale Moc ho pokaždé s neoblomnou vůlí zadržela.

Oberon neslyšně zaskučel. Co od něho Moc chce? Čím se jí zprotivil? Vždyť jí byl vždy vděčný, vážil si jejích rad, nezpochybňoval ji, věřil v ni.

A ona mu bere všechno!

Upírá mu doteky, činí ho neviditelným, němým. Proč mu nevezme taky zrak a sluch, myšlenky a vzpomínky?

Květiny ho výsměšně šimraly na krku a on jako v horečce poslouchal, jak si Julie s Romeem vyměňují bezduché lichotky. Když se k němu donesl nepřeslechnutelný zvuk polibku, zatoužil, aby už tomu byl konec.

Jenže Moc byla krutá. Nechala ho v polobdění naslouchat veselému dívčímu smíchu a švitoření a co hůř, i přihlouplému a mutujícímu řehotu Romea. Vrátil se ve vzpomínkách ke svému prvnímu setkání s Julií, připomněl si, jak i on sám pronášel podobně hloupá slova. Dlouho pak nechával plout myšlenky, jediné, co mohl řídit, kam Moc nedosáhla, přesto právě ony mu působily největší bolest.



Pohltila ho tma. Ne, ještě nebylo po všem. Bylo prostě devět hodin. Věděl to přesně, tak jako to, že se okna všech domů za okamžik rozzáří teplým, nažloutlým světlem. Stalo se tak, svět se choval jako každý den.

Veselý rozhovor dvou mladých lidí se od Oberona vzdálil, v domě se rozeznělo rádio, zavoněla večeře.



Den jako každý jiný, jen pro něj už ne.



Cítil ji v zádech, byla chladná, stála nad ním a čekala. Tohle si nemohl nechat ujít, nechtěl, aby poslední, co uvidí, byla hlína. Té si patrně užije ještě dost. Sebral z každého zákoutí svého těla poslední špetičku síly a obrátil se.

Černou kápi měla staženou do tváře, pokud vůbec nějakou tvář měla a upírala na něj pohled, možná očí, možná to byl pohled přímo z nebytí. Nehýbala se, kosu přehozenou přes rameno. Dávala mu čas. Znala slitování, věděl to. Stačila by prosba bytosti, která ho miluje a Smrt se obrátí k odchodu. Zabloudil pohledem k rozsvícenému oknu, viděl siluetu dvou lidí v těsném objetí.

Moc ho oloupila o vše. Nebyl, kdo by za něj prosil. Nebylo nač čekat.

Smrt přistoupila o krok blíž, ještě chviličku zaváhal, pak na ni pohlédl a myšlenkou ji vyzval, ať to neprotahuje. Poslechla ho, zvedla svou kosu, napřáhla se a… .