Bezdomovec a panička 01

Další hnusný den na hnusným světě. Ondřejovi byla pořádná zima. Prohrabával se právě jedním kontejnerem a musel se při tom dost natahovat, což způsobilo, že se jeho obnošená bunda vyhrnovala a vnikal pod ní chlad. Dnes bylo opravdu sychravé ráno. Zima se už hlásila o slovo. Jaká bude Ondřejova první zima na ulici? To nevěděl, ale udělal vše pro to, aby ji přečkal ve zdraví. Nakoupil mnoho dek, několik samo hřejících polštářků a teplé oblečení ze second hendu. Tedy vše, co mu finance dovolovaly.

Ondřej nebyl běžný bezdomovec. Ještě před šesti měsíci byl podnikatelem, obchodujícím s realitami. Jenomže několik špatných rozhodnutí a několik půjček mu zlomilo vaz. Banky mu už nechtěly půjčit a on udělal asi největší chybu ve svém životě, když si půjčil u lichváře. Pak mu už šlo doslova o život a jemu nezbylo nic jiného, než všechen majetek prodat. Auto, dům, nic mu nezbylo. Stačilo to sice na zaplacení lichváře, ale stále měl velké dluhy u bank.
Naštěstí sehnal práci. Málo placenou a špatnou, ale aspoň měl na rozdíl od jeho kolegů, alespoň nějaký příjem. Byl takzvaným tajným bezdomovcem. Musel svému zaměstnavateli udat fiktivní adresu bydliště, jinak by práci nezískal. Podařilo se mu dokonce najít si i dobré „ubytování“ pod mostem, kde bydlel s jedním starším kamarádem. Ten jej také postupně zasvěcoval do života bezdomovců. Byl to on, který Ondřejovi řekl o nadějných kontejnerech u jednoho pražského supermarketu. Zároveň jej ale varoval, že konkurence tam bude velká.
A měl pravdu, jen co sem Ondřej nad časným ránem dorazil, už ho chtěli místní starousedlíci vystrnadit. Jeden se s ním chtěl hned i rvát ale léta bezdomovectví a chlastání krabicáků se na něm dost podepsala. Po jediné Ondřejově ráně pěstí a pádu na zem, kamsi odlezl a už se o nově příchozího nestaral. Ondřeje toto jeho malé vítězství potěšilo. A tak tu teď s ostatními hledá v kontejnerech poklady.

Vidí všechna ta auta a všechny ty konzumenty, kteří k nim spokojeně tlačí naplněné košíky. Jo, byly časy, kdy takhle nakupoval i Ondřej. Jednou za měsíc jezdíval se svou mladší přítelkyní, (která jej po bankrotu samozřejmě ihned opustila), k podobnému obchoďáku, aby zde nakoupil plný vozík jídla, různých dobrot a vín. Nostalgicky si vybavoval, jak potom u kasy platil pětitisícovkami a jak byl na sebe hrdý, když ostatní obdivně koukali na tu spoustu věcí, které si může dovolit a na jeho drobnou, světlovlasou přítelkyni, která byla po jeho boku do něho zavěšená. A teď páchne a přetahuje se s ostatníma chudákama o odpadky. Nouze vás naučí.

Musel uznat, že Alois, jeho ostřílený kamarád, měl pravdu. V kontejnerech byla spousta prošlých potravin, kterým ale vůbec nic nebylo. Dokonce tu bylo i vakuově balené ovoce. Ovoce a tedy vitamíny, to je na ulici výhra. Mnoha bezdomovcům z nedostatku céčka vypadaly zuby. A lhostejno, že to ovoce již bylo v některých případech trochu více natlučené, Ondřej bral všechno a strkal to do dvou velkých plátěných tašek. To si dnes s Aloisem dají do nosu! A možná zbyde i pro ostatní obyvatele jejich mostu.

Jen aby je odsuď nevyflákala ostraha. Jednou, když, novopečený bezdomovec Ondřej vybíral kontejnery, přiběhla na něho ochranka a zmlátila jej tak, že druhý den nemohl do práce. Pro ty mladé sráče z ostrahy to byla velká zábava! Nestačilo jim Ondřeje jen zmlátit teleskopy. Oni se na něho ještě museli i vymočit!!
Naštěstí, zde za supermarketem žádné kamery neviděl a panoval tu klid. Čas od času tu jen projel náklaďák se zásobami. Přesto si vyhlídl a zjistil únikovou cestu, kdyby se něco semlelo. Naštěstí, ostraha by se za ním asi neplahočila, spíš by se věnovala jeho kolegům, kteří byli v daleko horší formě a stěží by utíkali tak rychle, jako Ondřej.

Ondřejovo spokojené vybírání odpadků, přeruší až tichý zvuk přijíždějícího auta.
„Policajti,“ bleskne hlavou Ondřejovi. Tep se mu zrychlí, vyjede hlavou z kontejneru a ostražitě se rozhlédne. Nebyli to policajti. Na druhém konci jejich bezdomovecké jídelny, asi 60 metrů od Ondřeje zastavilo luxusní, vínové BMW.
„Kdo tady co pohledává? A proč by tady někdo zastavoval?“ ptá se sám sebe Ondřej. Kolem jedné strany vozu se seběhl hlouček bezdomovců. Ondřej moc neviděl, co se děje ale zdálo se, že nějaká ruka z vnitřku vozu střídavě některé bezdomovce posílá pryč a na jiné ukazuje. Ondřej už chtěl popadnout plné tašky a vytratit se únikovou cestou ale přece jen ho ovládla zvědavost. A tak se koukal, co se bude dít dál. Teď už u vozidla zůstali stát jen dva vybraní jedinci a zbytek se navrátil ke kontejnerům. Ti dva, stáli asi dva metr od zadního okýnka auta a světe div se, začali se objímat a líbat! Ano, dva staří a špinaví bezdomovci k sobě tiskli své fousaté tváře a líbali se.
Ondřej uslyšel z auta slabý ženský smích. Na těch dvou bylo zjevné, že to jejich líbání není zas až tak dobrovolné. Po chvilce Ondřej slyšel, že ta žena zase něco říká, ale nebylo jí na tu vzdálenost rozumět. Ti dva, tomu ale rozuměli.
Ondřej vytřeštil oči. Oba bezdomovci si začali v té zimě stahovat kalhoty. Jeden se opřel o nízkou zděnou rozvodnu a vystrčil na toho druhého svou chlupatou prdel. Ten druhý, zatím zběsile honící, k němu přistoupil zezadu a k Ondřejovu zhnusení, překvapení i zděšení zároveň, ho začal omrdávat! Ondřej nevěřícně zíral. A reakce ostatních přítomných? Někteří tomu nevěnovali pozornost, jiní se na to chvílemi dívali, ale nezdálo se, že je to udivuje.

„Děvka“ bezdomovec měl sklopenou hlavu a snášel rezignovaně přírazy svého druha. Tomu se to líbilo o poznání více a k Ondřejovi doléhaly jeho vzdechy. Po asi třech minutách, se ozval vzdech nejhlasitější, který oznamoval, že se aktivní bezdomovec udělal tomu druhému do prdele.
„Teda to je šílený,“ pomyslel si zmatený Ondřej. Když se nedobrovolní gay milenci od sebe odpoutali, ruka z auta vyhodila na zem před ně dvě bankovky a v tu ránu se béemwéčko dalo do pohybu. Oba chudáci si pak ze země vzali každý tu svou. A jakoby se nic nestalo, jeden, ten aktivní, se vrátil ke kontejnerům. Ten ošustěný se odklidli kousek stranou na trávu a začal se zbavovat nechtěného semene ze svého konečníku.
BMW se blížilo k Ondřejovi. Netušil, co bude následovat. Chtěl vidět jeho osádku, ale zároveň měl strach a chtěl se odvrátit. Strach zvítězil a Ondřej se otočil ke zdi supermarketu. Slyšel, jak auto pomalu projíždí kolem něho. Ta chvilka se neuvěřitelně vlekla. A pak auto zastavilo. Ondřejovi se opět zrychlil tep. Slyšel své silně bijící srdce a zaplavilo ho horko. Copak se z toho asi vyklube? Má se otočit? Slyšel, jak se stahuje okýnko. pak se ozval ženský hlas:

„Hej ty tam, nechceš si vydělat dvě stovky?“
Ondřej se otočil a pohlédl na tvůrkyni toho návrhu. Byla to dobře oblečená třicítka s kratšími blond vlasy.
„A co mám udělat?“ otázal se Ondřej. V duchu si však po tom, co tohle vyřkl dal pár facek. Je snad nějaký sluha? Opravdu je na tom tak špatně?
Proč jí radši neposlal do prdele?!
„Do minuty si tu přede mnou vyhoníš,“ dostalo se mu nekompromisní odpovědi z auta. Ondřej si chvíli nic nemyslel, ani nemohl, jaký to byl šok. Z jeho nečinnosti ho dostala až panička, když z časopisu, který ležel na sedadle vedle ní vyndala dvoustovku a výmluvně s ní zamávala.
„Tak co? Jdeš do toho?“ poháněla panička Ondřeje.
„No.. ehm..“ blekotal odpovědi neschopný zmatený a nervní Ondřej. Ty dvě stovky pro člověka v jeho situaci nebyly málo, ale zároveň na tom nebyl přece ještě tak špatně. Navíc, měl tady ty dvě tašky plné jídla, takže na pár dní měl vystaráno.
„Tak jo, dám ti…, dám ti čtyři stovky. Hmm?“ navrhla panička a začala listovat v časopise Vogue. Ondřej si při tom jejím listování nemohl nevšimnout, že snad za každou stránkou magazinu je zasunutá nějaká bankovka.

Tak jo,“ řekl Ondřej, sám překvapen svoji odpovědí. „Vyhoním si ho před vámi do…kolik jste to říkala…do minuty?“
„Ano, do minuty,“ odpověděla vzápětí panička a zlomyslně dodala: „Ale budu ti to měřit a když to nestihneš, nedostaneš nic.“
To byla ovšem výzva. Do minuty si vyhonit v té zimě a v tom vynervovaném stavu? Ale bylo nutné využít příležitosti k snadnému výdělku. Ondřej si rozepnul kalhoty a vyndal svého zalezlého ptáka. Panička si mezitím dala do úst dlouhou, tenkou cigaretu a zapálila si ji zlatým zapalovačem.
„Teď!“ odstartovala závod s časem. Pozornost teď rozdělila a sledovala střídavě Ondřejovu hoňku a ciferník svých luxusníkch hodinek. Ondřej se snažil seč jen mohl, aby si ptáka vůbec postavil. Hnětl si koule a přitom počítal vteřiny. „Ty Jsi tu nový že? Ještě jsem tě tu neviděla? zeptala se panička ležérně, jakoby mu chtěla překazit jeho snažení. Ani se nenamáhal s odpovědí a dál zběsile honil. Podíval se letmo do auta na paničku. Ta právě vyfoukla trochu cigaretového kouře, podívala se na hodinky a oznámila:
„Zbývá ti ještě dvacet vteřin, honiči.“ Trochu se ironicky usmála.
Pohled na ní Ondřeje v jeho snažení podpořil.
„Deset.., devět…, osm…“ začala odpočítávat.
Ondřej teď už věděl, že to stihne. Když se v odpočítání dostala na …“čtyři…“, ejakuloval vítězoslavně na asfalt. A protože měl důkladně naspoříno, byla toho vskutku impozantní dávka. Panička se trochu vyklonila z okna aby si to množství vystříkané na zem, mohla prohlédnout a zkontrolovat. Vyhodila nedokouřenou cigaretu z okýnka a pak se podívala s úsměvem na Ondřeje. Ten mezitím vymačkával poslední zbytky z močové trubice. Předala mu z ruky do ruky čtyři stovky.
„Doufám, že tě tu zítra zase zastihnu,“ pronesla na rozloučenou a pokynula rukou řidiči, aby jel.

Ondřej se ještě dlouho díval za odjíždějícím autem. Pak si uklidil ptáka a pohlédl na tu spoustu rozstříkaného semene. Opodál ležela nedokouřená cigareta. Dřív byl kuřák, ale co skončil na ulici, nějak jej ta neřest sama přešla. Nicméně teď tu cigaretu nesbíral kvůli nikotinu. Přepadl ho zvláštní pocit smutku nebo co to bylo…
Vzal těžké tašky a zamířil pod most. Chtěl vypravovat Aloisovi, co se mu přihodilo.