CHVILKA PSANÍ ÁRWYOVÝ//* aka úvaha o smrti

Vlasy nedbale stažené v drdolu, přičemž je co chvíli poryv větru rozevlaje, a prameny vlasů pak poletují kolem obličeje. Kolem obličeje, který je bělejší než sníh. Jen těžko uvěřit tomu, že původem nejsem albína. V tváři, od které se odráží paprsky slunce je vidět zklamanost a vyčerpanost, kterou má na svědomí spád událostí v posledních pár týdnech. Možná i měsících a rocích. Těžko jak říct jak dlouho se moje srdce rozpadalo kus po kousku. Asi dlouho. . .

Jenže dřív tu byl vždy někdo, kdo mě objal, kdo svým obětím zabránil rozpadu mého srdce, kdo uzavřel tu díru v hrudi. Ta díra v hrudi pálila, vzbuzovala pocit palčivé bolesti a bezmoci. Začala se ozývat vždy, když jsem to nejmíň čekala a potřebovala. Byla zlá a lstivá. Ozývala se, když jsem padala do depresí. Dusila mě na dnu.

A tak jsem šla s tou obrovskou dírou v hrudi. Spíš si tak zlehka vykračovala za rytmu hudby, která se mnou mé stavy prožívala. Hudby, ze které je cítit soucit, bezmoc, úzkost. Ááách. Hrála mi v hlavě šíleně nahlas. Slyšela jsem jen ji a slet posledních pár svých myšlenek. Připadalo mi, že moje smysly jsou mírně otupené. Při každé další nostalgické vzpomínce se ta díra ale ozvala. Rozlévala po mém těle záplav zloby a zuřivosti. To jsem nechtěla, já chtěla klid. . .

Šla jsem dál, nohy si dělaly co chtěly, jako by měly vlastní rozum. Já je neovládala. Skladba, která mi doteď hrála v hlavě najednou utichla. Zarazilo mě to a zneklidnilo. Hudba patřila do mého světa, do mého Árwylandu ! Teď jsem se začala bát, ticho mě mrazilo v zádech. Stála jsem na místě s hlavou zdviženou k nebi. Začalo mírně poprchávat. . . Bylo to příjemné. Veškerou svou energii jsem soustředila na to, abych opět slyšela tu hudbu, abych dokončila co jsem začala. Síla mé vůle mě nezklamala a za chvíli se ozvala má další milovaná píseň. Nehrála ale jen v mé hlavě, hrála všude kolem mě ! Přinejmenším v okruhu pár kilometrů. Cítila jsem jí až do morku kostí.

Mračna se začala stahovat do tmavých děsivých spirál a déšť přidal na síle. Mě to nevadilo. Odjakživa jsem déšť zbožňovala ! Po tváři se mi rozhostil úsměv. Byl nenucený, upřímný. . .byl svůj. Těšila jsem se, vážně jsem se těšila. Na ten pocit úlevy, svobody a snad i radosti.

Jak přesně definovaný pocit, když jsem si slibovala všechny tyto dohromady? Čeho se snažím dosáhnout nejvíce? Je to úleva, radost nebo svoboda? Radost či štěstí? Dá se vůbec o štěstí bavit ve spojitosti se smrtí? Dá. A zatímco někomu to přijde smutné, mě to nadchlo. Ano, nadchla mě vlastní smrt. A nebo, ne doslova smrt, nýbrž ta euforie pocitů o které usiluji jako o život, v tomto případě opačně.

Rozhodně jsem zvrhlá. Ale ani kapku odvážná. Ne! Podle mého smrt nevyžaduje moc odvahy, jde o to nechat ze sebe všechno spadnout. Nechat nadobro a nenavratitelně rozsypat kousky duše a brát to tak, jak to je. Brát to tak, že naděje došly, lepší zítřky neexistujou a zázraky se nedějou. Zkuste mi jen naznačit, že jsem pesimistická. Zabiju vás.

Byla jsem jedním z nejoptimisnějších lidí co byste mohli poznat. Zářila jsem radostí, měla jsem pro každého otevřenou náruč, slzy štěstí, polibků nespočet, rad na tisíce, pomocné ruce vždy na blízku. Jen mé srdce fungovalo na principu " dám ti radost- vrať mi radost, a já budu žít" Lidé jsou nevděční, sobečští, narcističštví, zlí a podlí. A díky tomu jsem na tomhle skvělém principu ztroskotala a skončila tam, kde jsem právě teď. Určitě to má na svědomí i kapka nezralé nesebedůvěry v sebe samu a vlastní nespokojenost. Jen to nevidím jako hlavní důvod toho, co se teď chystám učinit.

Stojím na útesu. Pořád prší a svěží studený vítr mě šlehá do tváří. Vybavuju si všechno, co si vybavit chci. Vzpomínky, lidi, věci, vůně, radosti a bolesti. Díra v hrudi to tuší. Donutí mě rozpřáhnout ruce a nadechnout se z plna plic. Tvář otáčím do nebe s tím nejupřímnějším úsměvem, jaký se mi kdy podařilo vykouzlit. Jsem Š Ť A S T N Á ! Vydechnu. . .Díra v hrudi? Kde je?! Ta mě donutila dojít sem na útes a konečně utnout tu bolest. Díra v hrudi není, ztratila se při hlubokém výdechu štěstí z mého těla. . .necítím jí. co teď?

Spadnu bezradně na kolena a zjišťuju, že nevím co mám dělat. Tohle jsem nečekala. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. Jaktože je pryč? Proč tu teď není to utrpení, které mě k tomuhle záchrannému rozhodnutí dovedlo. Klečím s hlavou v dlaních a usilovně přemýšlím. . .ano, ano, ANO! mysl bez duše nežije. díra v hrudi byla tisíce malých kousků zbytku rozlámaného srdce, které ze mě odlétly. Odlétly pryč, nadobro! A má mysl je připravena být svobodná, svobodná avšak jinde. Ne na zemi. Tady, kde ke všemu došlo, ač nemuselo. Mezi lidmi, kteří nesou na mém životě největší podíl strastí.

Postavím se, bosýma nohama se rozeběhnu po mokré trávě plné dešťových kapek, usměju se nad mraky nad sebou, popadnu své krásné šaty a skočím z útesu! Padám. . . Spíš letím. Už nejsem lidská bytost. Zbavila jsem se všeho. Jsem svobodná. Svobodná múza, která si to míří tváří v tvář smrti. Mrtvá múza. Mrtvá a nadmíru spokojená.

Tečka.