Tiše toužit

Na nedalekém kostele odbily hodiny další celou a na chvíli tak umlčely ticho, které v pokoji panovalo. Mohly být tak dvě ráno, ani jeden z nás v tu chvíli na čas moc nemyslel. Nebyl důležitý, ne teď. Ano, on možná zítra bude mít problémy s tou jeho, jak to že nepřijel v noci k ní, jak sliboval, kde byl a s kým. Kdyby se teď zvedl a odešel, veškerým výčitkám by se vyhnul. Ale já věděla, že to neudělá. Jakkoliv nepříjemné to pro něj zítra bude, nestálo mu to za to. Za noc strávenou se mnou. Ačkoliv se nic nemohlo stát, žádné hrátky, žádný sex. To jsem mu ujasnila ještě večer. Jasně jsem mu řekla, že chci vědět, jestli se mnou dokáže strávit pár hodin bez toho, aby se mi snažil vrazit ptáka mezi nohy. Jedině tak poznám, jestli vůbec stojí za druhou šanci. Souhlasil, a skutečně se o nic nepokoušel. Ani když jsme se přesunuli do postele, ani když šly dolu trika, kalhoty, podprsenka. Jakoby o nic nešlo. Přesto bylo jasně vidět, jak se mu oči ztemňují chtíčem. Chtěl mě. Ale nehodlal si mě vzít jako jindy. Poprvé za ty měsíce se staral i o to, co chci já.

Ležela jsem na něm, naše kůže se vzájemně otíraly jedna o druhou a já tak mohla cítit, jak se mu zrychluje tep vždy, když mu pohlédnu do očí. Nebylo třeba mluvit. Slova jsou prázdná, zbytečná a často člověka zradí. Nikdy nevíte, kdy ten druhý lže. Zato oči, doteky, vzájemná chemie, jiskření – vás nezklame nikdy.

A tak všechno to, co by se dalo vyslovit čtyřmi slovy, viselo ve vzduchu, jako hudba dotvářející atmosféru, ta energie ležela na nás, dotírala na naše smysly, nutila nás se toho druhého dotýkat. Pod jejím vlivem jsem zvedla svou dlaň a začala ho s ní hladit po těle. Bože, jak já to jeho tělo milovala. Žádné vybledlé neosmažené kuře s rozinkami místo bradavek, ale snědá kůže skrývající jižanský temperament, další znak jeho osobnosti. Vždycky byl tak trochu moc temperamentní, všechno moc prožíval a dramatické scény zvládal jako nikdo jiný. Ale když napřel ten svůj charakter správným směrem … Vášnivějšího milence jsem neměla. A nejen milence. Jakmile na něj přišla touha, každý jeho dotyk, každý jeho pohled, sebenevinnější polibek, byl doslova nabit chtíčem. Stejně jako teď.

Ale dnes to bylo něco jiného. Nebylo to zvěrstvo, ta živočišná touha rozdat si to teď a tady, šup šup a je hotovo. Ne. Dnes ve vzduchu viselo kromě chtíče i něco jiného. Něco tak jemného a zároveň intenzivního, jakýsi zvláštní pocit uvnitř mě. Láska, oddanost.
Ani jeden z nás by to přitom v životě nepřiznal, nevyslovil nahlas. Ale stačilo se mu podívat do očí a věděla jsem, že mě miluje. Že by pro mě spasil svět. Ten pocit mě bral v kolenou, způsoboval mi motýlky v břiše a sotva jsem dokázala neuhnout pohledem. V životě jsem si nepřipadala tak slabá.

Bylo to zvláštní. Kombinace lásky a touhy se vznášela nad námi a postupně se nám provrtávala do myslí a srdcí. Jeden chtěl druhého, ale ne za cenu zničení kouzla té chvíle. Chvíle, která trvala už šest hodin. Jen tak jsme leželi, vzájemně se dotýkali a líbali, a nasávali to jiskření mezi námi. Jako když vejdete do obchodu s pralinkami a ovane vás neodolatelná vůně čokolády, a vy byste nejradši celý den jen stáli a vnímali to nádherné aroma, aniž byste ochutnali byť jediný bonbon. Neuvěřitelný, nádherný pocit. Zapomenout na všechno a oddat se tlukotu jeho srdce..