přidáno 24.05.2013
hodnoceno 2
čteno 937(11)
posláno 0
Brouzdám si sám
v samotách vlastního ticha,
neustále narážím na lidský labyrint.

V rukou klíč,
co tiše dřímá,
ví snad ten,
kde je klíčová díra?

Právě přímo předemnou,
prázdné stíny krokem jdou.
Siluety na stříbrném podnose,
hned lapou mi po tváři,
v mžiku po noze.

A jejich těsné spáry,
sbíjí prkna dohromady,
co to má znamenat, co to je?
Jsou to snad máry?
Jízlivé to čáry?

Neb jsem sám,
tak nemám stání,
či je to fakt
a nebo pouhé zdání.

Jsem vyvrhel,
jsem pozdní sběr vína,
prázdný džbán
ač rád bych svět poznal,
ostatními jsem vždy nevítán.

Přitom všecken milý lid,
beze mě by neměl klid.
Sázím s nimi šach a mat
a stále dlouze pikám tak,
jak jinak když jsem kat?!!
přidáno 25.05.2013 - 14:48
některé jednotlivé verše jsou moc povedené a originální,ale jak psala Yana,nejdou vždycky k sobě a nedávají mi pokaždý smysl,ale možná to je jen nepochopení z mé strany.Chyby neřeším....sám je dělám taky :)
přidáno 24.05.2013 - 23:50
už jednou si napsala myslím jednu morbidní báseň, něco se smrtí, byla povedenám tahle má moc dobrá místa, ale jako celek na mě působí tak nějak necelistvě a máš tam chyby

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pro (ti) lid (u) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Večer s dikobrazem
Předchozí dílo autora : Než ulehnu do trávy

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming