Víla

Dnes v noci měl jsem sen,
byla v něm krásná víla,
letěla skrz pole a len,
zastavila se a povídala.

Vlasy rudou barvou plály,
očka louku připomínaly,
na krku zlatavý šperk,
jejího života směr.

Její hlásek jako nejkrásnější píseň,
co hraje při východu slunce.
Já přál si příběh neměň,
neber toho všeho konce.

Však vílu držet nejde,
ona svobodu chce.
Můžeš jí hýčkat a hřát láskou srdcem,
ale i tak ti časem poví, sbohem.

Plakal jsem, když uletěla
a stále ji chci zpět.
Ona říká, že dělala, co mohla,
bohužel prý nechce trpět.

Trpět něhou, láskou a důvěrou,
pořád, že bolí jí to mocně.
Však já pořád věřím s hlavou vztyčenou,
že zas jí řeknu: „Miluji Tě!“