To jméno nikdy neříkej! 5. kapitola "Jméno"

Jana seděla u pootevřeného okna a vdechovala chladný venkovní vzduch. Strávila u Šedivoje už druhý den. Splnila příkazy svého znamení a teď si dopřávala odpočinek v pohodlném starém křesle v obývacím pokoji a nechávala myšlenky v přeplněné hlavě volně plout.

Uplynulá neděle, zasvěcená povinné četbě, uběhla v příjemném poklidu. Skloněni nad malou černou knihou se s Šedivojem probírali nepříliš zajímavými stránkami věnované jen a jen moci.
Kapitolu za kapitolou odhalovali různé způsoby jejího získání, udržení a využití. Kniha nezamlčovala ani možné nečisté cesty, od kouzel zlé magie po použití lsti a síly.

Cest k uchopení neviditelné pradávné síly, neodolatelné pro lačná, silná či ctižádostivá srdce, je mnoho. Volba způsobu je jen a jen na čaroději samotném. Zvolí-li jeho srdce sluneční stezku, pak bude v jeho stopách dál žít minulé i přítomné v plné kráse a nezraněno nebo zvolí temnotu a zmar.
Proto, než začneš magii ku prospěchu svému užívat, nenech se klamat rozumem, který ti tebe krásnějšího skutečnosti staví. Obrať se k zrcadlu srdce, v nejhlubší zákoutí, co skrýváš před sebou a teprve, když tam nenajdeš pýchu, zlobu, chamtivost, krutost, teprve pak snad máš k tomu právo.
Tvá touha po moci tvoří kouzla, ne slova a zaříkadla. To tobě moc činí dobře. Prospívá-li i ostatním, jsi na dobré cestě.

Toto hlásal mravokárný úvod krouceným starým jazykem.

„Začíná to napínavě,“ ucedila Jana kousavě, „vážně by mě zajímalo, co tak důležitého v téhle knížce je.“
Šedivoj se na Janu shovívavě usmál. „Nebuďte tak nedočkavá. Čtěte dál.“

A tak četla. Lámala si jazyk na složitých větách, luštila odborné názvy z oblasti magie.
Konečně daleko za polovinou se objevila kapitola, jež ji, doposud mlčící, tetování donutilo přečíst hned dvakrát.

Jeden z účinných způsobů, kterak dospět k moci, spočívá v prastaré magii. V dnešních časech mylně pochopen, ba dočista zapomenut. Magie jména.
Tolik let už slýchávám mezi prostými čaroději názor, že patřičným vyslovením jména některé osoby, získáme nad takovouto osobou moc. Pravdou je úplný opak. Vyslovíme-li jméno, řádně magicky připravené, zesilujeme moc nositele jména. Častým užíváním toho jména se pak sami můžeme dostat přímo do područí jeho nositele.

Následoval podrobný popis, jak jméno připravit.

Dočetli knihu do konce, na jiném místě už je však tetování nezastavilo. Pominulo i mnoho ohavných návodů k získání vlivu na druhé osoby, zahrnující dokonce i lidské oběti.

Proč? To bylo to, co se jí honilo hlavou, když zdánlivě poklidně posedávala u okna. Proč ho zajímá tenhle způsob?

„No, řekni, ty zpropadená věci, proč sis vybrala tuhle pasáž?“

Odpověď nepřišla od hlasu v její hlavě, ale od někoho z masa a kostí. Šedivoj přišel do pokoje, posadil se do křesla a s pohledem upřeným na svoje velké ruce začal nahlas přemýšlet:
„Velké zlo potřebuje vždy získat mnoho moci. Ovládat ostatní, čerpat z nich sílu, ta ho živí jako dřevo oheň. Jak nenápadně dosáhnout moci pod dohledem kouzelníků z vlády? Jakým způsobem? Nějakým odporným násilným? Složitými a lehce vysledovatelnými magickými rituály? Ne. Pozvolným a nejlépe zapomenutým způsobem. Jsem si jistý, že hledáme toho, kdo užívá magii jména.“
Šedivoj se podíval na Janu a v očích měl zvláštní směs obav i úlevy.
„Už jsem si myslel, že jsem doopravdy nemocný, když v hlavě tak dlouho spřádám nitě podezření a nemám jediný důkaz. Tak moc času jsem s tím strávil. Užíralo mě to,“ přiznal tiše.
Najednou byl Janě velice blízký. Pokusila se představit si ten boj, jaký musel svádět sám se sebou, ty pochybnosti o sobě samém, o svém rozumu. Pět let je strašně dlouhá doba.
Chápala, jak je pro něj důležité, že konečně narazil na skutečnou stopu.

„Zní to všechno logicky, ale máme vůbec šanci někoho takhle neodhalitelného najít?“ zapochybovala Jana.

„Konečně můžu vyrazit správným směrem, pátrat úplně jinak, než jak jsem se o to pokoušel dodnes.“

Šedivoj jevil známky jistého fanatického nadšení, které s ním Jana nemohla sdílet. Nechtěla stopovat jakési Velké zlo, netoužila po tom, na něj narazit. Co by pak asi tak udělala? Řekla by: „Ha, mám tě. Tak to jsi ty, věděla jsem to. Jsi Velké zlo, okamžitě se polepši!“ To by bylo asi to jediné, na co by se zmohla. Mohla by ovšem použít i nějaká hodně sprostá slova. To by ho dostala. Jasně!

Provrtávala Šedivoje podmračeným pohledem. Chvilka čisté sympatie k tomuhle alchymistovi byla pryč. Proč se zrovna ona dostala do takové kaše?

„Nejsou to pro vás dobré zprávy, že?“ poznamenal Šedivoj, když přestal vykládat o jejich radostných vyhlídkách a postřehl Janin výraz.

Ušklíbla se. „No, nejsou. Jenže ono je to nakonec úplně jedno. Jestli se tahle věc rozhodne,“ zamávala Šedivojovi před nosem rukou se znamením, „předloží mě klidně tomu Velkému zlu jako svačinku.“

***


Nemohla uvěřit tomu, že se po všech událostech uplynulého víkendu opět vrací do všední rutiny kancelářského života. Zůstávala pořád v lehkém šoku a zmatená. Cesta do práce jí trvala dvakrát tak dlouho než jindy.
Copak mohla jen tak odejít z metra? Hned po tom, co vystoupila ze své soupravy, uviděla na protějším nástupišti zvláštní skupinu drobných mužíků v černých ošoupaných pláštích, zaujatě je sledovala. Naprosto suverénně došli až na konec perónu a pak prošli dál do tunelu, až jí zmizeli z očí. Několik vteřin na to se v tom tunelu objevila světla přijíždějícího metra. Jana s hrůzou očekávala, že vlak mužíky rozmašíruje, nemohla už nic dělat, jen si zacpat uši a zavřít oči. Souprava dobrzdila a Jana se nedočkala žádného povyku. Opatrně pootevřela oči a zjistila, že k ničemu tragickému nedošlo. Klidnila rozběhnuté srdce. Co to zase bylo? Setkala se s pohoršeným pohledem nějaké ženy v kancelářském kostýmu, které Janino podivné chování neušlo. Zamračila se na ni a pak radši z metra rychle odešla.

Venku to nebylo o moc lepší, ulice byla plná krásných obchodů Dávných se všelijakými Janě neznámými věcmi, zastavovala se tedy a prohlížela si je ve výlohách, nakláněla se až ke sklu a četla si různé reklamní nápisy. Pak zjistila, že pohledem Slepých to není výloha, ale obyčejná oprýskaná zeď. Muselo to tedy vypadat, že ze vzdálenosti deseti centimetrů zaujatě zírá na praskliny v omítce. Paráda!

Když konečně dorazila do kanceláře, cítila se totálně zničená a lehce naštvaná. Na otázku kolegyně, jaký byl víkend, se zmohla jen na neurčité zamumlání a raději utekla do kuchyňky udělat si pořádné kafe s hromadou cukru. Zdálo se, že teď ho má zvýšenou spotřebu.
Kancelář a celé její osazenstvo se skládalo kompletně ze Slepých. Prima. Aspoň něco.

Nechtělo se jí pracovat. Myšlenkami bloudila venku, u Šedivoje a u černé knížky. Na stole před ní ležela kupička papírů, tak jak, je tam nechala v pátek a zdála se ještě odpornější. Papíry páchly o mnoho víc, mrtvolná zatuchlina už prolnula kanceláří a Jana nechápala, že se o tom kolegyně ještě nezmínila. To přeci musela taky cítit. Nebo to zase bylo něco, co vnímá jenom Jana? Radši se Zdeňky na nic neptala a se zaťatými zuby se pustila do jejich zpracování.

Kolem desáté se objevila šéfová. Jindy perfektně upravená žena teď měla pod očima tmavé kruhy, vlasy zplihlé. Ta asi měla taky perný víkend, napadlo Janu, dál už se tím ale nezabývala, protože šéfová mluvila na ni:
„Máte tu Opusmagnum hotovu? V půl druhé tu bude pan Šeda, to je ředitel společnosti Opusmagnum, a potřebuje výsledky. Perfektní a bez chyby, je vám to jasné?“
Jana vážně zauvažovala o tom, jaké drogy může šéfka brát. Mluvila zběsile rychle, zajíkala se a zdálo se rozjařená a vyděšená zároveň.
„No, mám to rozdělané,“ přiznala Jana opatrně.

„Jak je to možné? Včera, tedy v pátek, jste měla spoustu času, Opusmagnum je důležitý klient, jak jste mohla jen tak odejít domů?! Tak honem, pospěšte si! Ředitel si potrpí na přesnost, potřebuje výsledky společnosti Opusmagnum co nejdříve!“
Bylo to jasné, její nadřízená v něčem jede. Poulila na Janu lesklé oči a málem na ni ječela.
A pořád mlela to své Opusmagnum. Snad Opusguma, ne?
„Mám toho už jen trochu, budu to mít včas,“ snažila se Jana ženu uchlácholit v obavě, že by tu mohla povykovat ještě dlouho. A to fakt nepotřebovala, dneska ne.

Naštěstí to zabralo a šéfová odešla. Uf. Proč se zbláznil i její obyčejný svět?
Pokusila se na to teď nemyslet a zabrala se do práce. Zatím si stále nebyla jistá tím, čím se firma skutečně zabývá. Nakupovali nějaké konzultační služby a prodávali poradenství. Přišlo jí zvláštní, že v textu každé faktury se vyskytovalo jméno firmy. Třeba „fakturujeme vám konzultační služby Opusmagnum v rozsahu deset člověkohodin“ nebo „konzultace akce Opusmagnum“ či nějak podobně. OPUSMAGNUM! Bože, zvrzala jim název!

Špatné jméno na ni koukalo z počítače i ze všech tisků. Neměla šanci to opravit, bylo za deset minut půl druhé. Šéfová ji přizabije. Ale stejně je Opusguma lepší, než nějaké Opusmagnum.
Urovnala potřebné výkazy do destiček a všechno to, i s popletenou Opusgumou, pěkně zaklapla. Doufala, že ten člověk, Šeda, bude podstatně normálnější než šéfová. Nebo by mohl špatně vidět a chyby si nevšimnout.

Krátce po tom byla povolána do zasedačky. Vzala s sebou celou tu složku s výsledkovými tabulkami a byla i docela zvědavá na nového klienta. Zvědavost ji přešla těsně přede dveřmi zasedačky. Jestli papíry páchly, pak zřejmě načichly od jejich majitele. I přes zavřené dveře cítila ten mrtvolný zápach. Spolu s nepříjemným čichovým zážitkem se dostavil nevysvětlitelný a intenzivní strach. Zježily se jí chloupky na rukou a kůže na hlavě jí začala mravenčit. Než stačila strachu podlehnout a uprchnout pryč, otevřely se dveře a šéfová ji vtáhla dovnitř.
Muž z Opusgumy byl Dávný. Měl na sobě dlouhý šedý kabát a na hlavě něco jako fez. Byl menší než Jana, hubený, pod směšně střiženou šedou ofinou měl bledý obličej, který by nikdo nebyl schopen považovat za legrační. Ani náhodou. Chladný a vypočítavý. A bylo tu ještě něco víc. To Jana odhalila za malinkou chvíli. Přijala podanou ruku a jen vzdáleně slyšela, jak ji šéfová představuje. Jakmile se totiž její ruka setkala s tou návštěvníkovou, Janu zaplavila touha, temná, mocná a zlá. Měla jasný cíl. Na ničem jí nezáleželo, jen na jejím cíli. Pohrdala celým světem. Celý svět byl její hračkou. Stačilo pár vteřin a Jana znala návštěvníkovy pocity. Nějak se jí podařilo zachovat klidný výraz a vymáčknout „těší mě“.
Celé jednání pak přečkala ve stavu otupělosti, jako by se ho ani neúčastnila. Na ničem, co se tam povídalo, nezáleželo. Tenhle Dávný byl zlý, to po čem toužil, byla moc. To si dovedla sesumírovat i ve své obluzenosti. Opakující se názvy firmy, zdánlivě zbytečně. Nikoliv však příliš nápadně. Tohle bylo skoro k smíchu. Získává moc skrz obyčejné papíry Slepých. Kolik jen se najde lidí, kteří opisují a říkají to jedno jméno. Kolika rukama to prochází.

„Takže dva týdny by měly stačit. Jana Vám samozřejmě bude k dispozici,“ říkala právě šéfová. Tahle slova probrala Janu z vyděšených mrákot. Cože?!
„Dobře. Ať se zítra dostaví v půl osmé do našeho archivu. Jeho adresa je stejná jako sídlo firmy,“ pronesl muž studeně. Ani nebyl schopen oslovit přímo Janu. Ne, že by po tom toužila.
„Domluveno,“ řekla šéfová a upírala na návštěvníka zbožný výraz, jako nějaká fanynka na koncertu dívčího idola.
To Janě na klidu nepřidalo. Snažila si vybavit, kolikrát už šéfová použila název firmy. Kolikrát stačí, aby se dostala do jeho vlivu? Vypadalo to, že už je jím obluzená. Muž odešel, aniž by se na výsledkové výkazy byť jen podíval a aniž by se s Janou rozloučil, za obojí byla vděčná. Divila se, jak jen dokázala udržet normální výraz v obličeji, když se uvnitř třásla odporem a strachem.

Potřebovala se uklidnit. Schovala se proto na záchodě. Nebyla si jistá, jak dlouho by ještě udržela svoje nervy na uzdě. Stačilo, že musela ještě vyslechnout šéfovou, kterak jí opakuje instrukce na příštích čtrnáct dní. Její úkol byl vyhledávat doklady, jejichž dlouhatánský seznam teď ležel u ní na stole. Měli nějaký interní audit a nejspíš na tu práci nesehnali vhodnějšího otroka. V Janě pokaždé zatrnulo, když šéfová zopakovala název firmy. A že ho opakovala často a s gustem.
Teď seděla na zavřeném poklopu toaletní mísy a snažila se ovládnout paniku. Nic jí v tom nepomáhalo znamení, které se zase probudilo a v pozadí jejích myšlenek si prozpěvovalo: „Máme ho! Máme ho!“
Nakonec ho němě okřikla: „Vím, vím. Tohle by nepřehlédl ani větší tupec než jsem já. Bojím se, chápeš. Copak jsi z něj necítil to zlo? Je nebezpečný.“
„Cítil jsem vše skrz tebe. Jsi sensitivní. To je dar. Bez něj bychom ho neodhalili. Rozhodně ne tak rychle.“
„Myslela jsem, že to způsobuješ ty. Ale to je jedno. Co si představuješ, že udělám? Co můžu udělat? Neměl sis najít lepší nástroj spravedlnosti? Někoho Dávného?“
„Ty jsi Dávná. Ale on o tom neví. To je naše výhoda. Máš šanci získat další informace.“
Jana si položila hlavu na kolena a zacpala si uši.
„Nesmysly. Mlč už! Mám jen malý kousek k hysterii. Musím se uklidnit.“
Poslechlo ji. Vydýchala se. Vstala, opláchla si obličej ledovou vodou. Udělá, co musí. Ono jí nic jiného nezbude. Jedním si ale byla jistá. Nikdy přes její rty neprojde slovo Opusmagnum.