Jablko nepadá daleko od stromu

Znáte ten pocit, když za krásného slunečného podzimního dne si ležíte s nohama křížem na dece v trávě a vychutnáváte si poslední teplé sluneční doteky? Určitě znáte. Je září, do školy se ještě moc neučíte, a pokud učíte, tak jenom proto, aby se neřeklo, že se flákáte někde venku. Celý svět vám připadá krásný a dokonale harmonický až do té chvíle, než se otevře okno, ukáže se hlava jednoho z rodičů a vy uslyšíte jen: „Zase nic neděláš. Co jiného se dá od tebe čekat? Už ať si na nohách a běž posbírat jablka. Kdo to má všechno dělat místo tebe?“ Kdo jiný by to měl dělat než já. Brácha jezdí někde na motorce za holkama a ségra si zrovna nalakovala nehty. Ona to tak dělá vždycky, když má jít něco dělat. Člověk by řekl, že to těm rodičům dojde, že to dělá schválně, ale ono nedochází. No co. Tohle bývá úděl nejmladšího ze sourozenců. Pomalu se zvedám a jdu teda něco dělat opět jenom proto, aby se neřeklo. Dojdu k naší vzrostlé jabloni a říkám si, že kdyby uměla mluvit, tak by mohla o naší rodině napsat další vydání knihy Sága rodu Forsytů. Jen to ne. Stačí, že to zažívám já. Klekám si na zem a začínám sbírat a třídit jablka. Ta potlučená a škaredá do jedné přepravky a ta krásná a dokonalá zase do druhé. V jednu chvíli se mi do ruky dostanou dvě zcela odlišná jablka. Jedno je překrásně červené a tak akorát k nakousnutí a to druhé upřímně vypadá tak nic moc. Vtom mi hlavou probleskne zvláštní myšlenka. Obě dvě jablka jsou z téhož stromu, obě z té stejné jabloně, a přece je každé jiné. Kdyby si ta jabloň mohla vybrat, jaké by je chtěla mít? Jednoznačně by je chtěla mít všechny bez sebemenší chybičky. Zasněně se podívám k našemu domu a vidím rozčílený obličej mé mámy, neboť jak si tak přemýšlím, zapomněla jsem sbírat a třídit, tudíž produktivita mé práce klesla a to se mamince nikdy nelíbí. Opět se vracím ke své dnešní práci, zároveň však dál rozvíjím svou úvahu. A jak je to vlastně doopravdy s rodiči? Jaké by nás chtěli mít? Všechny stejné a perfektní? A co když nejsme a nikdy nebudeme perfektní, nebudou nás kvůli tomu mít rádi? Někdo si životem bezstarostně proplouvá, někdo se jím nechá vláčet, ale tak jak tak v každém z nás jsou stopy našich rodičů. Vždyť kdo nechtěl jako malý být právě jako oni? Každému miminku se říká, jestli je podobné víc mamince nebo tatínkovi. Vypadáme jako oni, chováme se jako oni, jen vyrůstáme v jiné době a ovlivňují nás jiné věci. Můžeme se změnit, nemusíme být ti nejdokonalejší, nejchytřejší a nejúžasnější na světě, ale pořád budeme jejich děti a oni budou tím naším stromem, od kterého nepadáme daleko, ke kterému vzhlížíme a který můžeme vždycky obejmout.