Navěky sám

Stal jsem se jejím andělem už v den jejího narození. Stal jsem se jejím přítelem, navštěvoval jsem ji ve snech, v představách, ale občas i v nocích, kdy nemohla usnout.
Když byla malou dívenkou, mé návštěvy byly časté. Neměla veselý život a já byl jejím jediným přítelem. Jak ale rostla, mé návštěvy potřebovala méně a méně. Problémy ustávaly, neboť střední škola přinesla nové lidi, kteří se stali jejími příteli a na mne začala pomalu zapomínat.
Po nějaké době jsem si však uvědomil, že já po tom, aby mne potřebovala, toužím víc, než jsem si za ta léta troufal připustit.
Ona mezitím vyrostla do krásy. Sama vypadala jako anděl, ba byla mnohem krásnější. Pokaždé, když jsem byl v její přítomnosti, cítil jsem ten zvláštní pocit, jako by se mé nebušící a dávno mrtvé srdce opět rozbušilo.
Ona však o mých citech nic nevěděla. Dále se scházela s jinými lidmi, dokonce si našla svého prvního přítele. A já poprvé pocítil hříšné pocity. Ta žárlivost, která se ve mne probudila, mne sžírala zevnitř. Jak jsem toužil být na jeho místě!
Jednoho dne, po delší době nepotřebnosti, mne opět k sobě přivolala. Byla zoufalá. Její nejlepší přítelkyně ji přebrala přítele. Opět se stala tou malou holčičkou, která mne potřebovala. Byl jsem tam tedy jen pro ni. Toužil jsem se jí dotýkat, vzít ji do náruče a šeptat jí do uší, že vše bude v pořádku, že jsem tam jen pro ni. Chtěl jsem rukou hladit její medově zlatavé vlasy a utišovat ji do konce světů.
Ale nemohl jsem. když jsem se jí pokoušel dotknout, má ruka jí projela, jako by tam vůbec nebyla, jako by byla pouhým výplodem mé fantazie...
Od toho dne si mne žádala častěji. A já jsem to jednoho dne konečně dokázal- svěřil jsem jí své city.
Neodpověděla. Jen na mne hleděla s prazvláštním pohledem, který nevyjadřoval nic, žádné emoce. Nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl jsem odejít, ale vztáhla ke mně ruku, jako by mne chtěla zastavit.
"Počkáš na mne, že ano?" zeptala se tichým hlasem. S mírným úsměvem jsem ji pohladil po tváři. I když vím, že ten dotek nemohla cítit, zavřela oči, jako bych se jí doopravdy dotýkal.
V tu chvíli jsem věděl, co chci udělat. Zašel jsem za Archandělem. Chtěl jsem, aby mne poslal mezi smrtelníky. Řekl, že mohu, ale pokud tak udělám, už nikdy se nevrátím do Nebe. Budu bloudit po Zemi jako vězeň v lidském nesmrtelném těle, který se nikam dál než na kraj světa nedostane.
Souhlasil jsem. Raději budu trávit zbytek jejího života na Zemi, než na ni celou věčnost čekat.
A tak jsem se stal člověkem. Byl to zvláštní pocit cítit zem pod nohama, vítr ve tváři...

Když otevřela, její oči se rozšířily neskutečným překvapením. Poznala mne.
"Ty..." vydechla. Pak se rozplakala. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Ale konečně jsem se jí mohl dotknout. Mohl jsem ji obejmout!
"Proč jsi na mě nečekal?" plakala dál. Nechápal jsem, co tím myslí. Myslel jsem, že bude šťastná, že mohu být konečně s ní, že se jí mohu dotýkat.
"Já umírám!" vyjekla plačtivě.
Rozhostilo se ticho. Už jsem nevnímal zpěv ptáků nebo vůni broskví, která se z ní linula. Ta slova mi v uších zněla pořád dokola. Nemohl jsem tomu uvěřit. Přeci jen jsem mě čekat. Teď jsem odsouzen bloudit po světě do skonání světů. A navěky sám...