Vykolejil teď už neexistující...

Přejmenovali jsme společně,
všechny jevy,
kromě fyzikálních.

Teď už přejmenovávám jen dny.
Mám pocit,
že začíná lepší část toho všeho...
Potom,
co ten vlak,
v kterým jela moje,
pro tebe důvěrně neznámá naděje,
vykolejil.

Pocity už trochu změkly.
Jen pár dní...
byly naprosto surové a těžko stravitelné...

Těžko stravitelné kousky smutku,
v žaludku malých hmyzích těl.
Nemají dostatek času,
dřív zbyde z nich jen krev na stěně.

A nechám vymalovat na zeleno.
Proč na zeleno?
A proč ne.
Hlavně potřebuju zakrýt tu skvrnu,
která kazí moje plány,
na novou lepší budoucnost.

A ta už začala.
Snad..
Aspoň všechny okolo sebe přesvědčuju,
že to zvládám...
Jo zvládám, jen chvílemi...
Nemám už sílu přesvědčit o tom sama sebe.