zpověd vol.2

Nic vyčítat ti nechci,moje milá
vždyť konečně jsem zrovna takový,
jak zlost ta,jež tvé srdce otrávila
zlost mužů řádných dobré výchovy

Mé mládí ještě dnes mne ve snu straší,
ta pustá léta smutná k zoufání.
Snesla se starost těžce k střeše naší,
já poslouchal jsem její skuhrání.

Pln touhy srdce na stožár jsem přibil,
však nikdo nešel.Sám jsem smutný žil.
Já v mládí chorobě až cytlivý byl
a kdo šel kolem,ten mě ponížil.

A lhostejněl jsem pokročilým věkem,
poslouchat přestal, kde kdo naříká.
A zesílil jsem hořkým vzdoru drinkem.
Svět odsoudil jsem smíchem cynika.

Zoufalých moudrostí světa užití je.
Chtěl jsem být bleskem vášní zasažen.
Prožitků ze všech žena nejvyšší je.
Tak cynik poznal nahou krásu žen.

Vzpomínám často na ty věci klamné,
jež umírali v prvním světle dne.
Že dobrou vzpomínku by měla na mne,
říct nemohu z žen ani o JEDNÉ.

Mé srdce zchudlo u holek a piva.
Dnes teskně v sluch tvůj moje slova zní.
Nešťastná holko,výčitko má živá
má krásná lásko,jsem jen nervózní.

Bylas nestálá jak jarní sníh,co náhle padá z nebe,
ztracený ve své krátkosti,však přesto krásně zebe.
Vždyť láska hory přenáší...prý!!!
To mě vždy jen kladivem,zmlátila do bezvědomí.