Lovec: Soumrak

Lovec: Soumrak
Celý svět se změnil. Tam kde kdysi byly zelené louky a pole, je dnes jen kamenitá půda a vyprahlá poušť. Z lidí se stávají lapkové a zloději. Vesnice a města se staly temnými pevnostmi, ze kterých se vydávají loupežné výpravy do okolí a drancují poslední zbytky civilizace, nebo mezi sebou válčí. Slunce již téměř není viděť a není žádný rozdíl mezi dnem a nocí.
V této době máte na výběr buďto žít, či vlastně spíš přežívat, v temných kobkách měst. Nebo se toulat pustinou „tam venku“ a hledat zapomenutá místa, kde se dá ještě žít. A pak je tu třetí možnost: skoncovat s životem. A to bývá velmi lákavé. Obzvlášť v temných písečných bouřích, kdy nevíte jestly přežijete další den. Jestli vás bouře nechá žít, nebo vás navždy umlčí písek z pouští. Pak vám přijde možnost zemřít tak jak chcete vy velmi přitažlivá... Ale člověk se nikdy nevzdá. Vždy bude toužit po ovládání všeho.
Ve svém smyslu je to ironie. Člověk se přes všechny svoje technologické postupy, nedokázal ubránit přírodním živlům, které si myslel že ovládá. Slunce se začalo rychle oteplovat a ledovce roztály. Voda mizí a s ní i život. Země krvácí a pomalu umírá stejně jako vše na ní a život se stává peklem. Je jen jediná věc na kterou se musíte soustředit: Žít a spatřit znovu světlo, které zmizelo za obzorem života...
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
::::::::::::::::::::::::::::
Kapitola I
I v mírném světle byla silueta Woloka jasně viditelná. Jeho šedá srst se i ve svitu světelného znečištění lehce leskla, a jeho tělo s obrovskými svaly se chvělo. Každý nádech a výdech byl v tichu jasně slyšitelný. Byl to potomek vlk, jemuž příroda dovolila zmutovat, aby mohl přežít. Lidem tuto možnost nedala. Proto museli přežívat v přítmí a temnotě. Museli se stát neviditelnými a lovit ze zálohy.
Coen zamířil na srdce tohoto ohromného tvora a stiskl spoušť kuše. Ozvali se dva zvuky. Svist šípky a mlasknutí když šipka neomylně trefila cíl. Hrot šipky byl vykován do spirály a do Wolkova těla se doslova zavrtal až po letky. Oheň v temných očích vyhasl, nohy se mu podlomily a jeho obrovské tělo dopadlo až překvapivě lehce na zem. Většinu věcí si ale zvíře už neuvědomovalo. Zemřelo prakticky ihned po zásahu. Přesto se ještě pořád lehce chvělo. Byla to milostná rána. Existují mnohem hoří způsoby lovu. Avšak ani toto Coena neutěšilo. Obdivoval takováto zvířata, podle něj to byly zázraky přírody. Ale z něčeho žít musí.
Ještě chvíli se skrýval ve vysoké, suché trávě. Wolokové nejsou samotáři a většinou žijí ve smečkách. A sami se toulají jen málo kdy. Coen by nerad narazil na dalšího. Věděl co dokáží když se rozzuří, nebo když brání mladé. Ale tohoto sledoval už dva dny a za celou dobu nenarazil na nic jiného než na zvěř, kterou Wolokové loví. Až po té co napočítal podruhé do sta, se tiše jako stín vykradl k ležícímu tělu. Přistoupil k němu a prohlédl si ránu, jestli nekrvácí. Šipka naštěstí fungoval jako zátka, díky tomu krev nevytékala. Bude ji muset vytáhnout až ve vesnici. Krev byla ceněná. Coen věřil, stejně jako většina lovců, že z ní dokáže získat sílu Woloka. Poklekl k jeho dosud teplé mrtvole a pohladil ho po krásné, stříbrno-šedé srsti a povzdechl si. Nerad zabíjel takováto krásná a inteligentní zvířata. Zabít srnce či daňka bylo něco úplně jiného, bylo to tupé zvíře které žilo jen pro porážku. Nikdy se nestaralo o své mladé. Ale Wolok se o své mladé staral, stejně jako o svou družku. Nikdy neviděl že by od rodiny odešel nebo zabíjel své mladé.
Coen poklekl k mrtvole a dlouze se na ni díval. Byli sami. Jen on, Wolok a mrazivá noc do které zněly výstřely z dálky, nesoucí se krajinou jako předzvěst smrti. Smutně se zadíval do mrtvých očí, v kterých ještě před chvílí proudila síla a touha po životě. Klečel a poslouchal výstřely. Najednou za sebou uslyšel tiché zašumění trávy. Nejdříve si myslel že to byl vítr. Ale vítr to být nemohl. Nefoukalo. Coen se prudce otočil. Avšak příliš pomalu. Pozdě. Něco s ním hodil dva metry za mršinu Woloka, rovnou na záda. Náraz mu málem vyrazil dech. Lapavě se nadechl a převalil se na bok. Spatřil obrovské tělo, porostlé indigově černou srstí a s výraznými, světle bílými tesáky. Pak mu pohled padl na oči. Na oči rudé jako krev a temné jako ta nejhlubší propasti.
Reflexně zašátral po automatické pušce, kterou měl pověšenou přes rameno. A Zvíře se na něj celou dobu nehnutě dívalo. Jen tam stálo a pozorovalo tvora, který zatím netušil proti čemu stojí. Coen rychle odjistil, zamířil a vypálil krátkou dávku mezi oči....