Poslední z rodu

Zvedla jsem své oči a zadívala se na jasně modrou oblohu. Byla přesně tak modrá jako byste v létě čekali. Nebe bez mráčku, bez poskvrny, jen žhavý kotouč slunce přerušoval tu modrou stálost.
  Milovala jsem to tu. Zákupy, malé městečko, které si stále zachovávalo svou historickou tvář, stále ještě plně nezasaženo tím moderním světem všude kolem. Bylo ráno a zatím ještě příjemná teplota, ale slunce pomalu začínalo pražit.
To ráno jsem seděla na zídce pře domem. Dům pořád ještě patřil do areálu podzámčí. Tlusté stěny a můj pokoj bývalá kaple. Celý rok tam byla stejná teplota, jen co je pravda. Pořádná zima.
Ale byl čas jít do zámeckého parku. Bylo to jen přes ulici, když jsem oběhla dům.
Bosá jsem přeběhla silnici. Ohlédla jsem se po pískovcové soše Jana Nepomuckého. Stál tam, jednu ruku přitisknutou na hrudi, druhou napřaženou k silnici. Nevím proč, ale připadal mi tam nepatřičně. Vypadal jako strážce oné silnice. Jen už pár set let po smrti. Ano, křesťanské sochy se válely po celém městě. Ale pořád dotvářely tajemné vzezření města.
Kovová brána do parku byla pootevřená. Prsty jsem strčila do kovových mříží a brána se s tichým skřípěním otevřela úplně. Otevřela se mi cesta na horní patro parku. Cesty ze světlých droboučkých oblázků se klikatily nalevo mezi zastřiženými keři buxusu a svěžími trávníky. Napravo byly sochy mořských panen a... paniců? Obtočených kolem sebe a pod nimi byl žlábek na vodu. Pamatuji si, že když jsem byla ještě malá, voda jim stékala po bocích a tryskala z otvorů ve zdi. Než jsem seběhla po schodech do dolního patra, ohlédla jsem se na fontánu mezi keři. Už také byla bez vody. Tu dříve baculatý chlapec chrlil ústy.
  Seběhla jsem na dolní patro. Tady se cestičky klikatily mezi trávníky prorostlými mechem a vysokými košatými stromy. Byly tu duby, buky, jírovce i gynko biloba. Pravou stranu parku ohraničovaly okrasné růžové keře s drobnými květy a za nimi pa plotem pobořené panské sídlo se zazděnými dveřmi a zatlučenými okny.
Proběhla jsem parkem nehledě cestiček přímou čarou a zastavila se u jezírka. Stromy stojící kolem byly porostlé tmavým břečťanem. Zahleděla jsem se na kalnou hladinu. Kousek ode mě hupsla do vody žába.
Obešla jsem ho a zamířila k rohu parku. Zastrčený tam stál nejsilnější strom v celém parku. Starý dub s hrubou kůrou porostlou mechem. Často jsem u něho trávila hodiny. Seděla jsem, zády opřená o jeho kmen, a jen tak přemýšlela o různých věcech. Stejně tomu bylo i dnes. Slunce nerušeně stoupalo po obloze stejně jako teplota. Za chvilku mi bylo příšerné vedro a klížily se mi oči.
Pak jsem to zaslechla. Tichý ženský hlas se zpěvavou melodií volající mé jméno. V rozpadlé kapli zazářilo světlo. Vstala jsem a šla tam. Přeskakovala jsem z jednoho pískovcového kvádru na druhý, abych se vyhnula vysokým kopřivám.
Vstoupila jsem mezi tři zbývající stěny s vysokými lomenými okny se zbytky barevných vitráží. V čelní stěně byl průchod a před ním husté keře. Světlo, které tam ještě před chvílí viděla tu nikde nebylo. Asi už jsem se zbláznila,, blesklo mi hlavou.
A potom se křoví rozestoupilo a vstoupila žena. Byla vysoká, útlá s úžasně modrýma očima a zářivými blond vlasy. Měla stejné rysy v obličeji jako já. Jen byla starší a její pleť světélkovala a byla skoro průsvitná.
Natáhla ke mě ruku. Udělala to úplně mlčky a jen se mi koukala do očí. Tak jsem jí tu ruku podala. Projela mnou taková síla, že mě úplně pohltila. Když mě konečně pustila, na čele mě studila nějaká čelenka sundala jsem si ji z hlavy a zvonové rukávy dlouhých bílých šatů se mi svezly až k lokti.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se a ona mlčela. Jen se otočila a keře se před ní znovu rozestoupily. Šla jsem za ní a nevěřila, že by se keře i pro mě tak snadno rozestoupily, ale stalo se.
"Ano, jsi to ty," promluvila žena medovým hlasem: "musíš to být ty, cítím to."
"Musím být kdo?" zeptala jsem se zmateně a opět si nasadila čelenku, na jejímž čele byl lipový list a překřížený květ a plod.
"Poslední z našeho rodu. Vždycky jsme tu byli, už odjakživa. Plémě lidí už na nás zapomnělo a náš rod zaniká. Ale ještě jsi tu ty. Nejsme lidé jako ostatní. Jsme žijící příroda. Máme moc ji ovládat. A tak i ty, jen o tom ještě nevíš. Já jsem jen duch, už nemám žádnou moc a proto tě to nemohu naučit. Sbohem...." odmlčela se, zamihotala a zmizela.
"Počkej, musím se..." došlo mi, že to nemá cenu.
Ale proč mi o tom nikdo neřekli?
Možná že o tom ani naši nevědí. Možná, že jsem opravdu poslední, jediná...
Vyrazila jsem na cestu. Po pár hodinách jsem dorazila tam, kam jsem chtěla. Hranice lesa už skončila a já vystoupala na vrchol Ralska. Prošla jsem kolem hradní zříceniny až na vyhlídku. Zastavila jsem se dva kroky od okraje.
Tak dokážu ovládat přírodu?
Roztáhla jsem ruce, zaklonila hlavu a plně se soustředila.
A pak se ti podařilo. Na čelo mi spadla kapka deště. A pak se konečně rozpršelo. Z nebe se spouštěly provazce deště a bičovaly vyprahlou zem.
Udělala jsem dva rychlé kroky a svým přáním jsem se proměnila v poštolku a zakroužila nad krajinou.

Slibuji ti, že ať se stane cokoli, budu si své moci vážit. Žít tak, aby jste na mě mohli být hrdí. A dotáhnu to do konce...
Tak slibuji.

Potom jsem zakroužila naposledy nad hradní zříceninou a odlétla pryč.