Utrpení

Chce se mi umřít. Ležím na zemi, třesu se zimou a nechce se mi vstát. Nevím jak dlouho už ležím na zemi, ale já přece musím vstát. Už jen proto, aby všichni ti co mi to udělali byli potrestáni. Slzy mi tečou po tvářích a mísí se s dešťovými kapkami. Jsem celá mokrá, a nejen to. Jsem celá od bláta, poškrábaná od keřů a dokonale pošpiněná.
Všude je tma, dokonce ani měsíc nesvítí, jakoby se skryt před tím vším co se mi stalo. Byl to svědek, toho všeho…
Pokusím se sednout, ale všechno mě bolí, hledám botu, kterou jsem ztratila, když jsem se bránila. Nikde není. Ale na botě mi teď nezáleží, to je to nejmenší, co mi dělá starosti. Potřebuju se dostat pryč, pryč z tohoto strašidelného místa, na které se už nikdy nebudu moci podívat. Plazím se pryč, kolena mám celá dodřená, cítím jak mi po nich teče krev. Krev, která neteče jenom z kolen. Poškrábané ruce, obličej i to nejintimnější místo na mém těle.
Nevím kolik minut nebo hodin uteklo po tu dobu co se pokouším dostat na silnici, která není v dohlednu. Už nemůžu dál, tak strašně chci tady zůstat, usnout a nikdy se už neprobudit, ale copak můžu?Aby těm hnusným násilníkům všechno prošlo?A tak se plazím dál. Jedno koleno, druhé koleno, jedna ruka a zase ta druhá, pořád dokola, jen ať jsem už na té silnici, kde doufám, že mě někdo zachrání.
Najednou cítím pod rukou pevnou asfaltovou cestu. No konečně, položím se na silnici a popadám dech, nevadí mi, že je tvrdá. Na tom teď vůbec nezáleží. Když už jsem se dostala tak daleko, zvládnu cestu zpátky do města, ale jak daleko to je?
S velkou námahou se postavím na nohy, popoháněná dostat za mříže ty, kteří dokázali udělat něco tak ohavného.
Auto???Slyším auto, nebo se mi to jen zdá? Je už skoro u mě. Jsou to oni? Vracejí se, aby si ještě jednou užili? To ne….nemůžu to už znovu dopustit. Co mám teď dělat? Už vím….
Skáču do příkopu na kraji silnice a doufám, že mě to auto nezahlédlo. Musím se nejvíc skrčit, aby mě to auto přejelo a nevšimlo si mě.
Ale ono zpomaluje…Někdo vystupuje a míří rovnou ke mně.
„ To snad ne, to nemůže být pravda. Prosím ne.“ Šeptám si pro sebe celá v šoku.
„ Slečno? Slečno, stalo se Vám něco?“ Byl to muž a natahoval po ní ruce.
Ale já nechci, aby se mě dotýkal nějaký muž, už nikdy.
„Slečno, já Vám neublížím, já Vás zavezu do nemocnice ano? No tak pojďte.“
Přijímám jeho ruku a už sedím v teple auta, které mě zachránilo.
Sedím v autě a koukám do té strašidelné tmy, slzy se mi kutálejí po tvářích….Ani nevím jak dlouho jsme jeli, ale auto najednou zastavuje.
„Tak pojďte, už jsme tady.“
Otevírám dveře a vidím velkou budovu, bílou s nápisem pohotovost.
„Moc Vám děkuju.“ Řeknu potichu a jdu vstříc záchraně ani se neohlédnu.
Projdu skleněnými dveřmi rovnou k recepci. Za přepážkou sedí sestřičky a něco zapisují do karet a ani jedna si mě nevšimne.
„Promiňte, mohly byste mi pomoct?“
Až teď mě zaregistrují, ale asi vypadám dost strašně, protože jde vidět, jak se obě vyděsili. Jedna ke mně hned přiskočí, aby mě přidržela a druhá volá doktorovi. Nereaguji na jejich slova ani na otázky, které mi pokládají aby se dozvěděli, co se mi stalo.
„Pan doktor tady bude hned. Zatím se svlékněte, aby se na Vás mohl podívat.“ Řekne, zatáhne závěs a mizí pryč.
Doktor? Bude na mě šahat další chlap? To už bych snad nepřežila, to nemůžu dopustit. Nechci to zase zažít, nemohla bych se už nikomu podívat do očí. Musím odsud pryč, nemůžu tady zůstat a dopustit, aby se na mě všichni dívali přes prsty a říkali „To je ona, ta pošpiněná.“
Odhrnu závěs a jdu pryč, hlavně ať mě nikdo nezahlédne. Jdu a koukám kolem sebe, vidím jenom bílou, všude je ta bílá, která bije do očí…
„ Kam jdete? Musíte tady zůstat a počkat až Vás doktor vyšetří.“ Slyším najednou za sebou hlas sestřičky.
Zrychluju krok, ale hlas sestřičky se pořád přibližuje. To snad ne, nemůžu tady zůstat už ani minutu. Jdu tak rychle jak jen to jde a nevnímám svět kolem.
Najednou ležím na zemi a teplo se mi rozlévá po těle. Slyším jekot sestřiček jak volají o pomoc. Vidím doktora, jak se nade mnou sklání a kontroluje tep na krku.
„Sakra proč jste na ni nedávali pozor? To jste ji nemohli dohonit než proletěla těma dveřmi? Rychle, přineste lehátko.“ Slyším jak někdo křičí, ale moc to nevnímám. Už je tady konec, cítím ho. Krásné teplo se mi rozlévá po těle a já vidím krásnou růžovou barvu na konci tunelu kam mířím. Tak nesmírně se tam těším, bude konec toho utrpení, zapomenu na všechno zlé co se mi kdy stalo a budu každý den vnímat tu překrásnou růžovou