Trápení a úzkost

Zas úsvit vznesl trápení,
sedím sama se slovy,
v nich útěchu nacházím.

"Kdo jsem?" šeptám do ticha,
"Nikdo," slovo s větrem odplouvá
a má úzkost sílí.

"Tak co jsem?" šeptám příliš mzatená.
"Nic," zněla větru ozvěna
a vzpomínky mne bolí.

"Snad existuji," vkládám do němých
ústrozmařilých, mladých,
avšak naděj mlčí.

"zabilas!" ječí mé svědomí.
"Ne! Našel ho pocestný
mohl si za to sám!"

"Což zasloužil si zemřít?!"
"Což mohl mne znásilnit?!"
Hrůza, zradil už i vítr.

"A on to dokázal."
cize hlas z mě mysli šeptal:
"A ty nic!"

Ruce se mi třesou,
myšlenky tu tíhu nesou
přímo na má bedra.

Vzpírám se, co jen mi síly stačí,
mé svědomí však nepomlčí:
"Lžeš!"

"Měla bych snad?
Jsem z nálezů a strát,
věc ostatním pro pobavení!"

"A kdo ta zo může?
Snad ne neviný plátek růže,
co padá mlčky k zemi?"

"Byla jsem jen dítě!
Neviˇm mne, prosím tě,
což nebylo toho dost?!

Tolik bolesti, strachu, snů,
přiškrcených pocitů,
což nedržel mne pod krkem?"

"Bylas drzá,
to řekla tvá máma!"
a srdce bije naprázdno.

"Dost, mlč už!"
Rukou vylila jsem tuš
a za spánky se držím.

"Zabilas...!" šeptá mé svědomí.
"Ublížili," zašeptám, oči zápolí
avšak pláč už nezastavím
a jen v koutě se s ním krčím,
sama....