Sledování Kobolta

Detektiv seděl v pohodlném koženém křesle u svého pracovního stolu. Nepracoval však. Hleděl přes celou místnost bez oken na zapnutý televizor. Díval se na svůj oblíbený animovaný seriál Tom a Jerry. Zatímco sledoval, jak kocour Tom honí myšáka Jerryho, v hlavě se mu honilo plno myšlenek a nad hlavou mu zářily zářivky.

Když sledoval Toma a Jerryho, stály detektivovy myšlenky vždy na straně Toma. Ne snad, že by detektiv nesnášel myši. Patrně to bylo tím, že se jmenoval stejně. Ano, detektiv se jmenoval Tom.

Když na sebe kocour Tom při honičce strhnul telefon a zamotal se do jeho drátů, něco detektiva vyrušilo. Zazvonil telefon. Ne ten animovaný. Skutečný telefon na detektivově pracovním stole.

Detektiv si chvilku uspořádával myšlenky zmatené interferencí animovaného produktu počítačové grafiky s přirozeným světem všedního života. Když se vzpamatoval a vzpomněl si, kdo vlastně je, zvedl sluchátko a řekl do něj: "Haló? Zde kancelář Toma Linka."

Ozval se hlas Tomova kolegy a přítele Petera.

"Ahoj, Tome," řekl Peter.

"Ahoj, Petere," řekl Tom.

"Jak se daří?" řekl Peter.

"Myslíš mně?" řekl Tom.

"Ano. Myslíš snad, že bych se tě ptal, jak se daří mně? To bych věděl lépe než ty," řekl Peter.

"Nestojí to za nic. Od rána nemám nic na práci a ten kocour je takový nemehlo..." řekl Tom.

"Ty sis pořídil kočku?" zeptal se udiveně Peter.

"Jo, kočku a myš," řekl Tom. Na obrazovce zatím Tom chytil Jerryho a ukazoval mu své zatahovací drápy.

"Fajn," řekl Peter. "Rád slyším, že máš čas, protože mám teď moc práce a nemůžu zvládnout všechno. Nebude ti vadit, když ti dohodím, jak bys tomu řekl, fajn kšeft?"

"Zatracenej kocour, zase ho pustil!" zakřičel do telefonu Tom, stále sledující televizi. "Cos to říkal?"

"Mám pro tebe fajn kšeft, bude se ti líbit," řekl Peter.

"Tak sem s ním, ať už vypadnu z tohohle přetopenýho suterénu," řekl Tom.

"Pošlu ti kolegyni Nikolu. Vezmeš ji s sebou, všechno ti vysvětlí. Dostaneš dobře zaplaceno. Přijde tak za půl hodiny. Musím končit, měj se," řekl Peter a zavěsil.

Tom položil sluchátko a dál sledoval animovanou honičku. Po několika dalších animovaných epizodách se ozvalo zaklepání na dveře. Skutečné zaklepání na skutečné dřevěné dveře. Detektiv vstal a dobelhal se ke dveřím. Ve dveřích měl kukátko, ale to nepoužíval. Jednak ještě neměl dost nepřátel na to, aby se to vyplatilo, a počítal s tím, že profesionála nějaké kukátko ve dveřích stejně nevyvede z míry.

Otevřel dveře a za nimi stála pohledná vysoká mladá žena s krátkými hladkými černými vlasy. Na sobě měla nápadný béžový balóňák, ale podle hladké kůže odhalených nohou šlo usoudit, že o vzhled svého těla velmi pečuje.

Tom ji chtěl pozdravit, ale byl myslí napůl ještě ve světě Toma a Jerryho
a byl tuze unavený - nespal už alespoň 18 hodin, takže se nezmohl na víc než otevření úst údivem.

"Dobrý den, jmenuji se Nikola Pong. Posílá mě Peter Roader," řekla žena.

Tom chvilku lovil v paměti mezi psem Spikem a myší dírou a pak si vzpomněl na Peterův telefonát.

"Jo," řekl a dál na ženu zíral. Ta si ho začala podezřívavě prohlížet. "Jo,
já sem Tom," řekl a podal jí ruku.

Nikola chvilku váhala, ale pak jeho ruku stiskla. Tom ji pozval dál do místnosti, kde stále hrála televize. Nikola vyjeveně zazírala na obrazovku s pobíhajícími animovanými postavičkami a její výraz se postupně změnil v lehkou nelibost. Tom si sedl za stůl, otevřel zásuvku a něco tam hledal.

"Co hledáte?" zeptala se Nikola.

"Ovladač," odpověděl Tom.

"Chcete vypnout ten televizor?" řekla Nikola.

"Jo. Safra, kam sem to dal..." řekl Tom.

Nikola několika ladnými kroky došla k televizoru a cvaknutím vypínače jej vypnula. Tom na ni překvapaně hleděl s rukou v šuplíku. Nikola vzhlédla ke stropu a vzdychla. Přišla ke stolu a řekla: "Myslím, že trocha čerstvého vzduchu by vám prospěla." Tom přikývl. Žena pokračovala: "Našim úkolem je sledovat jistého pana Kobolta. Jeho žena, paní Koboltová, ho podezřívá z neznámých nejasných a pravděpodobně ilegálních aktivit."

Tom se vzchopil, vytáhl ruku ze zásuvky a řekl: "Ano. A co s tím máme dělat?"

"Ehm, posloucháte mě? Máme ho sledovat," řekla Nikola.

"Dobře, jdeme na to," řekl Tom, zvedl se z křesla a dobelhal se ke dveřím.

Když vyšli před budovu, zastavili se. Tom se zhluboka nadechl chladného ranního vzduchu a najednou se cítil po probdělé noci mnohem unavenější než v kanceláři. Zakymácel se a málem upadl.

"Je vám dobře?" zeptala se Nikola.

"Jo," řekl Tom a vysoukal ze sebe: "Nemohli - bysme si - na chvilku - někde lehnout?"

Nikola se na okamžik ocitla v rozpacích, ale ty rychle vystřídal zamyšlený
výraz. "Pojďte, pan Kobolt bydlí kousek odsud, vyspíte se tam," řekla Nikola.

Zavedla Toma do vedlejší ulice do malého parčíku, kde se posadili na lavičku, ze které byl dobrý výhled na protější stranu ulice.

"Počkejte tu," řekla mu a někam odešla. Tomovi to bylo celkem jedno. Zavřel oči, které to po celonočním sledování televizní obrazovky potřebovaly, a doháněl nedostatek spánku.

Za necelé dvě minuty se Nikola vrátila, ale Tom by ji nepoznal. Na měla
velkou leskle černou kabelku, přiléhavý sportovní oděv a paruku - dlouhé blond vlasy. Nechala Toma spát, ale chytila ho za ruku a často se nenápadně dívala přes ulici.

Zhruba po půl hodině vyšel z domu, který Nikola sledovala, nízký muž kolem čtyřicítky v šedém saku s vínově červenou kravatou. V ruce držel nápadný černý kufřík. Nikola zareagovala a zatřásla s Tomem. "Vstávej," zašeptala mu.

Tom se vzbudil a při pohledu na Nikolu se lekl. "Kdo jste?" řekl nahlas.
Tak nahlas, že si toho všiml i muž v saku a hleděl na ně přes ulici.

"Tvoje holka," řekla Nikola nezvykle vysokým hlasem. "Máš okno po tom včerejším flámu."

Muž v saku se pousmál a pokračoval v chůzi.

Tom si vzpomínal na to, co se stalo, ale myšlenka, že chodí s atraktivní blondýnou pro něj byla tak lákavá, že se jí nechtěl jen tak vzdát.

Když se muž v saku vzdálil z doslechu, Nikola na Toma vyhrkla svým normálním hlasem: "To jsem já, Nikola. Poslal mě Peter Roader a máme sledovat pana Kobolta. Dělej, nebo ho ztratíme!"

Nikola vstala a naznačila Tomovi, aby udělal totéž. Tom se už cítil lépe, takže vstal bez větších problémů. Když však Nikola vyrazila z parku za mužem v saku, Tom se za ní jen pomalu belhal.

"Panebože, vy jste invalida?" řekla.

"Ne, jen nejsem zrovna sportovec. Spíš sedím u televize nebo u počítače," řekl Tom a pokusil se zrychlit svoje belhání.

Měli štěstí. O kus dál muže dohnali - zapovídal se se slečnou Viterfóbiovou, známou místní drbnou.

"Chovejte se nenápadně," řekla Nikola Tomovi.

"Já jsem detektiv, vím, co mám dělat," řekl Tom.

"Opravdu? A co tedy?" řekla Nikola.

Tom se zarazil. "Chovat se nenápadně," řekl.

"Kdyby něco, budete hrát, že jste můj kluk. Souhlasíte?" řekla Nikola.

"Nebude podezřelé, že vypadám o třicet let starší než vy?" řekl Tom.

"Ne, dnes v módě chodit se starými hnusnými chlapy," řekla Nikola.

"Tak fajn," řekl Tom a zasněně se Nikole zadíval na prsa.

Nikola si všimla, že muž v saku právě odchází.

"Jdeme," řekla, chytila Toma za ruku a vedla ho směrem, kterým šel sledovaný muž.

"My sledujeme toho chlápka?" řekl Tom.

"Panebože, kdy vám to konečně dojde," vzdychla si Nikola. Po chvilce dodala:

"Ano, to je pan Kobolt. Chcete vidět fotku?"

"Ne, už jsem ho viděl," řekl Tom.

O několik ulic dál zašel sledovaný muž do rodinného domku. Zvláštní bylo, že ani nepotřeboval zazvonit - měl klíč.

Nikola vytáhla z kabelky rtěnku a zrcátko a několikrát si rtěnkou přejela
rty. Vrhla nenápadný pohled na dům na protější straně ulice. Pak rtěnku stiskla a na jejím spodním konci se objevil nenápadný hrot propisky. Odsunula zrcátko, pod kterým se skrýval malý zápisník, a zapsala si adresu domu. Pak obě věci schovala zpět do kabelky a obrátila se k Tomovi.

"Jako kluk a holka bychom měli spolu konverzovat, nemyslíš?" řekla Nikola.

"Fajn, já sem Tom," řekl Tom a podal jí ruku.

"Já Nikola," řekla Nikola a ruku mu jemně stiskla. Následovala chvíle trapného ticha. "Probereme tedy fakta o případu," řekla Nikola.

"Sledovaný, pan Kobolt, býval několik let účetní ve firmě Butrus & Butrus, s. r. o., ale asi před měsícem byl propuštěn a dostal značné odstupné. Odmítá z něj však platit své ženě, takže ta si musí vydělávat sama. A včera firma Butrus & Butrus, s. r. o., zkrachovala, protože dostala pokutu za chyby v účetnictví. Paní Koboltová si myslí, že odstupné nemůže manželovi stačit věčně. Jak si asi na sebe vydělává?"

"Hm..." řekl Tom a prohlížel si Nikolu od hlavy k patě. "Prostitucí?"

"Eh?" podivila se Nikola. "To myslíš, že tomu malému starému chlapovi někdo platí, aby se svlékal? No fuj."

"Ne, myslel jsem, že by mohl dělat pasáka," řekl Tom.

"Možná," řekla Nikola. "Ale jako pasák se mi nezdá. Nevypadá na to."

Muž v saku vyšel z domu a zamknul za sebou. Nikola si ho v rychlosti prohlédla.

"Miláčku, tak půjdeme do té cukrárny?" řekla vysokým tónem Tomovi.

Tom se usmál a nahlas řekl: "Jo, ale jenom když mě dáš pusinku."

Nikola se postavila zády ke sledovanému muži, který na ně zíral přes ulici.
"Stačí naznačit," zašeptala a nahnula se k Tomovi.

Tom se nerozpakoval, chytil ji kolem krku a políbil ji doopravdy. Nikola
zazmatkovala.

"Naznačit neumím," řekl potichu Tom.

"Panebože," řekla potichu Nikola, otočila se a rozhlédla se. "Kam šel?"
Nikde sledovaného neviděla. "No to snad... tamhle je, za ním!"

Muž v saku se vydal zpět stejnou cestou, kterou přišel. Přes Tomovo kulhání ho brzy dohnali a sledovali ho až k jeho domu. Když muž vešel do domu a zavřel za sebou dveře, řekla Nikola: "Potřebovali bychom vědět, co dělá uvnitř, ale nenapadá mě, jak to zjistit nenápadně."

"Já vím, jdu na to," řekl Tom, rozepnul si svetr a sáhl si do náprsní kapsy
košile. "Sakra, zapomněl sem si převlek v kanceláři," řekl. Sundal si svetr
a podal ho Nikole. "Hlídej!" řekl jí.

Nikola, trochu v rozpacích, si svetr vzala a zamyslela se. Rozhlédla se
a pomalu došla k nejbližšímu stromu a svetr hodila za něj. Když se vrátila, Tom řekl: "Proč sis ho nedala do kabelky?"

"Tam mám dva další převleky, a - upřímně - čistější než tvůj svetr," řekla Nikola.

"Tak fajn, drž mi palce," řekl Tom a vydal se přes ulici.

Nikola si sedla na lavičku, položila vedle sebe kabelku, vytáhla si časopis
a dělala, že si čte.

Tom si zatím dům prohlédl. Mezi domem a chodníkem byla oplocená předzahrádka, ale branku šlo otevřít. Tom se proplížil k oknu na boční stěně domu, kde uviděl pana Kobolta s otevřeným kufříkem. Kufřík ležel na stole a byl plný peněz.

V tom uslyšel Tom jakési zlověstné vrčení. Vedle sebe uviděl stát obrovského vlčáka. Tomovi se začaly hlavou honit myšlenky: Pes, který štěká, nekouše; pes, který vrčí, ... a sakra!

Tom se vydal na útěk a vlčák běžel za ním. K Tomově radosti se pes rozštěkal. Tom měl v sobě tolik adrenalinu, že přeskočil laťkový plot a praštil sebou na chodník. Pes v sobě tolik adrenalinu neměl, zůstal za plotem a štěkal.

Z domu vyběhl pan Kobolt a řekl: "Proboha, jak se mu to mohlo stát!"
Vytáhl mobilní telefon a zavolal rychlou záchrannou službu, který si Toma
odvezla.

****

Ještě téhož dne za Tomem do nemocnice přišla návštěva - Nikola. Měla opět krátké černé vlasy a balóňák.

"Ahoj, Tome," řekla Nikola.

"Ahoj," řekl Tom. "Dík, žes za mnou přišla."

"Viděl jsi v tom domě něco důležitého?" řekla Nikola.

"Jo, ten chlápek, co jsme ho sledovali, měl kufr plný peněz. Musel si je přinést z toho druhého domu," řekl Tom.

"Ještě něco?" řekla Nikola.

"Dům jim hlídá zuřivá bestie," řekl Tom.

"Ano, ukázala jsem to Peterovi a moc se přitom bavil," řekla Nikola.

"Počkat, jak ukázala?" řekl Tom.

"Ty asi nenosíš v kabelce skrytou kameru, viď?" řekla Nikola.

"To ne," řekl Tom. "Vyřiď Peterovi, že jen co mi bude líp, dotáhnu ten případ do konce."

"Jistě, vyřídím. Přeji brzké uzdravení. Na shledanou," řekla Nikola.

"Nashle," řekl Tom.