snzanmskd

sedím na záchodě a nade mnou se koupou děti. všechny šplouchy se snáší v odlesku záchodového osvětlení na vyporcelánovanou mísu. rozjařené výjeky a výpadky vody na dlaždice pod vanou otřásají popraskaným stropem. prý moc mluvím na to, kolik by stačilo říct. jakoby hustota slov byla navýšená zbytečnou měrou. ale kdo určuje dostatek a přemíru?
a ty děti si pořád hrají. smějí se a pohlavkují, volají mami, on mi stříká vodu do očí a poď nám připustit teplou a my se chcem najíst ve vaně a udělej krupičku a poď dělat letadlo. a máma jde. zatímco si myju ruce a pouštím wc voňavku a sleduju svou tvář v zrcadle a snažím se poslouchat. vlastně jen poslouchám a všechno ostatní je zástěrka. přetírám poslouchání činostmi, které si náhodně pamatuju. většinou nevím nic z denních přetěrů. možná náhody neexistují. a možná je celej život jen paměť jednotlivých přetěrů a možná na to nikdy ani nepřijdeme a možná to jsou důvody k vyhroceným sebevraždám uvnitř lidský komunity.
a teď šťastný hlas volá do radia a chce písničku. je to člověk, který se nezamýšlí nad dětmi z koupelen od sousedů a tahy štětcem jednotlivých chvil. vim, že mam pravdu.
pustim televizi a tam se koupou děti. dvojice malých děvčátek hopsá ve vaně. až vyrostou, budou vědět jen to, že hráli v reklamě a že jim to kamarádi záviděli. nic hlubšího. všude se jen koupou děti a chtějí vyrůst a když vyrostou chtějí být malí. nebo alespoň mladší. a vysocí chtějí být malí a malí zase vyšší a hnědovlasí zase rusovlasí a rusovlasí blonďatí a blonďatí černovlasí a černovlasí hnědovlasí a někdy existují různé odchylky, ale kruh se stále uzavírá.
a večer sledujeme průměr denních ztrát. já, mí rodiče a podle televizních koláčů i statisíce cizích lidí. každou vteřinu jsme něčím spojeni alespoň s jedním jiným člověkem. jsem skoro přesvědčená, že kdybych teď jedla palačinky s jahodovou marmeládou, jí je někdo jiný zrovna teď taky. že kouše měkké těsto v naprosto stejnou chvíli jako já, že polyká stejně jako já a co víc, že mu to chutná stejně jako mě. takže nijak zvlášť, protože já mám ráda palačinky s cukrem a skořicí. ale podstata je vepsána v našem počtu. říkám ve ztemnělém pokoji čivaví sestře na posteli. možná že ona jediná to ví.
ztratila jsem svý oblíbený písně a teď mě to mrzí. a podle karla gotta máme jít všichni za štěstím. teda respektive podle jeho textaře. nicméně sklíčenost může zůstat, neboť jak a kam se chodí za štěstím? a taky proč. potřebujeme být šťastní, abychom mohli žít?.. vždyť my si neumíme rozumět a bůh s tím nic nedělá. o tohle se nestará. pak je správná alexandrova teorie, že bůh je nafoukanej a kdyby byl všemohoucí, tak by to byla hotovka a nemusel by tu svou všemohoucnost každou neděli dokazovat. stejně jako se nemusí dokazovat nic, co doopravdy je.
znova mam babičku v nemocnici. byla jsem tam. ona se zmenšuje. v nemocnici je vždycky kratší. nepotřebně velká postel ji pohlcuje svym mastnym tělem všech lehačů před ní. co já sem se zase dneska naplakala. říká její zklamaný rezignovaný hlas s možností nechat se obsluhovat. tak. mam pocit, že už se mi budou všichni jenom zmenšovat.
v panelákovym potrubí se nechtěně slyší téměř všechno. intimnosti jsou znásilňovány v různých intenzitách podle typu místnosti, ale pak to dobrý den musí znít vždycky jinak. utíká spolu se mnou. já jsem neustále běhu v patách, abych nemusela tohle a tohle a tohle a pak už nevim, co jednotlivá tohle znamenají a neumim se pozastavit....auta proti mně nejezdí.
chci všechno nemuset. podle potřeb vše plnit. někdy udělat tři věci, někdy pět, někdy nic. někdy nechodit spát a někdy mít v zimě léto a v pokoji řeku. vim, proč mam skoliozu. protože ničemu nerozumim, tak musí mý záda ukazovat ještě větší otazník. teď nebo nikdy. kdo volí teď a kdo nikdy? proč musí být zlo, aby bylo dobro? proč se žije, aby se umřelo? jaká budoucnost je pro mě ta pravá?
tuctový otázky. stereotypní fronty seřazený vřad podle abecedy období. ale to nevadí. zavolám nemračselove a bude líp. teď je ve stadiu dobrodiní a spokojenosti. naše rozhovory jsou spletence fishových činů, slov, výdechů, nádechů a myšlenek. nevadí mi to. ráda jsem s ní. ale nedává mi to vůbec nic. poslouchám s hmmm. potřebovala bych, aby poznala, jak se mam. a pomohla mi. ale na to je teď příliš daleko a já jinde. nesetkáváme se. za pět minut na zastávce.
ahoj. ahoj. potřebovala bych jít do tesca, můžem? jo, proč ne. tak jak je? fajn, včera jsem fishe neviděla a před tim taky ne a tak jsem s nim byla jen dvakrat v celym týdnu a říkal mi a dělal a bonnie je tak krásná a jeho maminka mi řekla a ...
nemračselove, promiň, ale nevím, co si z toho mam brát. jsem ráda, že je ti fajn. jsem ráda. a tak přelaďuju na smích a štěstí. a umim se smát i brečet zároveň a zvládnu řvát na celý kolo, aby to nikdo neslyšel.
a nic z toho se nedoví. jdeme do tesca jakoby s fishem a brouzdáme se ve vlastních kolejích. občas jedna z kolejnice spadne, ale zvládne se vrátit zpět. co tim myslím? spoustu věcí. věci, věci, věci, hmotnosti, tělesa, všechno vídáme. to, co je jen jaksi načrtnuto a je na to poukázáno nebo je to pouze to, neumíme vidět. v tom je duše světa. vletíme střemhlav pouze do viditelných jistot mimo okruh možností. my nevolíme, ale určujeme. zdá se mi tak. nemračselove nezačne debatu, nemá nástroje. ona je nevidí.
nejdůležitější slova, který může člověk použít jsou: hele? víš co? vlastně nic, já to teď zapomněl...my se nepídíme (hlavně u dětí),a přitom za jejich oponou jsou ta tajemství lásky a možnosti být uvnitř sebe navzájem a poznat se a pohladit se a šeptat si dlouho do noci a dne. za tolik let jsme se nerozeznali.
v tescu vrcholí valentýn. jak jsem řekla, co doopravdy je, nemusí být dokazováno. pak tedy valentýn podporuje něco úplně opačnýho, než za co se vydává. valentýn nám lže. chudák. myslíme, že nemáme rádi valentýn a vlastně nemáme rádi sami sebe.
nemůžeme najít správný dárek. u stojanu s plyšovými psy se mačká trojice milovnic. nemračselove váhá, jestli nemá vzít psa a mít klid. je to bez nápadu. hodnotim výběr a styl. otáčim se od trojice a nevim, proč se usmívam. asi tomu přikládam větší důležitost. chodíme, chodíme, tápeme a hledáme. nic se nemračselove nelíbí. vše je nadutý a směšný. druhý den se sejdeme a uděláme z barev na okno nový image pro skleničku a nemračse dokoupí přání a dlouhou tužku s medvědem. další den dostane měkkýho plyšovýho psa, pusu a kupu lásky. psa sebere máma na mačkání k hrudníku a láska se zasune k ostatní. sledujem nudu v brně a mně je fajn. mně se film líbí a to mi stačí. egoistická výpověď o večeru s očima zapitýma v monitoru.
když odcházím připojí se ke mně pes. dojde se mnou až domů, ale bojí se přijít blíž. běžím domů pro suchary. když ho najdu o kus dál, už za mnou nejde a utíká do noci. jestli ho nenajdu, umrzne. nenašla sem ho. co sem to za člověka. musim jít spát. rodiče říkají. verun, nemysli na to, určitě ho někdo hledá a ty mu nemůžeš pomoct, tak jdi spát a nemysli na to. myslim na to.
a když se probudim, tak na to myslim zas. nikdy ho už nepotkám. a nikomu to neřeknu. a všechny západy jsou na mě zamčený a paklíče selhávají. proč by ne.
jednou vytančím ze svýho života jako billy elliot a přemůžu svůj osud. musím se jen naučit smát jako on. pak najdu psy, kteří se mě nebudou bát. po úvodu rána se dlouho nevidim s nemračselove. fishuje a loudí jeho styl humoru a lásky a je tak šťastná, že používá tři úsměvy za sebou a přijde jí to málo. když se nesměje, tak si na to jen hraje.
v rozčilení popadnu čivavu a vybíhám ven. občas se stává, že venčím vodítko a pes dál spí v peřinách. občas je můj vztek příliš velký. zapomenu jí doma. bezmyšlení. jsem v oparu emocí a tyhle nemoci mě svádí k nám a roztančí bál na pozadí mých zad se skoliozou a špatně oholenýho podpaží. možná, že se smíme smát.
hoří mi hlava pod kapotou z kapuce zelených mikin. nemračse to nevidí. nesáhne na čelo a nezměří teplotu. vždyť fish se zrovna usmál. je tohle žárlivost? ne. to už je smír. ne. to je nedostatek přátelství. ne. to je lítost. ne. to je zásah v nepřipravení. ne. to je. prostě to je.
pod klenbou z notoví se odebírám na konec dalšího dne. tohle bylo důležitý a bylo to moje. byla jsem to já. zítra se probouzím a jdu s kabasnířem. zjišťuju, že s ním nechci být. ale. musím mu pomáhat. jsem veronika, jeho kamarád. má pět lapálií za jeden týden. závidím. že může být víc smutný než já. nepohladila jsem ho dřív. potopila jsem mu hlavu pod ten sliz a hnus. nemůže odpouštět a já nemůžu pomáhat. ale to není nevyřešitelný kruh. pouze sobectví. jednoho na druhým a taky naopak a všelijak napůl i třičtvrtě a čtvrt. kdo umí počítat? já teda ne.
a dál si beru auto a odjíždím s šamponem, kartáčkem, kerouacem, discmanem, čivavou, tužkou a nějakým oblečením. taky tu novou bundu si beru. zapnu pás a rádio a mířím pryč. skládat zkoušky na vysokou a přespávat v autě. až dozvim se výsledky, pojedu dál. ze čtyř měsíců prázdnin dva budu pracovat a dva si jen hrát. čivaví sestra bude polehávat na mých zádech v nosítku, jak mimino v zárodku. bude jí fajn...
jo, až to jednou udělam bude jí určitě fajn. zatím mám čas – jednu maturitu, dokončení čtvrťáku a přehršli učení. kdyby se aspoň všichni učili, ale oni na mě jen kašlou. a já posílám to samý dál. jsem hnusnej odraz všech možností. zrcadlím se ve všem, co je mi odporný. jsem prostřední trs vlasů v copu bez hlavy.
bolí mě v krku a hlavě, tak jim banány, pouštim si dokola šeptej a čtu bukowskiho. všichni říkaj, jo ten bukowski, ten chtěl lidi šokovat. ale já myslim, že jenom nic nedělal jako. prostě psal, mluvil, dělal a nezakrýval to. a taky si myslim, že lidi musí nejdřív přečíst jeho poezii, aby pochopili ten styl a celý libido jménem chinaski v jeho próze. aby na to měli. a nemysleli si, jo to je ta bukowskiho šokovací kamufláž. aspoň u mě to tak funguje. přes poezii mě naučil číst svý neverše. jeho surový lásky a syrová skutečná slovovolnost se mi líbí. možná dokonce stejně jako kerouacova spontánnost. a jako poslední titulková píseň v šeptej. jako vůně štěnat a teplýho mlíka. anebo jako bukowskiho přirozenost, jako bukowski. proč hledat příměry.
měla jsem čas a tak si řekla, co napsat nemračse a vyrazit k řece. jenže...já zapomněla. byla s fishem a teď jde s mámou nakupovat. co se týče fishe je to všechno úplně suprový, jen ta škola....žádný další okruh mi už nepopsala. má život pouze rozpůlenej. jen škola a fish. žádný, verun chybíš mi. nebo jak se máš. jen - a ty? prohozená zpáteční otázka s cejchem povinnosti. myslim, že minulý prázdniny byly jakýmsi vrcholem našeho přátelství. až odejdu na školu, bude úplný konec. pokud není úplný konec teď. nebo za týden, měsíc. no nic, chápu. poloviny se už dál nedělí. to je zásada. takže shrnuto na jednoduchý vzorec pro mě a mé ubožáctví: nemám místo v jejich diáři. snad až si koupí nový, za několik let. tak na strohé ahoj a nákup najdou čas mezi lakováním nehtů a úsměvy na stejně úspěšné protivníky. snad nejsem příliš zlá, to by mě mrzelo.
a tak když nemají místo, zvolím ho sama. roztáhnu skvrnu mezi jednotlivými spánky svý psí sestry a vydáme se ven. já, pes a dan. bárta, který mi prolízá jednotlivý ušní zákruty a mozkový proporce ke sdělování šepotavých dat. jdeme všude. a vždy ve třech. psík občas protestuje, že už nechce jít dál, ale chodit a nebýt doma je víc než může pochopit, proto ji destruktivně táhnu v dál. za dvacet minut bude mít nebe zvláštní barvu. bude modrý. ne světle ani tmavě ani nějak polovičatě. bude modrý jako bílá peřina ve čtyři hodiny ráno, když bude sníh, bude jeho odrazem. jinak bílé stěny paneláků převezmou jeho výsadní možnosti, jež nahání svatost do očních koutků všech snímačů nočních sfér.
lehnem si na jaro a koukáme vzhůru. hvězdy ještě nevyšly, a přesto už není den. jen pár minut. jenom chvíle a bude to pryč. nejhezčí část dne. přijde rychle. odejde rychle. bez hloupých průtahů. tak by to mělo být se vším. model dokonalý rozhodnosti..
když přijdu domů leží tu otázka, kde že jsem byla. s nany venku. a s kým ještě? no s nany. jakto? chtělo se mi. rozhovor, když minka přijde do pokoje, aby si zajezdila na rotopedu. a stala se přitažlivější, což znamená hubenější. možná máme spoustu věcí spojeno s nesprávnými přídavnými jmény. ostatně. všechno můžeme mít spojený úplně blbě. hlavní je, jestli se někdy opravíme. křeček mi usnul v dlani.
jdu do školy a po schodech se válí a píská do rytmu vůně kafe. je to tak přátelský v rodným domě plným cizích lidí. to je ta paneláková imunita. tlustý zdi a sdělování intimna pomocí stoupaček. její hustota a přítulnost roztáhne úsměv přes celou tvář. jsem šťastná. teď jsem šťastná. díky vůni kafe na schodech. aroma ranní kávy odhalující spoustu otaznic.
když seběhnu dvoje schody a přejdu pároví silnic, přetáhne se nade mnou mračno ptáků. větší než kosi a méně známí. lítají mezi panelovými osami sem a tam. z jedný jeřabiny na druhou a stále dál. oblaka ptactva se zatahují nad mou školní cestou. odhrnuju vlasy z čela. vzpomínam na kafe a připojuju ptáky. nic není lepší. možná by se mě andrej zeptal na plus týdne. řekla bych tohle. kdyby se mnou mluvil.
chci to napsat nemračselove. ale nenapíšu. abych ji donutila k hmmm? o to nestojím. kdo umí přijímat tyhle typy zpráv. jako to nejlepší poslání života. kdo umí vidět víc. než ptáky a kafe. kdo má sítnice načrtnutých příběhů a možností v celym těle jen tak připravený na spuštění po naplnění funkce čichu. k tomuhle máme nos a oči. a k tomu, když padá sníh máme zase uši. posloucháme posvátnost sněhu v dotecích lidských duší.
když padá sníh, je to jako vytahování papírovýho kapesníku z novýho balíčku. je to svatý a bílý a vidí to kdokoliv a nikdo. takže nemračse tohle nemusí znát. zkoušená z toho nebude a fish se jí na to nebude ptát.
a tak dojdu do školy. jiná a nikdo nevidí ty ptáky a kafe v mý tváři. neřeknou čau, tak jaká byla cesta? ne, všechno je jenom o umět a neumět, přičemž opravdový totožnosti těchle slov zůstávaj nevytažený ze spacáků kuklých těl. sedím tu zbytečně, a tak si chodím na záchod hrát. podívat z okna a projít chodbu, uvidět pár čůrajících spoluněco a potom potkám svůj návrat, který doprovodím do třídy. nechám ho u dveří a sedám si dozadu k oknu, vedle lenb.
verun, zítra pojedem do prahy, jo? jo, proč ne, minko. a co tam? jen tak, projít václavák, staromák, taky karlův most a pak odjet na zličín. fajn. jedeme teda zítra do prahy. nejdřív metrujeme a potom se brodíme mezi těly a větrem vanoucím od staromáku. svatý václav na svým oři tu pořád svírá opratě a muzeum sleduje tu honbu za životy. možná se směje a možná pláče. to já nevím. ale něco dělá určitě.
zkouším si malý džíny a prohlížím stojany s tričky. minka nechce párek, že já nic nebudu, tak nechce se jí jíst. a tak můžu já za její hlad. který odteď chodí s náma. orloj klinbá po půl a má ještě chvíli dovolenou dovolenou. vracíme se na můstek a cestujeme dál. v potrubí metra a všech podzemních záležitostí. vyměňujeme si pohledy a data o svých vnějšcích se všemi cestujícími, kteří se na nás podívají. jsme jako načasovaní a nalazení na jednu vlnu: hm, tohle má na sobě a takhle se tváří, jede odsud tam a tamten zrovna tak, doprovází tu malou tlustou a vysokou hubenou, jo, to je mi ale trojka. a ta za nima. ta stará paní s jabkama od sestry zřejmě si počítá každou zastávku, aby mohla přesně vystoupit bratrovi do náručí. tak nějak to probíhá a ubíhá. vystupujem na zličíně a jdeme jíst. necháme hlady, teď už dva, v sedačkách z plastu.
nakoupíme, obejdeme a jedeme domů. nechat odtáhnout auto, který nám málem ukradli. tínek jde sepsat protokol k pánům v uniformách a začne se šetřit na poničený vnitřek našeho vita. do toho píše nemračselove, že by mi přišla vrátit testový otázky na práva. chtěla je sehnat, tak stalo se tak. zítra je vrátím dannymu. když přijdou tepláky a s nimi i ona, jdu jí s nany doprovodit. povídá mi o fishovi a škole. snažím se udržet na vymezených příčkách povídacích sfér. občas je lehký mluvit jen tak.
jdu do bazénu s macháčkem, bolí nás záda, tak jdeme se koupat. jsem od ní o dva měsíce starší a jednu a půl hlavy menší. směšná to dvojice na plavání. směje se na celý bazén a vybírá nejblbější místo v relaxačním bazénku. tam totiž ta voda vůbec nebublá. jenom tam, kde vybrala macháček. všude se nadzvedávají těla kvůli vzduchovým bublinám, co derou se ven. lidi si povídají a odpočívají v teplý vodě, kde se nesmí plavat a skákat. jenom sedět. s bublinkama pod zadkem.
ze skokánků skákají kluci schválně tak, že voda stříká ven a paní, co si chtěly zachovat decentní drdůlky suchý, jen nechápavě potřásají hlavou. tady jste v bazéně, kde bývá voda. zakřičí jeden z nich a skočí s rozběhem. paním stýkají černý čůrky po tvářích. jejich řasenky nejsou zřejmě odolný. směje se kluk. pořád a dál.
dvě malá děvčátka se drží za ruce a pomáhají si slézt po schodech do vody. obě se smějí a křičí je studená, je studená. a přitom už hledají v batůžku míč, aby si mohly házet a zapomenout na to, že voda je studená, je studená. lokýnky z mokra jim leží na hlavě a prsty jsou samý varhánek. voda je studená, ale my budem tu dál. chceme si hrát.
v pruzích pro plavce se scvaknutý nosy a plavecký brýle snaží zlepšit svůj výkon i styl. jeden nádech a tempo. nádech a tempo. a pořád tak stejnoměrně ukrajovat vodní hladinu, pak zlepší se skóre a závody splývají s konečky prstů. vítězství už tepe v srdci a hlava si počítá raz a dva a nádech a tempo...
domů mě veze macháček a když tam dorazím, vařím si dva hrnky čaje. zelenej a černej s mlíkem. nějak mě zchladil ten březnovej bazén. učím se a propadám v napsaných pruzích učebních nesrozumitelností. převaluju je v myšlení a nemůžu uschovat na potom. paměť je mimo hru. zřejmě umí vnímat jen teď. je spontánní a já jí přetvářím v konzervativce. můžu si to dovolit?
nemračse nevídám celý dny. a pro kabasníře jsem špatný společník. poslední dobou prý pro něj nejsem vůbec žádný společník, což je dle něj horší než špatný. ale já nejsem poslední čas společníkem tak nějak pro nikoho. promiň, že jsem špatný přítel.
vždycky když přijdu domů, poznám jestli je minka doma nebo ne. podle mých bačkůrek. když jsou rozkopaný, nebude mě čekat, tak jak dneska bylo. ale jsou-li srovnaný na proutěným půlkruhu pravá vedle levý, vím, že za chvíli se ta její černá hlava objeví. zřejmě z kuchyně. nejčastěji.
jsem unavená. moje nehty se matně blyští pod kapotou ztrát. za chvíli si lehnou a usnou. můžou spát? myslím, že to dělají. jsou krátké a bez bílých skvrn upozorňujících na nedostatek vápníku. piju hodně mlíka.
mám rýmu a tak se mi špatně dýchá. a když dýchám pusou, nutí mě to kašlat. takže se neustále dusím a kašlu. takový kolotoč, abych se nenudila nebo tak něco. ale já se nenudím. umím využít čas. k dalším narozeninám si budu jenom přát, abysme brácha, ségra, já a naši zase byli doma spolu přes noc. jen nás pět. ostatní ať si jsou ve svých domovech. jen na jednu noc bych jim je ukradla a pak zase vrátila zpět. jen pár hodin. jeden film a pár vět. stejný oddechy v pokojíčku a sourozenecký splynutí. vždyť činorka odešla, když mi bylo sedm a vídánek byl stále s přáteli. jen jednu noc si budu přát. jednu noc rodiny. tínek řekl, že nevěří, že to udělají.
až jednou vyrostu, budu všechno vědět. nejtěžší jsou totiž ty úplně jednoduchý otázky. a. budu fotit ruce krásných struktur. jen tak pro radost. protože něco se pro radost dělat musí. nemusí, ale chce. ano, něco se pro radost dělat chce. třeba fotit ruce krásných struktur. různě pokřivený čáry na levých dlaních a ohnutý ukazováčky pravic. taky různě propletený a zlomený. někdo bývá zlomený celý život. ne v prstu. i když tam asi taky. člověk, kterej je zlomenej, je zlomenej asi úplně všude. i ve slovech. nemluví o ničem jiným. říká chleba a vidí její tvář. říká chleba, ale zní to jako její tvář. říká chleba a vyslovuje její tvář.
kupa kapesníků se hromadí před klávesnicí a můj nos otýká. jelení lůj je zcela využíván. pomáhá. ta pomáda pomáhá na červený flek místo nosu. čaje jsem dopila a teď jdu spát. zase jsem měla dva hrnky. zelenej a ovocnej. dřív jsem ho nepila, ale časy se mění. prý nám pustí v rádiu blues, ale není to pravda. tohle je náhrada za blues. pustím si djanga reinhardta a pokoj tak ztlumí a potmaví jazz. ve středu nechci na tělák a zítra být nemocná. tak jdu radši spát, než absurdní zvrhlosti zahubí nás.
pokud to už neudělaly. hlásí ráno bez úsměvu. nikdo neví co a jak. rodiče nadávají dětem, protože jsou nešťastní. proč chovají se, nemůžu znát. ale je to směšný. haničce vymýšlí fiktivní obvinění a zlobí se, že se diví. pučí jí auto, ale v jednu ať jsi doma. tak musí jet. nesmí se s náma mačkat na jednom gauči po příchodu z klína. a přitom by ráda chtěla usínat s dechy svých přátel na tvářích. ale nevadí. už brzy nebude se muset ptát.
stejně jako v přešticích, kdy příchod ve čtvrt na sedum znamenal příchod ve čtvrt na sedum a ne trágu a zvláštnost a jiný v tomhle spojení nesmysly. odvezl nás tommy a my jsme se ubytovali na třech barových židlích naproti macháčkovi v dlouhý šedý zástěře s krevním oběhem plným kořalek. stále se držela na nohou a skončila třetí v bowlingu. dělala kafe a nechávala si přát k narozeninám. její povaha byla odměňována nepravými jmény a málokdo jí nechal být v klidu.
šli jsme si vyzvednout peníze a rozebírali skutečnost, že jsme zde. hanička mluvila s tommym o jejich předvztazí a lenb páchala rozruch mezi mužským pohlavím. typičnost byla zachována a večer prožit. takhle stručně, takhle jednosušše. sledovali jsme ty přeštický stropy a přemýšleli, jak jsme stejný. a v tom to bylo. v tom. jen tak. v těch stropech a stejnosti i typičnosti a stručnosti. nic víc, nic míň, bylo to, co bylo.
a pak jsme psali maturitní písemku z češtiny. čtyři témata, první pohled vyvolal zděšení a chtíč po ahoj a bouchnutí dveří. ale druhý byl lepší a třetí rozhodl. psala jsem povídku na téma jednoho španělskýho přísloví. „dát přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dát chléb tomu, kdo žízní.“ no, tak napsáno mam, teď pouze oprava určí vše, co se dá.
a večer oslavujeme první krok k rozloučení s gymplem. je nás dost a je toho dost. a s fosforovými náramky se propíjíme hloubš. musím se jít projít. v černým tričku a modrých džínách je mi docela zima. na malém zábradlí ohraničující parkovací místa posedávám. prochází kluk a říká, že lenb koukají záda a taky „nastydneš“. směje se a volá: „já vim.“ až to slyší celá ulice a všechna okna i lampy. ona to prostě ví.
a dochází mi, že cokoliv chceš udělat, tak můžeš. můžeš dělat všechno, protože to prostě jde. a všechno je tak jednoduchý a průhledný. stačí to risknout.
a tak přijde maturita a my jí zdravíme. v rámu oknoví, kde nám vnitřní hlas napoví, skoč a nebudeš muset už nic. ale ještě než promluví, je nám jasný, že tohle se nestane, jen mám tvář na straně trochu otlačenou. a tak se dáme do toho a hodinu po skončení naší zkoušky dospělosti už nám ani nepřijde, že to máme v kapse. je samozřejmý, že když pak nadejdou zkoušky na vejšky, nejedu sama a autem, ale že se skutečnosti opakují, a tak jedeme ve třech do brna, kde neuspívám a pak se projedu tramvají na pajdu v plzni. znovu je kapacita příliš omezená, takže promiňte a můžete se odvolat. odvolávám se. stále nevím, uvidím. přeju si a zároveň nepřeju. můj sen má prostě dvě strany, jako vše.
naše pomaturitní vyřazení probíhá v divadle v centrumu za zvuku sboru a slov čtyř chytrých mužů. někteří jsou chytří víc, někteří míň, ty míň si na to možná dokonce jenom hrají. ale dokázat jim to nemůžu. když dostanu diplom a poukázku na knihu, nerozumím tomu, ale sluší se přijmout pánovu paži, když ji nabízí, řekla kdysi mag v malých ženách, a tak přijímám paži a diplom a sedám si zpět. nerozumím nastalému sledu.
máme sraz v lucerně. skáknem se jen k lenb převlíct a jdeme tam. předtím ještě promyšleně jíme a sledujeme jak se čtveřice našich bývalých spolužaček snaží pokusit přemluvit tu pátou, aby šla s námi, ale nedaří se. ostatně. jako za celou minulou uplynulou čtveřici let. nejde to. má z nás strach. že budem se jí smát a budem si hrát na konverzaci. to je nová hra našich dnů. domnívám se.
v lucerně je třikrát glp. jako a, jako m a jako l. každé písmenko za několik padlých. i když všichni padli, nikdo nevypadl. už nejsme maturanti, ale odmaturanti. s profesorstvem se míchá hořkost s veselím, taky nápoje a shluky slov. jsou to lidi, pomyslí si kdosi v černém rohu bez osvětlení a postele na stropě. jsou to lidi. pomyslí si učící jednotka u hrany barovýho stolu. jsou to lidi, pomyslí si paní na záchodě, která mi přeje hrozně moc štěstí do života a já už si jí nevybavuju a nevím ani přesnou formulaci jejích milých slov, která byla víc než já. jsme lidi, pomyslíme si všichni společně.
a když se vrátím ke stolu, není tam žádná z mých konverzujících společnic. sednu si naproti kudrnatému stvoření, kterému jsem ublížila. je mi to líto. moc mě to mrzí. chci si s ním povídat. prolezu pod stolem, ale protože alkohol něco váží, bouchnu se o stůl do hlavy. hodně to bolí. a tak. pláču mu do klína a sypu ze sebe slzy a slova mých omluv, která jsou myšlena upřímněji, než cokoliv, co jsem kdy řekla nebo udělala. v tu chvíli jsem upřímnost, lítost, bolest. překvapuju se svými skutky a činy. dělám to, co chci. po dlouhý době a po ještě delší jsem šťastná a směju se, protože se mi chce.
jdeme se projít. povídáme si. po roce. po cestě. na cestě, milý jacku, přesně tak. a tak jsem k najovi přišla pod stolem a už nikdy neodešla..