Praha II.

Takže tady stojím, nervózní, vyklepaná, nesvá, prostě hotová. S očekáváním toho nejhoršího stojím na smluveném místě o několik minut dříve. Přemýšlím nad tím, jestli se vůbec ukáže. Po chvíli se mé obavy ukáží jako liché. Vidím jak si to ke mně nakračuje Jakub v hezky padnoucích džínách. V super bílém tričku a rozepnuté modré mikině. Ano, přiznávám chvíli mi to vyrazí dech. Už jsem stejná jako všechny ostatní nanynky, co obdivují herce. Ach bože, proč?

„ Ahoj, jsem rád, že jsi přišla, čekáš dlouho?“ zajímá ho, přidá hezký úsměv a já cítím jak mě má pomalu dostává. Přiznejme si, že se můžu bránit zuby nehty, ale jsem přeci jen člověk. A když člověk člověka přitahuje tak moc, jako Jakub mě, tak tomu prostě musí podlehnout. Prostě musí. A mohla bych přísahat, že i já s Jakubem mávám. Poznám to v tom, jak si mě prohlíží. Vidím, že se mu líbí elegantní šedé kalhoty, bílá halenka s hlubokým výstřihem a tmavé dlouhé vlasy rovné jako hřebíky. Co mi to taky dalo práce, takhle se vymódit. Po dlouhé době si připadám vyloženě přitažlivá, ne-li krásná.
„ Ne, nečekám dlouho, jen jsem neměla jiný spoj tramvaje. To je v pořádku, čekání mi nevadí!“ pokusím se o svůdný úsměv, kdo ví jaká grimasa z toho vznikla. Dobře, lžu mu, no a? To, že nesnáším nedochvilnost a čekání mě vyloženě vytáčí, nemusí hned vědět, taky by se už nemusel ozvat, což by hodně vyřešilo, ale mrzelo by to.
„ No musím uznat, že dneska ti to moc sluší, vypadáš vážně úžasně!“ vysekne mi poklonu tak bravurně a naučeně, že se začervenám.
„ Teda, ty vážně nejsi špatný herec! Lhaní ti jde velice dobře.“ Zavtipkuji ve snaze zbavit se ruměnce, jež pokrývá mou tvář.
„ Tys o mě jako o herci snad pochybovala? Leč musím podotknout, NELŽU!“ zdůrazní to slovo nelžu tak, že vybuchnu smíchy. Je mi s ním fajn, ani nevím jak, došli jsem k Národnímu Muzeu.
„ Ty chceš jít dovnitř?“ ptám se ho udiveně, copak takový kluk jeho kalibru chce jít do muzea.
„ Tys tam někdy byla?“ odpoví otázkou.
„ Ne, nestihla jsem to, ale v plánu to mám.“
„ No tak ti ukážu sbírku motýlů, víš na co láká chlap ženské, na sbírku motýlu a já žádnou doma nemám, tak musíme sem!“ vysvětluje s takovým divným, ale milým dialektem. Musím se prostě smát a nenamítám nic, když za nás oba zaplatí vstupné. Postupně si prohlížíme celé muzeum. Zaujme mě expozice vystavených neandrtálců. Ale asi nejvíce mě dostane ta sbírka motýlů. Snad nikdy v životě jsem neviděla tolik krásných motýlích těl pohromadě, tolik barev, tak hezky sladěných, že mi jdou oči kolem. Užasle zírám na různé druhy, divže mi oči nevypadnou. Jakub mě se zalíbením pozoruje. Moc si ho nevšímám, jsem opravdu okouzlena, ohromena a kdo ví co ještě. Jeho přítomnost si uvědomím, když mi položí ruce zezadu na boky. Trochu sebou trhnu.
„ Neboj se,“ šeptá mi do ucha, „ nechci ti ublížit!“ dodá. Stojím tam celá zkoprnělá, cítím jeho teplé ruce na svých bocích. Bože jak je to dlouho co se mě dotkl nějaký kluk? Nemám to spočítané. Opřu si hlavu o jeho rameno, stojíme za sebou jako nějaké sousoší. Je to hodně příjemné. Cítím chvění po celém těle. Zavřu oči, abych si vychutnala tu chvíli. Tu tak zvláštní chvíli. Ale nic netrvá věčně. Vyruší nás spoušť foťáku.
„ Co to bylo?“ ptám se zmateně, rozhlížejíc se okolo sebe.
„ Do háje, zase si mě našli!“ rozčiluje se Jakub. „ Zasraný bulvár!“
„ To, to jako vážně? Já nechci být někde na titulní straně blesku!“ vyjeknu zoufale.
„ Pojď!“ řekne a vezme mě za ruku, aby mě mohl odvést pryč. Já věděla, že se do toho nemám hrnout. Už vidím ty titulky v časopisech: Jakub Prachař A zase nová?
Když si uvědomím celou tu hrůzu, začne mi být opravdu zle.
„ Počkej Jakube,“ řeknu, když jsme někde kde je relativní klid.
„ Je ti něco? Vypadáš bledě. Chceš si sednout?“ stará se. Aniž bych odpověděla, sednu si na první lavičku co uvidím. Jakub se posadí vedle mne.
„ Já, moc se ti omlouvám! Tohle je můj věčný problém, možná proto si myslíš, že jsem děvkař neschopný mít dlouhodobý vztah, ale to že se mnou žádná holka, kvůli bulváru nevydrží už nikdo nevidí.“ Nahodí tak smutný kukuč, že mě to donutí se alespoň usmát. Vezme to jako výzvu. Pomalu se ke mně přiblíží, skloní hlavu do úrovně mé hlavy, aby mohl zrušit i tak malou mezeru mezi námi a dal tak zase možnost dalšímu výboji elektřiny, jež mezi námi proběhne. Cítím hebkost jeho rtů, dech vonící po mátě, jeho jazyk, co se tak jemně dobývá do mých úst. V tu chvíli kdy se naše jazyky střetnou přestanu vnímat realitu, okolí i veškeré pochybnosti, kdyby tohle mělo být naposled, tak si to chci užít bez okolních vjemů.

Po té nekonečně dlouhé chvíli se mu podívám do očí. Vidím v nich malé ohníčky zažehnuté právě doznívajícím zážitkem.
„ To bylo neuvěřitelné!“ pronese skoro bez dechu.
„ Chceš jít ke mně domů?“ zeptám se nesměle, čekajíc zápornou odpověď.

„ Vážně? Ty bys mě vzala k sobě?“ ptá se s nechápavým výrazem.
„ No, chci ti ukázat svou sbírku motýlů, a tam nás rušit nikdo nebude!“ řeknu trochu koketně. Ten polibek ve mně probudil touhy, co byly hodně dlouho a hluboko uloženy v mém nitru. Trochu nevěřícně si mě prohlíží. Asi mu nejde do hlavy můj obrat o 360°, no mě taky ne, ale je to silnější než já. Nakonec teda souhlasí, jdeme ruku v ruce na metro, povídáme si o všem možném, smějeme se a je nám moc fajn. Sem tam se po nás někdo otočí. To však nevnímáme, máme oči jen pro sebe. Na chvíli prostě zapomeneme, že je Jakub mediálně známý. Ani mi nepřijde divné, když se v metru líbáme, ani to, že se dvě puberťačky chichotají na náš účet.
Dokonce se odvážím s Jakubem do výtahu. Jindy bych do něho nevlezla ani za nic. Ale teď, když se mi Jakub kouká do očí, umívá se a pevně mě drží za ruku, nemůže mě rozhodit můj strach z výtahů a klaustrofóbické záchvaty.

Přede dveřmi se na mě tázavě podívá, pouze se usměji a pozvu ho dál. Projdeme bytem až do mého pokoje, mého útulného království. Stěny namalované na oroanžovo a žluto, svíčky na každém možném místě, vylepené fotky mých nejbližších, darované věci, to vše si se zájmem prohlíží.
„ No máš to tu krásné, takové nevím útulné a kouzelné.“ Řekne, pobídnu ho, aby se posadil. Vezme místo na mé posteli.
„ Dáš si něco k pití? Nebo máš hlad?“ zajímá mě jako správnou hostitelku.
„ Ne děkuji, nic si nedám, sedni si vedle mě.“ Pobídne mě, nebráním se. Posadím se a vyčkávám. Co asi provede. Nějak se vytratila všechna ta odvaha, co jsem měla, když jsme byli mezi lidmi. Teď jsem zase ztuhlá a nervózní.
„ Jsi úžasná, tak svá, tak zajímavá, tak, tak, já nemám slov a věř, že tohle se mi často nestává.“ Prolomí to trapné ticho.
„ Nepřeháněj to s těmi komplimenty, ono teď se ti tak zdám, ale až mě dostaneš do postele, ztratíš zájem!“ usměji se poněkud kysele.
„ Tak teď mi hodně křivdíš, hele známe se chvíli, nemůžeš z časopisů vědět jaký jsem. A taky ti musím říct jednu skutečnost, nechci s tebou spát!“ tímhle mě naprosto vyvede z míry.
„ Ty se mnou nechceš spát? To jsem ti odporná?“ urazím se, koukám na něj s otevřenou pusou a čekám jak mi to vysvětlí.
„ Ne, nechci, bojím se, že bych po tom byl úplně ztracen. A to bych si asi dovolit nemohl, už tak na tebe pořád myslím, jsem zvědavý jak se budu učit zítra text na představení.“ Vysvětlí a mě tím naprosto uklidní. Nemůžu jinak než ho políbit. Jemně se k němu přitulím, lípnu mu pusu, kterou záhy proměníme v polibek, polibek tak jemný a řekla bych že i zamilovaný.

Nemilujeme se, jako by si každý mohl domyslet, ležíme vedle sebe, proplétáme prsty s prsty toho druhého. Hledíme si do očí a povídáme si, něžně se líbáme a když je čas na večeři objednáme si pizzu. Prostě pohodové odpoledne a večer. A ten taky nekončí, Jakub se domů nechystá a já jsem jen ráda, už dlouho jsem se necítila tak moc dobře.
„ Jakube, díky, za to, že máš tak pevné nervy, a za to, že jsi mě zase probudil z mrtvých.“ Poděkuji mu, jistě nechápe jak to myslím, ale naštěstí se v tom nepitvá. Pouze se usměje a políbí mne. Krásnou a romantickou atmosféru dolaďují romantické a jemné písničky, při písničce chasing cars od Snow Patrlo Jakubovi svleču triko. Pokochám se jeho hezkou postavou.
„ Risknu to ztracení, ty jsi tak neuvěřitelně sexy, že to jinak prostě nejde.“ Řekne chraptivě a mě tím potěší na nejvyšší míru.
Líbáme se, hladíme svá nahá těla, prozkoumáváme co je nám příjemné, usmíváme se na sebe, chtivě si hledíme do očí, zarýváme jeden druhému nehty do kůže slastí a vlastním chtíčem. Předehry mě nikdy moc nebavily, ale ta naše je tak úžasná a tak dlouhá, že si přeji, aby nikdy neskončila. Aby trvala věčně. Po nekonečně dlouhé době do mě vnikne, milujeme se tak jako nikdy, cítím to co nikdy! Je to naprosto paralyzující, odzbrojující, silné, smyslné, vzrušující, no prostě nepopsatelné.

Ležíme vedle sebe, tiše a nehlasně. Ležíme a cítíme blízkost toho druhého. Je to zvláštní o to úžasné. Cítím Jakubovu teplou dlaň na propadlém břiše, zvedajícím se v rychlých intervalech, protože to, co jsem před chvíli zažila bylo neuvěřitelné.
„ Jsem ztracen!“ pronese Jakub a vtiskne mi polibek kdesi mezi klíční kost.

Sluneční paprsky proniknou do pokoje něco málo po osmé ranní. Mátožně zvednu víčka, abych zjistila kolik je hodin a přesvědčila se, že to nebyl sen. Pohled na spícího Jakuba ve mně vzbudí zmatené pocity. Prohlížím si jeho hezkou tvář, to jak spokojeně oddechuje mě uklidní. Třeba to dobře dopadne, pomyslím si. Vyštráchám se tedy z postele, abych mohla připravit ranní kávu a vyčistit si zuby. Jakuba tím samozřejmě vzbudím.
„ Dobré ráno, beruško! Vyspala jsi se se mnou?“ pronese dvojsmyslně, aniž by si uvědomil.
„ No vyspala, i vyspala!“ usměji se. Pochopí co to vlastně řekl, začne se smát a drbat ve vlasech, asi hledá omluvu, nebo alespoň obhajobu. Povískám ho ve vlasech a lípnu mu pusu.
„ Jdu udělat kafe! Počkej tady.“ Řeknu a zmizím za dveřmi pokoje.
„ Jeee, ahoj Baruš!“ pozdravím spolubydlící v kuchyni.
„ Ahoj! Mrkni!“ pobídne mě s úsměvem, nejdříve nechápu na co mám mrkat, ale když mi strká do ruky AHA! Hned je mi vše jasné!
„ Do hajzlu!“ rozčílím se nad svou a Jakubovou fotkou, kde stojíme jako sousoší opřeni o sebe v Národním muzeu.
„ Do hajzlu! Do hajzlu!“ zakleji znova už se slzami v očích.
„ Neříkej, že ho tu máš!“ žasne Bára. Kývnu jako, že jo. Vyvalí na mě oči a nenapadne ji nic jiného, než se jít vážně mrknout.
„ Báro, neblbni! Nechoď tam! Toš, přece to je moje soukromí.“ Žadoním, ale ona s lišáckým úsměvem vážně vtrhne do mého pokoje. Tam samozřejmě zůstane stát jako opařená. Jakub je totiž nepřikrytý a podřimuje. Ale v tu chvíli kdy se tam Bára v řítí se vzpamatuje a zakryje se.
„ Promiň! Ona tomu nemohla uvěřit!“ omluvím se mu a hodím po něm AHA!
Chvíli na to zírá. Báru mezitím vystrčím z pokoje. Jakub mě s lítostivým pohledem prolustruje. Když vidí, že nemám daleko k slzám vyskočí z postele a obejme mne.
„ To bude dobrý, na to se za chvíli zapomene. A tady nejsi na vesnici, aby si na tebe všichni ukazovali! Hlavně neplač!“ konejší mě Jakub. Vzchopím se, vždyť má pravdu.
„ Pojď, zajdeme s na to kafe někde do restaurace!“ pobídne mě k aktivitě. Nebráním se, zajedu do koupelny jako fretka, vyčistím si zuby, nalíčím se a v pokoji si vyberu nejlepší sukni co mám a k ní pěkný top. Jakub se může uslintat. Což mě samozřejmě těší.
„ No, tak s tebou nikam nejdu!“ vyhrkne na mě Jakub, když už jsem nachystaná, chvíli mě tím dost zaskočí, čili se tvářím jako magor, a když vidí, že už se nadechuji na obranu, pokračuje, „ protože já jsem Pan herec a ty mě svou krásou a šarmem zastiňovat nemůžeš!“ dostanu od něj poněkud zvláštní poklonu. Oženu se po něm, chytí mou ruku a poprvé za dnešek mě políbí. Ale je to jiné než včera, jenže já nedokážu vysvětlit proč.

Posnídáme v hezké hospůdce mimo centrum města. Dobře se u toho bavíme. Protože jíst a líbat se u toho, je zhola nemožné.
„ Víš co bych chtěla Jakube?“ ptám se ho při vhodné příležitosti.
„ Copak? A neříkej mi Jakube!“ požádá mě.
„ Chtěla bych se projít po Karlově mostě, ale v noci.“ Vyslovím své přání. Jakub chvíli uvažuje.
„ A tys ještě nešla noční Prahou na Karlův most?“
„ To víš, že šla! Ale ne s tebou!“ roztomile se usměji, za což obdržím polibek.
„ No, proč ne! Stačí říct kdy, doufám jen, že budu mít čas. Ale abych přiznal, tak bych byl s tebou teď raději jinde, než na Karlově mostě, a to u sebe doma, ve vaně.“ Řekne, koketně mi hledí do očí a čeká co ostrého mu na to řeknu.
„ Kde, že to bydlíš?“ ptám se s potutelným úsměvem.