Návštěva Klubu

Stojím před Klubem. Přestože je jedna hodina ráno, před vchodem stojí dlouhá fronta. Vyhazovačovi nenápadně vložím do dlaně pět set euro a pouští mě dovnitř. Klub má čtyři patra, všechny v podzemí. A v tom nejnižším je to, co chci. Vlastně spíš potřebuji. A ani ne potřebuji, ale potřebujeme.
Zacházím na pánské WC, do poslední kabinky. V ní končí ventilační šachta. A tudy by se měl dovnitř dostat parťák. Nejdeme sem s úplně dobrými úmysly a potřebujeme, aby si jednoho z nás neprohlédla kamera u vchodu. Kamera, která sleduje kdo přijde a kdo odejde. A my chceme odejít s něčím, co má majitel Klubu.
Odsunuji mřížku, vytahuji Vince z šachty. Opráší se, sáhne za opasek a podá mi pistoli, Five-seveN. Malá ráže, průrazné náboje, v zásobníku je jich dvacet. Ideální zbraň do uzavřených prostor, kde je plno potenciálních cílů, pokud vám tedy nevadí, že kulka proletí a zabije dalších pár lidí. Ideální zbraň, když se něco podělá.
Vždycky se něco podělá.
Vycházím ven, Vince dvě minuty po mě. Prodereme se skrz tancující masu lidí směrem ke schodišti. Nejnižší patro je menší, ale zato nejplnější. Naštěstí. Nebudeme v davu vidět.
Sálem duní hudba, není rozumět vlastního slova. Dveře od kanceláře v posledním patře jsou naproti, před nimi stojí ochranka. Vyrážíme směrem k ní, v rozestupu dva metry.
Když stojím u něj, pomalu vytáhnu cigaretu a pokývnutím hlavy naznačím žádost o oheň. Podívá se na mě a ještě než mě stačí poslat někam, Vince mu vrazí dlaní do krku. Chlap zachroptí, Vince ho rychle přidrží a zlomí mu vaz. Naťukám číselný kód, dveře se s neslyšným cvaknutím otevřou. Za nimi je prostorná, prázdná, jednomístná kancelář. Vtáhneme dovnitř i mrtvolu.
Máme na to jen asi dvě minuty. Vince sedá k počítači, hledá potřebná data a napichuje se na bezpečnostní systém v Klubu. Data si bezdrátově stahuje na disk, který má voperovaný v paži. Kolem něj jsou drobné výbušniny, kdyby se něco podělalo a někdo by se mohl dostat k datům, o kterých nechceme, aby se k nim někdo dostal. Vždycky se něco podělá.
Mě a sobě pak kopíruje údaje o bezpečnostních systémech do projektoru na sítnici. Rozšířená realita se zpřesňuje. Přibližnou 3D mapu Klubu už jsme měli i předtím, ale dozvěděli jsme se z ní v podstatě jen to, že Klub má čtyři patra.
Poklepáním na spánek Vincovi naznačuji, že spolu budeme komunikovat už jen skrze rozšířenou realitu. Je napojená na náš nervový systém, dokážeme jí ovládat bez hlasu. Vince nahrává na vzdálené úložiště všechna data, která jsme právě získali. Člověk, který si nás najal tak už má to, pro co si nás poslal.
Teď už jde jen o to, se odtud bezpečně dostat.
Máme celkem standardní plán, jak to udělat. Prostě se vrátíme stejnou cestou. Já vchodem, Vince ventilačkou. Pokud se něco podělá, jeden z nás na sebe strhne pozornost, aby druhý mohl nepřítele zpacifikovat, nebo prostě utéct. Bylo by fajn, kdyby aspoň jeden z nás mohl přežít.
Volavku tentokrát hraje Vince.
Otevíráme dveře, vycházíme z kanceláře. Prodíráme se skrz masu lidí. Pořád o nás neví. Nebo nechtějí abychom o nich věděli.
Nevěděli o nás. Do posledního patra.

Pak se stalo několik věcí naráz. Oční střet s obrovským chlapem se sluchátkem v uchu. A kolem spousta dalších chlapů se sluchátkem v uchu.
Najednou Vincovi vybouchne hlava.
Takže ochranka používá zakázané střelivo. Pro případ, že by někdo chtěl udělat to, co jsme právě udělali my. Ještěže nahráváme ukradené soubory na vzdálené úložiště.
Hážu s sebou o zem a vytahuji zbraň. Dvě stisknutí spouště a dvě sluchátka vypadnou ze zbytků ucha. Taky používám zakázané střelivo.
Musím od zbytků Vince co nejdál, výbušniny v jeho těle jsou nastaveny na deset sekund. Zatím uběhly dvě. A jediný, kdo zatím reaguje na střelbu jsem já a těch pár vyhazovačů. Masa tancujících lidí si teprve začíná uvědomovat, co se děje.
A drží mě nepříjemně blízko místu, kde bych za osm sekund fakt nechtěl být.
Posílám do vzduchu pár nábojů a masa povoluje.

Šest vteřin.

Přede mnou se podlamují nohy asi patnáctileté brunetě. Nemá na sobě žádné větší zranění. Takže ne všichni používají ochuzené střelivo. Mám šanci.
Další dvě kulky do těla nejbližšího sluchátka. Mají neprůstřelné vesty, ale munice jimi v pohodě proletí.

Čtyři vteřiny.

Už jsem skoro u schodů. Dav začíná reagovat a rychleji ustupuje. Kulky létají celkem neškodně kolem.

Dvě vteřiny.

Beru mramorové schody po třech, pod nohama mi pleskají odražené střely. Kus kamene mi proletí lýtkem, naštěstí ne moc hluboko. Zpomalím jen nepatrně. Mám šanci.
Výbuch.
Vše v okruhu pěti metrů od těla je zničené.
Schválně výbušniny trochu předimenzováváme, abychom zahladily všechny stopy po nepovolených augmentacích, ale tohle bylo asi trochu moc.

Jsem v přízemí. Naproti je vchod. Slabých dvacet metrů. Rámus v patře pode mnou vyprovokoval ochranku. Hudba je vypnutá. Nikdo už netančí.

Všichni se dívají na mě.

Já se nedívám na nikoho. Dívám se dál. Ke dveřím.
Otevírají se a dovnitř vráží policie.
Nemohou tu být tak brzo. Věděli o nás, už od toho nabourání se do počítače.
Samopaly v rukou. Zásahová jednotka. Takže samopaly mají obrovskou ráži a extrémní přesnost. Na takhle krátkou vzdálenost se nedá netrefit.

A já mám v ruce jen pistolku s pár náboji.

Vždycky se něco podělá.

Zpátky do konzervy.

human2.cz