Cirkus

Ruce pěkně u těla, stojíc v pozoru. Nedává žádného znamení. Jen tak kouká s mírně přivřenýmy víčky. Sleduje pohyb na ulici. Zřejmě mu to vyhovuje, protože se neznatelně usmívá. Tu vidí jak se lidé předbíhají, strkají do sebe či jinak na sebe upozorňují. Je to záměr či jistota, kterou muž pohlíží? Zapaluje si cigáro, aby snad dodal, že je tu také...
Mezi tím přijel kočovný cirkus. Náhoda? Nebo zlomyslnost. Zvědavý dav už čeká. Náš přítel típl cigáro a posouvá se blíž, aby lépe viděl. Není to jak ve filmu, tam tolik šašků nikdy nevidíte. Natož klaunů, chrličů ohně a provazolezců. Cirkus je cirkus. Je to už dávno co kočovný způsob žití pootevřel dveře světovému humoru koloniálního vzrůstu a dech beroucí akrobacie. Není divu, že to člověka láká. Spousta těch cizokrajných zvířat, ale i menšin člověčích na jednom prostoru. Jsme diváci ne s pokorou, ale hladovi po nevšednosti.
Mládež oceňuje lvy a tygry. Ti nejmenší ještě neviděli slona. A rodičové vysvětlují, že to mezi očima je chobot. Samozřejmě to by mělo vědět každé dítě. Rodičové od čeho jsou zoologické zahrady?
Je stanoven pevný datum vystoupení a lidé se těší. Děti ani spát nemohou. Ráno následujícího dne je postaven stan (čtěte šapitó). Hlavní brána do světa kouzel. Dalšího dne začíná vystoupení. Vstupné není dobrovolné a tudíž si připlatíte a něco musíte obětovat. Dříve měli lidé hluboko do kapsy dnes se utrácí mnohem více. Přesnou částku ovšem nesděluji má fantazie není tak velká.
A tak zhruba ve dvouhodinovém cyklu se vystřídaly všechny možné i nemožné věci. Klauni pobavili mezitím co šaškové nosili většinou rekvizity.
Tak končí příběh jednoho předměstí a cirkus odjíždí na další štaci. Ten muž v úvodu jsem mohl být klidně já. Však moc prostoru jsem si nedal.