Rozhovor v okně

Tak a je to tu opět. Jasná obloha odkrývající svá kouzla. Měsíc je v úplňku a pálí mne, jako jeho soupeř slunce, a jeho blikající kamarádky mu plavou hezky po boku. Možná je to tím, že je leden a mráz tak nějak za těchto nocí sílí. Vždy mě to k němu táhlo i k hvězdám snad proto, že doufám v tu nádheru která tam čeká. Možná někde ... někde tam milióny chvil je schovaný ten svět, který hledám.
Sedím na okně a pomalu zavírám oči a vše se mi za nimi odehrává. Jen kdyby ty trýznivé myšlenky a vzpomínky chtěly odplout někam po proudu času do zapomnění.

,, Co tu zas děláš ?“
,, Já? vůbec nic jen přemýšlím. “
,, To povídej někomu jinému. Znám tě jak vlastní boty. Zas chceš skočit a ... "
,, A co? "
,, Skoncovat to, tohle všechno, to trápení, utopit smutek v kaluži krve."
,,Ale proč zas meleš o tomhle, přece víš, že to stejně neudělám, ať nad tím přemýšlím nebo ne. ''
,, Zase to tvoje filozofování. Lezeš mi s tím už na nervy. "
,, Tak proč se se mnou bavíš? "
,, Abych pravdu řek, občas se sám divím, ale asi nechci aby tvůj život takhle odcházel někam do snů, kterých stejně nedocílíš. "

Povzdechnu si a zaujme mě autobus, který právě přijel na zastávku. Chvíli ten mumraj nedaleko mne pozoruji a s tichým povzdechem sleduji další a další přijíždějící autobusy. když to vemu, vypadají jak žížaly, které to přehnaly s pojídáním kořínku a teď jen za mírného brumlání vyplivávají zbytky ven a pak zas neohroženě další polykají další.

,, Se na ně podívej, jsou jako bezduché loutky. "
,, Proč bezduché? "
,, Pořád někam pospíchají a ani jeden se nepodívá okolo sebe natož nad sebe. "
,, Proč by to probůh dělali? "
,, Aby jednou viděli to, co vidím já. "
,, To bys chtěl moc. "
,, Mýlíš se, chce to jen zvednout hlavu a nečučet jak osel do země a uvidí to. "
,, Co? "
,, No přece to nahoře. Tu hru stínů a světel. Je to jakoby si jemné kapky vody hrály s měsícem na schovávanou a přidávají k tomu stínové divadlo. "
,, Já tam ale nic nevidím. "
,, Protože jsi stejnej jako oni. Taky tak bezduchej. Schovanej někde v té šedi každodenního žití. "
,, Zato ty lítáš furt někde v oblacích, co? "
,, Ano, dalo by se to tak říct, možná... Možná jen utíkám před fádností, někam tam kde je klid a mír, šumí tam lesy, ze skal padají vodopády a o útesy se tříští masa vln a zanechává za sebou jen bělavej opar. "
,, Nech toho, víš přece, že se to nikdy nestane. "
,, Tady ne, ale uvnitř ano."
,, Kde? "
,, V mých představách. A to mi zatím stačí, aspoň tam je klid. "

Kr8tce si povzdechnu a típnu další z mnoha vykouřených cigaret. Vyfouknu oblak dýmu. Tak nějak trochu mi připomíná šedobílého koně a já zatoužím na něj nasednout a jet pryč.
Pryč z tohohle zatraceného světa, kde mne nic nečeká.

, ,Vím na co myslíš.. "
,, Na co? "
,, Ale, prosím tě, nehraj si se mnou. Přestaň snít. "
,, Halo, slyšíš mě? Vrať se, nedělej to ... "

Jeho slova už nevnímám. Dorazil jsem do svého cíle a stojím na pláži s bílým pískem, za mnou šumí stromy a z dálky je slyšet řeka jak překonává hloubku pod sebou. Je příliv a jedna vlna za druhou mi omývají ušpiněné kotníky.