Krvechtivé Svědomí

Srdce Tě tlačí do žeber. Bolí to? Scvrklý orgán propukl v paniku. Zběsile mlátí svým zvonem o hrany rozumu, hlásí se o slovo. Narvaný emocí praská ve švech. Dáví se, puká! - Ale ne.. Co to děláš? Zbabělče. Přestaň! Tohle nevyzvracíš. Vím, že to víš. Tak toho nech. Zkus si to připustit, smiř se s tím. Nic jiného Ti vlastně ani nezbývá. - Ano, já vím. Ještě jsem tu já. Ale na to nemáš kuráž. Duševní masochista? - Jak chceš. Chyť se mě. Cítíš to? Tak cítíš? To srdce se zadávilo, puklo. Řízlo se o ostří myšlenek. Počkám u Tebe, než vykrvácí úplně. - Jak dlouho? To záleží na rozsahu srdcebolných myšlenek. Pššt.. Neplakej. Pojď ke mně, zahřeju Tě. Budu Ti zpívat písně o nekončící ješitnosti lidských duší. Zavři oči. - Ne, neboj. Já neodejdu. Tenhle pohled si vychutnám. Umíráš tu se mnou, pomalu. Vím, že to víš.