Rampouchy

Vítr foukal neobvykle silně, vzácně intenzivně. Profukoval mi mé husté vlasy; cítil jsem potřebu si je stále upravovat, spravovat si účes, jenže na to nebyla vhodná chvíle. Má mysl byla přetížna jinými starostmi, emocemi, lépe řečeno, silným výbuchem nepojmenovatelných emocí - tedy, abych vysvětlil, emocí, které stále neumím v hlavě pojmenovat. Co je jisté, že jsem si já nebyl jistý, jak je projevit.

Stála jsi přede mnou. Tvůj obličej byl, zdá se, o nic méně studený a zmrzlý než ten můj. Cítil jsem takovou divnou zimu na svých rtech, nevím, jestli jsi to taky tak měla, cítil jsem, jako by mi ze rtů visely rampouchy, taky jsi to cítila? To nevím. Odcházela jsi. Musela jsi jít. Bohužel, jinak to nešlo. Měl jsem ruce na tvých bocích, ty na mých zádech, říká se tomu objetí, ale to slovo zde nepoužiju; toto bylo víc, než jen pouhé objetí. Koukal jsem do tvých očí a chvíli, opravdu jen krátkou chvíli, vědomě nevědomky, na tvé rty. Cítil jsem nádhernou vůni tvých vlasů, celkově tebe. Věř mi to, stále nevím pořádně proč, měl jsem tisíc, ne, minimálně milion chutí slíbat ti tvé rampouchy ze rtů, pokud jsi tam také nějaké tedy cítila.

Bylo to k nevydržení. Ty tvé tajemné oči.. a já, zrovna já, jsem měl to privilegium do nich hledět, kdo by to byl řekl.. Nemohl jsem si dovolit to nevydržet, porazit svá pokušení a tvé rty ochutnat. Třeba bych tím všechno pokazil, kdo ví. Třeba bys utekla, šla pryč, a třeba jsi mé chvilkové nadšení opětovala. Kdo ví. Třeba by teď všechno bylo jiné.. Tak mám toho litovat, že jsem tě nepolíbil?