Slovo v knize prolog

Prolog

Jít, jít a jít a nikdy se nezastavit. To jsou sny normálních lidí, které se mi asi nikdy zdát nebudou. Povzdychla jsem si a napsala dalších pár vět do sešitu, kterému se snad dalo říkat deníček.

Pořád jsem musela přemýšlet nad tou včerejší nocí. Myslela jsem si, že je to skutečné.

Vstoupila jsem do třídy a přitom si vybavila všechny ostatní. A přece tahle byla jiná. Zelenošedá kombinace, uměle dřevěné lavice, moderní bílá tabule a dřevěný stůl se mi líbili a já si pomyslela že to třeba budou hezké tři měsíce.
A už mi zbýval jen jeden problém. Kam si sednout . V tu chvíli jsem spatřila volné místo .

Holka, co tam seděla, měla žlutou mikinu a byla zaujata sešitem, co ležel před ní, přistoupila jsem k ní a zjistila, že si prohlíží noty.

“Ahoj“ řekla jsem ji, ona se místo odpovědi schoulila do klubíčka a neřekla ani slovo.

Po tomhle jsem si řekla, že seznamování asi vynechám a jenom si někam sednu. Nakonec jsem si sedla vedle holky, co zrovna kreslila hororové obrázky .“Jo super ,spřízněná duše.“pomyslela jsem si ironicky a zaklela, protože začalo zvonit.

Celých 6 hodin útrapného učení jsem prospala. Jen párkrát jsem se ohlídla a zjistila , že asi nejsem jediná kdo na hodině spí.

Když jsem pak odcházela ze třídy, někdo mi do ruky vrazil lístek se čtyřmi slovy
„Přijďte ke skateový rampě“.
Abych pravdu řekla ani jsem o žádný rampě nevěděla .

Tak jsem se rozhodla, že půjdu cestou domů a když nějakou uvidím, tak se tam stavím a když ne tak je to osud.

Šla jsem po chodníku za tou divnou holkou a za holkou, které jsem si předtím ve třídě nevšimla. Jediný co jsem zezadu viděla byla černá mikina a fialový kalhoty. Ta v té černé pořád mlela o škole a ta druhá jen přikyvovala. Po každém přikývnutí ta v černé vzdychla.

Už mě přestalo bavit je v mé mysli oslovovat ta druhá ta v černé. Přiběhla jsem k nim zleva a té v černém jsem podala ruku.

„Já jsem Izabel, ale spíš Iz.“podala mi ruku v proužkované černofialové rukavici se slovy

„Já jsem Anna,celým jménem Anabel bohužel.“

Koukla jsem i na její spoluchodící. Nic neřekla. Po chvilce se na ni otočila i Anna a potom zpátky na mě.

„Jo a tohle je Stydlín.“

Jemně jsem se usmála a zeptala

„Proč Stydlín?“.

„Protože mi od rána řekla jen tři slova.“ Řekla jsem aha a šli jsme dál. Po jen pár vteřinách…

„Já nejsem Stydlín!“

Obě jsme na ni koukaly s otevřenou pusou.Ticho přerušila Anna

„No právě tahle“. Už jsem nedokázala zadržet smích a vycenila jsem svůj křivý chrup. I Stydlín se mírně pousmál. Zpomalil a přešel ke mně. Natáhl ke mně ruku

„Já jsem Lora a předpokládám, že taky jdete na tu schůzku. A taky že nevíte kde to je.“Obě jsme zakývali hlavou a tehdy mi i došlo proč jsem Annu ráno neviděla a potom si jí nevšimla.Byla nová a držela se Lory, aby se neztratila.

Lora ukázala rukou před nás. Koukly jsme se před sebe a zjistily, že stojíme přímo před rampou. Zrovna se na ni nějací kluci pokoušeli o jízdu na skatu. Šťouchla jsem Annu

„Umíš jezdit?“

„Že váháš.“ Odpověděla mi.

Vždycky jsem si myslela že jsem jediná holka co jezdí na skatu a teď najednou asi nejsem.

Rozběhly jsme se k rampě. V polovině cesty jsem se otočila na Loru. Její blonďaté vlasy sepnuté dvěmi sponkami vlály ve větru. Rozepnula si žlutou mikinu. Pod ní měla černé tričko, které ladilo s havraně černými kalhoty a hnědými kozačkami.

„Nechceš, abych tu s tebou zůstala?“zeptala jsem se a pokusila o hezký úsměv, jak to jen s mými zuby šlo.

„Ne, ráda uvidím jak těm klukům ukážete.“ Úsměv mi oplatila a já běžela za Annou.

Obě jsme vyskočily na rampu, každá na jinou stranu. Zrovna dojel kluk, který si o sobě myslel jak je nejlepší a nejspíš to musel všem říct.

„Si myslíš, že seš nej tak teď se dívej.“Kývla na mě a obě jsme se rozjeli. Cestou jsme si plácly a předvedly pár triků. Když jsme dosedli na zem, všichni na nás zíraly .

Teď jsem si všimla, že tam byla parta lidí, asi 5 holek a 5 kluků. Vystoupila jsem před Annu.

„Vy chcete umět jezdit. Být vámi začala bych s rampou. Když vám tady teče potůček tak to není moc dobrá dekorace.“ Všichni se koukly na potůček a vrhli se k němu. Dotkla jsem se její čisté vody jako všichni ostatní. Pak jsem si stoupla.

Docela by mě zajímalo co mi na to řeknou pomyslela jsem si. Ještě jsem se koukla na oblohu. Stmívalo se nebo se mi to jenom zdálo. Chtěla jsem se kouknout kolik je hodin. Sáhla jsem po mobilu.

A v tom jsem se Vzbudila