Štěstí chodí po špičkách V.

„Ahoj lásko,“ škytla, když uviděla Štěpána, jak leží na posteli. Nebýt toho obvazu na hlavě, vypadal by jakoby spal, uvědomila si smutně.
„Já tě počkám venku, jo?“ řekl Viktor Simoně, „ kdyby se cokoliv stalo, dej mi vědět. Budu na chodbě. Pa Štěpo,“ rozloučil se u dveří.
Simona si sedla na židličku. Ležel tam tak klidně. To nejsi ty. Ty jsi přece byl vždycky plný života a teďka tu ležíš klidně a vyrovnaně, ale přijde mi to strašně umělé, rozplakala se. Nechápala proč se muselo něco takového stát. Proklínala všechny. Zhluboka se nadechla: „Máme miminko.“ Nic se nestalo. Možná doufala, že to s ním něco udělá, ale bohužel. Ležel tam dál uměle klidně.
„Dozvěděla jsem se to až v nemocnici po té nehodě,“ Štěpán se ani nepohnul, „mrzí mě, že se to dozvídáš takhle.“ Vzlykala, ale povídala dál. Řekla mu všechno co měla v tu chvíli na srdci. Mluvila zmateně stejně jako byly její myšlenky. Nejradši by si to se Štěpánem vyměnila. Bylo jí smutno. Vzpomínala na to, co krásného prožili.
Asi po hodině vešel Viktor: „Simi už bychom měli jít.“ Podívala se na něho. Nechtěla opustit Štěpána. Chtěla dohnat to, co zameškala. Měla být něho už dávno.
„Simčo vážně. Já vím, že se ti nechce, ale měli bychom jít. Děťátko potřebuje odpočívat a ty taky.“ Simona pomalu vstala.
„Štěpánku miluju Tě,“ políbila ho…

Postupně si zvykla na noční můry v podobě té nehody. Zvykla si i na to, že jí Štěpán při návštěvách neodpovídá, ale stejně ji to ještě zabolelo. Nikdy se nemodlila, ale teďka prosila Boha, aby se Štěpán probudil. Bohužel její prosby nebyly vyslyšeny.
„Štěpánku,“ zaťukala na dveře. Usmívala se- doktor říkal, že to pomáhá. Dala mu pusu.
„Donesla jsem ti květiny,“ dala je do vázy, „jsou to kopretiny,“ mluvila přes rameno, „pamatuješ na to jak jsme byli v květinářství a vybírali nějaké pro mámu? Říkal jsi, že jsou to jediné upřímné květiny.“ Povzdychla si, opět bylo ticho. Zklamaně si sedla na židli a vyprávěla mu co je doma nového.
„Dítě je v pořádku, vyvíjí se dobře. Jenom táta mu chybí a mamince taky,“dodala smutně, „lásko prosím vzbuď se,“ stekla jí slza po tváři. Zase se nic neozvalo. Jenom hučení přístrojů. Podívala se na hodinky a vstala. Za chvíli jí jede autobus.
„Přijdu zítra lásko,“ sklonila se k němu a zašeptala mu do ucha: „Miluju Tě.“ Políbila ho. Ucítila jakoby se mu roztřásly rty, ale když se na ně podívala nehýbaly se. Přikládala to její velké touze, aby se probudil. Došla ke dveřím a otočila se. Pořád tam ležel jako, když ho tu viděla poprvé. Sklonila hlavu a odešla…

Cestou vzpomínala jak ho poznala: Bylo to na jedné zábavě. Viktor ji tam pozval. Znali se už od malička, jelikož jejich mámy jsou dobré kamarádky, ale Simonina rodina se přestěhovala pryč. Když se vrátili, tak ji Viktor na přivítanou pozval na zábavu. Tam ji představil Štěpánovi. Byl to jeho nejlepší kamarád. Simoně sice připadal sympatický, ale víc ji přitahoval Viktor. Ten o ni moc velký zájem neměl. Časem pochopila, že ho bere jen jako dobrého kamaráda. Nebyl to kluk pro ni. Lítal za každou pěknou holkou, která byla v jeho blízkosti. Se Štěpánem tedy trávila hodně času sama. Stali se z jich nejlepší přátelé. Jednou ale: „Co dneska podniknem?“ zeptal se Štěpán Simony, když za ní přišel.
„Já nevím, chtěla bych se jít projít.“
„Oke. Počkám tě venku.“ Simona si skočila ještě pro foťák, protože to byla její velká láska. Šli do blízkého lesa, kde to měli rádi. Všude byl klid a ticho.
„Pojďme na kopec. Za chvíli bude západ slunce,“ navrhl. Simona souhlasila. Přišli právě v čas. Slunce bylo už zlatavé a mraky pomalu měnily barvu z bílé na růžovou. No prostě romantika. Ale pro ně to byla však jen sranda.
„Mám nápad,“ vystřelil ukazováček.
„Jaký prosím tě“ podívala se udiveně.
„Naše společná fotka. Žádnou nemáme,“ mrkl na ni. Sice se nad tím podivila, toto jí nikdy nenavrhl, ale souhlasila. Brala to jako srandu. Nastavila samospoušť a foťák nějak upevnila na blízký strom. Přišla ke Štěpánovi. Dělali xichtíky do objektivu. Přibližovali se a zase oddalovali. Simona po každé fotce opět spouštěla samospoušť. Když bylo slunce a mraky krásně červené, chytil si Štěpán Simonu okolo pasu a opřel si čelo o to její. Dívali si navzájem do očí. Foťák scvakl a oni pořád stáli jako přimražení. Simona sebou najednou trhla jakoby se probudila z nějakého snu a začervenala se. Šla se kouknou na fotku. Štěpán se začal strašlivě smát, když ji uviděl. Uf, dobrý asi to bere jako vtip, proletělo jí hlavou, ale u srdce ji to bylo líto.
„Slunko bude za chvíli fuč. Tak ještě jednu, jo?“ vytrhl jí ze změti myšlenek. Pověsila foťák, stiskla samospoušť a šla nejistě ke Štěpánovi. Ten si ji opět k sobě přitáhl, ale chytil ji za hlavu. Simona ztuhla, nemohla se pohnout. Dívala se do těch jeho kaštanových očích. Štěpán si její rty pomalu přitahoval k těm svým. Políbil jí. Foťák cvakl, ale ti dva to vůbec neslyšeli. V tu chvíli byli jenom oni dva.
„Nepodíváme se jestli není rozmazaná?“ zeptal se, když ji pustil. Simona nepřítomně přikývla. Byla myšlenkami mimo a tak zakopla o větev, která se jí připletla ke tkaničce. Naštěstí to vybrala a nespadla. Štěpán ji radši chytil kolem pasu. Simona myslela, že se zblázní. Došli ke stromu a ona byla tak vyvedená z míry, že když foťák držela, nepatrně se jí třásly ruce. Našla fotku a zůstala na ni ohromeně zírat. Byla to nádherná fotka.
„Ty brďo,“ okomentoval ji Štěpán. Taky se divil co z toho vyšlo, „stihl jsem to,“ usmál se, potěšen svojí prací. Simona vůbec nechápala co se stalo, ale oba se k tomu už nevraceli.
„Tak zítra,“ loučil se s ní, když došli před vchodem.
„Jo,“ přikývla, „jako dneska,“dodala. Ještě pořád byla zaskočena tou událostí.
„Dobře. Tak ahoj,“ rozloučil se a sešel schody.
„Sladké sny,“ popřála mu a otočila se ke dveřím. Štěpán váhal: má nebo nemá? Pak se rozhodl a vyběhl opět schody. Simona se nechápavě otočila, už se chtěla zeptat co chce, ale on ji umlčel polibkem…

To už bylo ale 3 roky zpátky. Vystoupila z autobusu. Celá unavená se svalila na postel…