Dveře na konci chodby II/II

Druhého rána jsem hned po probuzení vyrazil prozkoumat zbylé části domu. Otce jsem nikde nepotkal, za což jsem byl rád, neboť ten včerejší incident ve mně stále zanechával jakýsi zvláštní pocit.
Prošel jsem zbytek zahrad, jež zarostly pýrem a malými keři, bývalé stáje a při konci mé cesty mě čekala poslední zastávka – sklepení.
Pokud si dobře pamatuji, náš dům byl odjakživa prošpikován desítkami chodeb, které vedly přímo do podzemí. Své sklady tam mělo nejen služebnictvo, ale v té nejspodnější části se mělo ukrývat něco jedinečného – poklad rodiny Williamsových.
Ač jsem zde žil jen pár let, cestu k velkému trezoru jsem si pamatoval dodnes, protože mě k němu otec vodil denně. Zvláštní však bylo, že jsem nikdy nemohl vstoupit dovnitř. Znal jsem pouze cestu.
Chtěl jsem dveře skrýše jenom najít, protože jsem neměl klíče; ty jsem si chtěl od otce vypůjčit až zítra. Když jsem ale na místo došel, byl jsem ohromen. Dveře trezoru byly přiotevřené.
Pomalu jsem vešel dovnitř a povšiml si, že jsou po stěnách zapáleny louče. Někdo tu před chvíli musel být. Napadlo mě, že určitě zde se celé dny můj otec skrývá, i když jsem netušil proč.
Ještě většího překvapení jsem ale dosáhl, když jsem se rozhlédl po místnosti. Nic. Žádný poklad, žádné zlato, či skříně. Pouze dva vysoké a mohutné předměty, pokryté zašlými prostěradly, z nichž jeden byl výrazně vyšší, a stará, dřevěná židle, která stála u menšího objektu.
Přiblížil jsem se k židli a k té velké věci u ní a bez rozváhání z ní prostěradlo strhl.
Socha. Byla to socha ležící ženy, jejíž tvář jsem nepoznával, ale jednoho jsem si povšiml hned – byla přenádherná. Krásná žena, v jejíž tváři se jevil bol. Připomínala mi umírající mučednici. A když jsem se podíval na zbytek jejího těla, uvědomil jsem si, proč se tváří tak strašně. Její břicho bylo rozpáráno a uvnitř čněla temná díra. Prázdný prostor, ve kterém snad před chvílí ještě něco bylo, ano, určitě tam něco bylo, ale teď - nic.
Proboha, který šílenec by sochal takovou zrůdnost? Neváhal jsem a přiblížil se k druhé siluetě. Strhl jsem plášť a zkoprněl hrůzou.
Byla to socha, taktéž. Ovšem tu tvář už jsem poznával. Velice dobře. Přede mnou byl oběšenec. Jeho krk obepínal provaz zavěšený k šibenici. Byl to můj otec. Jeho socha. Podobizna. Přesná kopie jeho postavy, výrazu, jeho očí! Byl to on! Jako živý…jen… z kamene…
Zády mi proběhl mráz, otočil jsem se na patách a rychlým krokem mířil ven z trezoru. Musím najít otce a zeptat se ho, co ty sochy znamenají.

***

„Kde je má žena?“ křičel Williams na služebné.
„Odešla dolů. Za panem Smithem, ona…“ kuňkala jedna z nich.
„Cože? Za tím bastardem?!“ plný vzteku se Robert rozběhl dolů po schodišti a zamířil do jedné z chodeb, k úplně posledním dveřím na samém konci.
Buch! Buch!
„Smithe, okamžitě otevřete!“ mlátil do dveří.
Odpovědí mu však bylo pouze hluboké ticho. Zabouchal ještě jedno, když v tom se ozval dětský pláč.
Robert na zlomek vteřiny zkameněl hrůzou a pak plnou silou rozrazil dveře. Před očima se mu zjevil hrůzný obraz. Na zemi, v kaluži krve ležela jeho polomrtvá manželka, z jejíhož rozpárané břicha vedla pupeční šňůra dítěte, které nad ní svíral Alexandr Smith.
„Pro živého Krista…,“ Robert Williams skočil jako šelma a šílenému sochaři vytrhl vřískající dítě z rukou. Jednou ranou poslal Alexandra k zemi a sklonil se ke své ženě.
Vyjmul jí roubík z úst, avšak promluvit již nebyla schopna. Z posledních sil na něj pouze pohlédla uslzenýma očima a vydechla, naposledy.
U dveří už se sbíhalo služebnictvo,které hrůzou ani nešpitlo a jen němě zíralo.
Položil dítě vedle své ženy a otočil se k Alexandrovi.
„Ty odporné, prašivé prase!“ zařval.
„Překvapení, Roberte… na svět přišel tvůj syn, pročpak nejsi šťastný!“ z úst mu tekly sliny.
Robert jej přitlačil mocnou ranou ke zdi a chytil ho pod krkem.
„Proč jsi to udělal?Proč?! Ty zrůdo!“ na zemi spatřil dýku, kterou to zvěrstvo zřejmě provedl, „zabiju tě, já tě zabiju, ty špíno!“
„Zabij, udělej mi tu radost, prosím… jen ještě jedna maličkost… támhle máš ode mě malý dárek. Takový tři krásný sošky. Jedna je tvoje, druhá tvý ženy a poslední… poslední tvýho synka… ale co to melu… mýho! Mýho bastarda!“ vtom zhluboka vzdechl, právě když mu Robert zabodl dýku mezi žebra, blízko srdci..
„Táhni do pekla, kam patříš!“

***

Nikde nebyl! Prohledal jsem snad celý dům a pořád nemohl najít svého otce. Napadlo mě jediné – pokoj na konci chodby. Ano, musím se tam podívat. Otec tam něco schovává a já musím vědět co!
Dorazil jsem ke dveřím a jedním kopnutím je vyrazil. Když dopadly na zem, rozvířil se mohutný mrak prachu. Okno bylo zatemněno, ale pár slunečních paprsků přece jenom skulinami v černém nátěru pronikalo a osvětlovalo část místnosti.
Byla prázdná, až na jednu výjimku. Přímo uprostřed stála socha. Byla pokrytá pláštěm. Bál jsem se, co uvidím, ale má zvídavost a napětí, které ve mně několik posledních dní stupňovalo, mi přikázalo ten plášť strnout….
Proboha… díval jsem se mu do očí. Muži, stejně vysokému jako já. Měl stejně široká ramena… a byl stejně oblečený…měl… on měl mou tvář… byl jsem to já. Má socha. Dokonalé dílo. Do posledního kousku. Ale… uprostřed břicha byla díra. Otvor, přes který šlo vidět až na druhý konec místnosti, obrovský otvor, který…
„Neměl jsi tu chodit,“ ozvalo se. Neotáčel jsem se, poznal jsem, že za mnou stojí můj otec.
„Co jsou ty sochy zač?“
„Před lety je vytvořil jeden šílenec. Jsou odporné, ale… tolik pravdivé...“
„Pravdivé? Viděl jsi je? Na jedné z nich jsi mrtev.“
„Ano. A až zemřu, bude to vypadat přesně jako na té soše. Stejně jako podobizna tvé matky, když umírala.“
„Ta žena ve sklepení byla moje matka?“
„Ano, přesně tak ji zabil ten odporný vrah, když tě vyjmul z jejího lůna. Vytesal ji ještě před tím. On to viděl. Ten ďáblův spřeženec viděl smrt každého, koho znal.“
„Proč má moje socha v břichu tu díru?“
„Protože to tak má být,“ ozvalo se cvaknutí. Rychle jsem se otočil na otce. Držel v ruce brokovnici. Mířil na mě.
„Proč, tati?“
„Já nejsem tvůj otec.“