Experiment New Start

Vzbudila jsem se celá upocená. Ta noční můra, která mě trápí dny, měsíce, roky a já zaboha nevím proč, se vrací s železnou pravidelností. Noc co noc. Už vlastně ani netuším, jaké to je se cítit ráno vyspalá, plná energie, živá.
Ten sen nemá žádný děj, jde jen o pocit. Zhnusení, odpor, bezmoc, beznaděj, nenávist, vztek! Směs toho všeho mi prostupuje tělem. Jednotlivé substance nemají vždy stejné rozložení, záleží na rozpoložení ze dne předtím. Jediné, co se nemění, že jsem vlastně permanentně nasraná.
Ničí mi to život, a ten se pomalu chýlí ke konci. Ve čtyřiceti nejsem stará, tělo devadesátileté stařeny však dokazuje, že jsem byla oloupena. Smlsli si na mě Zloději času, jak se jim dříve říkalo. Šlo o vědeckou skupinu, která se zabývala mazáním paměti. Figurovali v ní psychiatři, genetikové, neurologové i jiní významní inteligenti té doby. Slovo „inteligenti“ ode mě uslyšíte jen se silně sarkastickým podtónem. Třeba jimi byli, třeba jím byl i můj otec, který dal k Experimentu New Start souhlas.
Dnes už je z toho jen kauza pro zajímavost v médiích při okurkové sezóně. Stále se o mě zajímají hnidopichští novináři, většinou nováčci, co si budeme povídat, ale stačí jim jeden článek a už se nikdy neozvou. Dvacet let opakuji to samé, takže si nic nového na mně vzít nemůžou. Přišla jsem o padesát let života a nevím proč. Prý se mi stalo něco opravdu moc zlého a Experiment New Start byl údajně mojí jedinou šancí na přežití. Bohužel se s takovou pasekou na duši nedokázal vypořádat. Z mého emotivního výkladu vstávají vědcům vlasy hrůzou, jim nejde o duši. Podle nich mi byla jen chybně přetransformována DNA, na to se navázala nečekaná a nepodchytitelná reakce viru vpuštěného do mozku na oslabení určitých nervových vláken.
Co je tohle ale za život? Bez lásky, bez smíchu, bez potěchy. Lékaři tvrdí, že už mi zbývá maximálně pět let života, z toho dva na přístrojích. Přestože to nespadá do jejich tabulek, poradila mi zdravotní sestra v nemocnici, když jsem čekala na preventivní prohlídku, že magickou moc má upřímný smích, že bych pak smazala ty jasné hranice času, který mi podle šašků se stetoskopem zbývá. Kdybych mohla upřímně a zplna hrdla bych se jí vysmála do obličeje. Ale můj výraz se dokázal zkroutit jen do zamračeného šklebu. „O tomhle mluvím. Přestaňte se tvářit, jak zatracená čarodějnice. Třeba tamhleten chlápek přišel před čtvrt rokem o obě nohy a jak se chechtá,“ káravě sestra pošeptala. V ten moment jsem té sotva pětadvacetileté fuchtli chtěla vyškrábat oči. A asi bych to i udělala, kdyby mě v každičkém kloubu netrápila artritida.
Doma jsem tu větu o smazání hranic nemohla dostat z hlavy. Můj příběh stojí za víc než za pár nečtených článků. Musím tu zanechat odkaz pro budoucí experimentátory, kteří si budou chtít hrát na vládce paměti, jež je sama o sobě milosrdná. Nesmím dopustit, aby ještě někdy někdo někoho vysál tak jako to udělali mně. Jsem jen nádoba plná zlých dojmů a smrt by pro mě byla menším trestem. Něco mě nutí pátrat po tom, čím jsem prošla. Sestavím puzzle a třeba mi pak bude odměnou úsměv. Můj. Za pokus už nic nedám.