Zlaté srdce - Tváří v tvář Smrti (prolog)

Ležela jsem na posteli a nemohla jsem usnout. Najednou jsem uslyšela tiché kroky a vrzání podlahy. Prudce jsem se posadila. I přes to, že jsem měla pořádný strach, jsem se zvedla z postele, přešla jsem ke dveřím a pomalu jsem je otevřela.
Temná postava, která kráčela ze schodů dolů, se prudce otočila.
„Mami? Vylekala jsi mě,“ řekla jsem s úlevou. Bála jsem se, že je to zloděj. „Kam jdeš?“
„Jdi si lehnout,“ opáčila a tiše pokračovala dolů. Nahnula jsem se přes zábradlí a sledovala jsem, jak si máma přes noční košili obléká kabát a naboso si obouvá boty.
„Mamko?“ oslovila jsem ji. Nechápala jsem, co dělá. „Je všechno v pořádku?“
Neodpověděla, jen přikývla. Zadívala se na mě s bolestným výrazem, otevřela dveře a vyšla ven.
Šla jsem za ní. Když si všimla, že ji následuju, zrychlila. Dala jsem se do běhu a ona také. Za chvíli jsem za sebou uslyšela funění a nadávání. Táta.
„Katio, stůj!“ volal na mámu. Zrychlil a předběhl mě. Očividně věděl, o co tady jde. Já jsem byla naprosto zmatená a vyděšená.
Když jsem vyběhla z malého lesíka na rozlehlou louku, naskytl se mi hrozný pohled. Máma stála na kraji útesu a s odhodláním se dívala dolů. Táta ji pevně držel za ruku a snažil se ji odtáhnout dál od okraje.
Vyděsila jsem se a rázem mi došlo, co má máma v úmyslu. Rozběhla jsem se ještě rychleji.
Máma se tátovi vyškubla, naposledy se na nás podívala, otočila se k nám zády a skočila.
„Mami!“ vykřikla jsem a doběhla jsem na kraj útesu. Viděla jsem jen zčeřenou mořskou hladinu. Nic jiného.
Zhroutila jsem se na zem. Brečela jsem a brečela. Odmítala jsem se hnout. Když mi došly slzy, jen jsem se dívala na místo, kde jsem ji naposledy viděla…