Dva hroby na hřbitově v Monmartre

Vzpomínám si na tu chátru
Na hřbitovu, na Montmartru.
Všelijak tam ve stínu leží,
Listí na ni padá, v zimě občas sněží.
V koutu leží nejbídnější mistr politických her,
Obtloustlý a ustrašený pan Daladier.

A do výše vyčnívaly,
Hroby tam se vyjímaly,
Lidí věky milovaných,
Osobností nevídaných,
Wildea, Jima Morissona,
Kdoví čeho se jim zdá.

V chátru se tam nehodících,
Časů věčných dlouho spících.
Či snad druzí, ducha marodi,
Mezi ně se nehodí?
Mezi chátrou na Monmartru,
Leží hroby velikánů.

Vprostřed kytek fotka malá,
Květy jara zasypaná.
Davy jež ho milovaly,
Postel jeho zasypaly.
Studenou jak z žuly schod,
To ne postel, černý hrob.

Druhou stranou leží jiný,
Jinými opomínaný.
Pomahače zlého vraha,
Vydavšího město jménem Praha.
Přehladové orlici, tučnou kořist tušící,
Po lvu, bílém orlu i medvědu lačnící.

Měl jsem čest jej uhlídat,
Když jsme si šli zaplivat.
S otcem ke hřbitovní zdi,
Kde jen jasan nad ním bdí.
Zradil sebe, zradil svět,
Pojďte plivnout, pohledět!

Vzpomínám si na tu chátru
Na hřbitovu, na Montmartru.
Všelijak tam ve stínu leží,
Listí na ni padá, v zimě občas sněží.
V koutu leží nejbídnější mistr politických her,
Obtloustlý a ustrašený pan Daladier.